Ruská archa

Omračující technický úder zprostředkovaný Sokurovem samotným - devadesáti-pěti minutový záběr a průchod Ruským uměním i dějinami, ve společnosti mírně cynického Francouze. Hrozně krásný, a chápu že pro mnoho lidí nudný průjezd s naprosto úchvatnými dialogy Sokurova a právě Evropana (-ve zkratce:"Puškin? Četl jsem ho ve francouzštině. Žádná sláva.") (01.12.2007)

Chápu, že někteří lidé jsou z Ruské archy nadšeni. Dokonce si umím představit i takové, pro které to bude nejlepší film jejich života. U mě to ale narazilo na problém nepříliš rozsáhlé znalosti ruských dějin. Po formální stráce je ovšem toto dílo fascinující, člověk si říká - to se ta kamera opravdu vydrží bez zastavení proplétat mezi těmi šílenými davy? A skutečně vydrží. Škoda že tématem mi to příliš nesedlo. Když si představím, že by někdo to samé natočil o českých dějinách, uvědomím si, jak moc musí být Rusové na tenhle film pyšní... (01.12.2007)

Nemám moc ráda fresky, ale tento snímek byl rozhodně zajímavý svou zvláštní atmosférou. Trochu jsem se ztrácela v letopočtech i v osobnostech, ale zato jsem si libovala v tom šumu, těkavosti, měla jsem pocit, že i já jsem se vmísila do davu těch lidí, že i já se účastním toho překrásného plesu. Zajímavé bylo, že ač se po chodbách Ermitáže pohybovali jenom samí bohatí lidé, myslela jsem i na ty chudé, kteří žili v oněch dnech a o kterých nepadlo slovo, ale bylo to tam - v tom zvláštním smutku, který film provázel, smutku osudů ruských velikánů i Ruska samotného. Opravdu zvláštní, i když jen na jedno podívání. (01.03.2009)

Kameraman zastupující Rusko a jeho francouzský společník zastupující Evropu vedou jakýsi dialog-nedialog nad útržky z dějin ruské říše. Jak je vidět i z některých komentářů, je to věčný boj. Objeví-li se v Rusku přejaté cizí vzory, ozvou se hlasy, že kopíruje, objeví-li se vlastní prvky, je to označeno za cizí pro ostatní svět. Pak si má člověk vybrat. V Ruské arše sice forma silně vítězí nad obsahem, přesto jsem se ani náznakem nenudil a docela propadl atmosféře světa, kde se prolínají historická období a současnost. Nejvíce tedy zapůsobil závěrečný ples a následný odchod do "vod času". A ono kochání se nádhernými interiéry a kostýmy má něco do sebe i tak. jen je škoda, že se průvodkyní celým filmem nestala ta úžasně milá krásná dáma, která se objevila na asi deset minut v první třetině filmu a která s ohromnou láskou popisovala umělecká díla. (16.06.2018)

Strhující, pohlcující a originální (ne samoúčelně) připomenutí dobrovolně polozapomenuté minulosti krajiny, která několik posledních staletí roste do šířky, nikoliv do výšky, se zaměřením na historii nahlíženou očima vládnoucích vrstev (jedno vzpomenutí na strádání prostého lidu během obléhání Leningradu působí skoro nepatřičně), patří k nejambicióznějším projektům evropské kinematografie posledních let a zároveň k dalším důkazům Sokurovova ojedinělého nahlížení na okolní svět, jež vskutku netrpí nadbytkem zemí tak těžce zkoušených a přitom (proto?) tak upřímných v následné filmové sebereflexi (vzpomeňme alespoň Pubertu); apendix: po skončení jsem si celý film pustil ještě jednou, rychloposuvem – úžasné! 80% (08.11.2007)