Kuroi ame
Black Rain
Black Rain
Obsahy(1)
Po Baladě o Narajamě natočil japonský režisér Šóhei Imamura další mistrovské dílo, oceňované na festivalech po celém světě, včetně prestižní přehlídky v Cannes. Psal se 6. srpen 1945 a milionové město Hirošima se právě probudilo do dalšího dne. Dne, který navždy poznamenal jejich životy. Po atomovém výbuchu nezbyly z města nic než trosky. A právě mezi ně putuje kamera režiséra Imamury, aby divákům zprostředkovala tamní atmosféru den po jaderném výbuchu. Aby ukázala nejen kolik lidí tu tragicky zahynulo, ale také neštěstí desetitisíců, kteří přežili a byli předem odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Mezi nimi také tragédii mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli příslušnosti k postiženým rovnají nule. (Řitka video)
(více)Recenze (31)
Scény ze zdevastované Hirošimy neskutečné, to se jen tak nevidí. Bohužel ale trvaly pouze deset minut, přičemž zbytek filmu jsou kecy o hovnech a nereálná nemoc z ozáření, která pět let stagnuje a pak zčistajasna kosí lidi. No. Potenciál obrovský, ve zmíněných deseti minutách vytěžený na maximum, ale ve zbytku nekoukatelně nudný. 25% ()
Černý déšť je velkolepým a snad až vznešeným filmovým dílem japonského mistra filmového světa Šóheie Imamury. Vojenské ponížení japonského císařství ve druhé světové válce znamenalo sice poranění kolektivní národní hrdosti, ale dosti nicotné ve srovnání s hrůznou likvidací prostřednictvím atomové pumy. Z etického hlediska prohlašuji: jde o skutek zbabělosti, jenž nepostihuje politické, ani vojenské síly a jde o demonstraci moci ke zlomení lidského ducha. Hirošima byla pokusným králíkem, bez ohledu na možné dopady. Japonsku trvalo vyrovnání se s traumatem poměrně dlouho, své sehrála i podřízenost Spokojeným státům americkým po porážce a čas k znovunabytí sebevědomí a sebeúcty. Šóhei Imamura naštěstí nemoralizuje (byť si neodpustí jízlivé poznámky), i přes hutné apokalyptické výjevy zmaru se soustředí na vyrovnávání se přeživších jednotlivců s neblahými důsledky na lidské zdraví v té fyzické i psychické podobě. Předlohou filmu byl stejnojmenný literární seriál z roku 1965 japonského spisovatele Masudžiho Ibuseho. Zajímavostí je, že Imamura ještě natočil barevný devatenácti minutový dovětek s hlavní postavou po dvaceti letech od výbuchu (s ideou, že Bůh bdí nad lidmi), ale do originálu se nakonec nedostavil (to až do japonské digitální verze DVD). Obrazy Takašiho Kawamaty přibližují dobu padesátých let se vším všudy, i s tradičními společenskými návyky, dispozicí v běhu uspořádání událostí a světlem prostředí. Podmaňující je vedle obrazu také hudební podkreslení Tórua Takemicua. Život s atomovým poznamenáním, to jsou nekončící obavy o blízkou budoucnost, neboť smrt si postupně vybírá všude okolo. Hlavním středem zájmu je Jasuko Takemaru (velmi dobrá Jošiko Tanaka), mladá žena. Jejím prokletím je ostrakizování z možného manželského svazku, realitou zvyšující se stav úzkosti. Hlavní mužskou postavou je zde Šigemacu Šizuma (dobrý Kazuo Kitamura), strýc Jasuky a její pěstoun se starostí o její budoucnost a též život rodiny. Důležitou postavou je Šigeko Šizuma (zajímavá Ecuko Ičihara), Šigemacuova bezdětná žena s pocitem viny. Z dalších rolí: dosti senilní Šigemacuova matka a Jasučina babička Kin (Hisako Hara), bývalý člen kamikadze při útoku na tanky s psychickými následky a neúnavný sochař Juiči Okazaki (Keisuke Išida), Šigemacuův kamarád a prostředník v sňatku Kotaro (Norihei Miki), Šigemacuův přítel a rybář Šokiči (Šóiči Ozawa), a další kamarád a obchodník z černého trhu Katajama (Akidži Kobajaši), Juičiho starostlivá matka a provozovatelka koloniálu Tacu Okazaki (Masato Jamada), veselejší vdovička (Tamaki Sawa), její schovávající se dcerka Fumiko (Majumi Tateiči), Jasučin nápadník Aono (Keidžiró Išimaru), vytížený lékař Dr. Fudžita (Hidedži Ótaki), nebo ta zapálená šamanka (Kazuko Širakawa). Černý déšť je působivým filmovým výtvorem, v němž se Šóhei Imamura vyrovnává s japonským atomovým traumatem se ctí, vznešeněji, oproštěn zbytečné sebelítosti a sentimentu. Výjimečný filmový zážitek! ()
Príbehy obyčajných ľudí a ich problémov, napr. svatba na pozadí atómového výbuchu v Hirošime. Čierny dážď a rádioaktivita si vyberajú svoju daň, a určite nie sú následkom výbuchu olejových kontajnerov. Hodnotenie: 60% ()
Za geniální považuji užití černobílého filmu. Hirošimskou katastrofu tak vidíme autencky, téměř jako dokument. Ale s trochou zklamání musím podotknout, že jsem čekal trochu více. Na Imamuru je tento snímek příliš nacionálně patetický. ()
Nečekal jsem že takovému filmu dám jen 2* ale jinak to nejde. Událostem těsně po výbuchu které vypadají skvěle se měl věnovat celý film, ne jen jeho malá část, zbytek sou události po 5ti letech a u těch jsem měl co dělat abych je nepřeskakoval. Tématem podobná Vlákna i Den Poté jsou mnohem lepší a zábavnější volbou. ()
Voda nádherně zářila a ryby pluly proti proudu. Nesrovnatelně lepší než Nesrovnatelně lepší než stejnojmenný film Ridleyho Scotta uvedený ve stejném roce odehrávající se též v Japonsku. Jasuko, její strýc a teta, 6. srpna 1945 v Hirošimě a blízkém okolí. Jasuko, její strýc a teta o pět let později v závětří japonského venkova s běžnými rituály a činnostmi život znovu, stále tragicky ovlivňuje jaderný holokaust. Imamura už dříve přesvědčivě ukázal, jak mistrovsky dokáže ztvárnit 'idylu' venkovské komunity stíhané neblahými, v podstatě vnějšími vlivy (Balada o Narajamě). Vztahy a životy připomínající až svěrákovskou vesnickou pohodu se svéráznými figurkami ryze ne-svěrákovsky narušují šokantně příšerné flashbacky z místa/času katastrofy - drásající scéna, v níž muž poznává svého mladšího bratra pouze na základě opasku a další) a očekávané a zároveň překvapivé tragédie následků nemoci z ozáření. Nespojitou skutečnost instantní smrti a života na čekačce snoubí citování zvláštně výmluvných pasáží pohřebních súter. Opona mezi světy živých a mrtvých stále více prosvítá při jejich předčítání při příležitostech množících se pohřbů. Myslím to jen skoro neironicky, když tvrdím, že je Černý déšť v podstatě hřejivý, zářivý film. ()
Tragický pohled na dětí těsně a 5 let po svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Rok 1950 se střídá s retrospektivou 1945 a odhaluje drastický pohled na celou zkázu nejen onoho milionového města ale hlavně jednotlivců (ať už přímo nebo nepřímo zasažených), kteří jeden po druhé umírají. Lidé jsou nepoučitelní. ()
Utok po atomovej bomby poznacil zivoty japoncov od zakladu. Zdlhavy film zachytavajuci zivoty Japoncov po vybuchu bomby, ma trochu nudil. ()
Fenomenální drama o lidském neštěstí, obětavé lásce a odpuštění... ()
Nádherně natočený film o vymírání jedné rodiny po depresivních událostech v Hirošimě. Hlavně události z toho osudného dne jsou zde až surově vyobrazeny, film se nebojí ukázat bestialitu, kterou Amerika provedla, a jak ji obyčejní lidé, civilisté, prožívali. ()
Viděl jsem kdysi v předpremiéře na MFF ve Varech Karlových. Velmi sugestivně natočeno, dodnes mám scény právě s černým deštěm otisknuty na šedé koře mozkové. ()