Avatar: Legenda o Aangovi

Tuhle recenzi píšu z pozice skalního fanouška, který původní seriál miluje už léta. Nesdílím nadšení, které se objevuje ve fanouškovských reakcích ve skupinách např. na Facebooku. Nová adaptace od Netflixu mi nepřijde zdaleka tak super jako jim, mám k ní dost výhrad. Začnu ale tím pozitivním: ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Audiovizuál: Vizuálně je tahle adaptace opravdu povedená. Co do lokací a jejich následném vyrenderování, tam si v podstatě není na co stěžovat, kdo se těšil, že uvidí určité lokace ze seriálu v live-action (např. Omashu), tady bude spokojen, výprava je tu úplně někde jinde, než u té parodie z roku 2010 (tam se o výpravě vlastně ani mluvit nedá). Kostýmy jsou asi taky to, co byste si představili, kdybyste si u animáku řekli, jak by to mohlo „v reálu“ vypadat. Až na ten účes Yue a celkově Yue, která mi spíš připomíná někoho z Mrazíka než z Avatara :(. Appa mi přijde v pohodě, zato Momo mi teda vůbec nesednul, upřímně mi přišel i celkem hnusný a já se nedivím, že za celou sérii moc prostoru na obrazovce nedostal. Ovládání elementů taky v pohodě, tak jak by to asi „v reálu“ mohlo fungovat. Naštěstí tady nedochází k podobným „omylům“ jako že vládci ohně potřebují externí zdroj ohně nebo že je potřeba šest vládců země ke zvednutí jednoho kamínku. Akorát u ovládání vody, když ji vládce zvedne do vzduchu, tak mu z ní pořád něco kape, což se v originále nedělo – slyšela jsem názor, že je to nedostatečnými triky, ale James Cameron ve filmu Propast z roku 1998 přece měl pohybující se masu vody a nic z ní nekapalo. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Postavy/změny charakterů: Osobně mi většina herců na jejich postavy nesedla. Rozhodně to není tím, že bych trvala na tom, aby vypadali úplně přesně jako jejich předloha, to snad ani není fyzicky možné, ale v mnohých případech je mohli aspoň (!) připomínat – ať už vzhledově, horší je to ale charakterově. Charakterově mi původní postavy připomínalo jenom pár z nich a když už, tak u nich se pokazilo něco jiného (např. jejich vývoj nebo příběh). Všimla jsem si, že zpočátku se u mnoha postav zapomnělo (nebo se vynechaly) některé charakterové vlastnosti/zvláštnosti, aby se pak tyto vlastnosti náhodně objevily uprostřed nebo skoro až na konci série. Pak se stane, že postavy na takovou vlastnost zareagují, ale divák neznalý předlohy vůbec netuší, odkud se to vzalo, jelikož se tak postava předtím nikdy neprojevila. Příklad za všechny – někdy v posledních dvou epizodách Katara pronese poznámku ve stylu, že Sokka moc jí – i když předtím, nebylo nikdy ukázáno, že by nějak moc lpěl na jídle. Objeví se to jako blesk z čistého nebe a divák se tomu najednou má zasmát? Některé odebrané nebo naopak předčasně přidané vlastnosti pak vyloženě škodí vývoji postav. Např. u Aanga jaksi chybí nějaká hravost, dětskost, snaha utéct od všech povinností. Jak si pak ale má projít nějakým vývojem a dospět? Zuko je zase hned od začátku jen nepochopený, vlastně hodný princ, který je ke všemu jen nucen otcem a smýšlením svého národa. Přitom v původním seriálu na začátku vůbec netušíme, jaký je a působí čistě jako záporák. Jeho kladné vlastnosti se objevují až v průběhu příběhu. A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, snad jen zmíním, že něco podobného se stalo u Sokky, když se tvůrci téhle adaptace rozhodli utlumit jeho sexismus. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Způsob vyprávění: Zaznamenala jsem komentáře, že tahle verze je moc dětská, což je úsměvné vzhledem k tom, jak se snaží být „dospělá“. Pod tím „dospělá“ si Netflix zřejmě představuje to, že explicitně ukáže upálení vzdušného nomáda apod. To v originále pochopitelně nebylo, jelikož originál je mířený na mladší publikum. Originál je ale důkazem, že to jde i bez toho. Navíc když divák vidí explicitní násilí až moc často, jednoduše si na ně zvykne, otupí, a pak pokud tvůrci budou chtít takhle něco zdůraznit, nebude to fungovat a celkově bude pak těžší zdůraznit dopad podobných událostí. (U původního seriálu má dopad třeba jenom objevení trosek vzdušného chrámu. Předtím totiž diváci v seriálu nic napřímo neviděli a tím víc to na ně zapůsobí.) Daleko horší mi ale přijde, že tvůrci téhle verze si asi myslí, že diváci jsou úplně blbí a je potřeba jim všechno doslovně a nejlépe několikrát zopakovat, aby to pochopili. Je tu příliš mnoho expozice, napřímo je řečeno všechno, co řečeno být může a nezbývá tu žádný prostor pro to, aby si divák mohl něco domyslet. Vlastně ani nemá moc prostoru se nad něčím zamýšlet. Všechny postavy pořád dokola opakují své motivace a pocity, jako by si tím sami nebyli jistí – navíc je to všechno podané v ne moc kvalitních dialozích. Postavy (a jejich motivace) a i dobře napsané dialogy jsou jednou ze zásadních věcí, které v originále příběh ženou dopředu a když to pak vypadá jako v téhle adaptaci, není divu, že mě to (a určitě nejenom mě) brzo přestalo bavit. A určitě nejsem jediná, kdo opravdu nemá rád, když z něho tvůrci dělají blbce. A taky se musím zeptat – když to před lety fanoušci původního animovaného seriálu pochopili i bez doslovného výkladu, proč by to teď nemohli pochopit i noví diváci? První série původního seriálu brala vše (i válku) spíše z toho dětského pohledu a postupně to dětskému divákovi odhalovala. Tato adaptace míchá tento přístup s doslovným výkladem, přičemž ten doslovný výklad má přednost. Nic z popisovaných věcí pak divák reálně nepocítí, protože se o tom jenom mluví (např. u Bumiho) a herci to neumí prodat nebo jim to scénář/režie ani nedovoluje. Je zajímavé, že tvůrci na rozdíl od jistého nejmenovaného filmu měli téměř stejný časový prostor jako originál, přesto spoustu důležitých věcí vynechali, míchali několik dějových linek do sebe a zkracovali. Podle mě byly takové úpravy zbytečné – chápu, že nechtěli dělat jedna ku jedná adaptaci, ale tady si tím spíš sami zavařili. Je vidět, že rozložení na menší příběhové úseky příběhu sedělo víc, příběh lépe utíkal, byl dynamičtější, v podstatě ani nešlo se u něj nudit, i když to byl třeba filler. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Změny loru/příběhu: Pár věcí navíc bylo zajímavých (třeba ukázání genocidy vzdušných nomádů), ale celkově snad u žádné příběhové změny jsem si neřekla, že je to fakt super, že se mi to líbí víc než u originálu. Hezké je, že se tvůrci snaží přidávat drobnosti jako jsou detaily z komiksů, které navazují na původní seriál a z dalšího přidaného materiálu, ale k čemu to je, když jinak spoustu dalších a mnohem důležitějších věcí pozmění (v negativním slova smyslu)? Hodně událostí, které se v původním seriálu staly až v dalších knihách (= sériích), tady tvůrci nacpali už do téhle série. Jenže to podle mě udělali způsobem, kterým tyto události dopředu pohřbili – nevím, jak to pak chtějí vyřešit, ale myslím, že nic dobrého to nepřinese, akorát si tím sami podrážejí nohy.  Dost podle mě důležitých věcí pro další vývoj příběhu zase vynechali, z mnou nepochopitelných důvodů. Pár příkladů změn příběhu, které se mi nelíbily: změna důvodu, proč Aang odletěl a ztratil se v bouři, způsob, jakým Katara získala svitek o ovládání vody, setkání Aanga s Bumim, předčasné představení Ozaie, Azuly, vynechání jakékoliv romantiky mezi Katarou a Aangem, vynechání setkání s Jeong Jeongem atd.). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Závěr: Nová hraná adaptace seriálu Avatar: The Last Airbender je někde mezi geniálním původním seriálem a jistým filmem, o kterém se ve slušném fandomu nemluví. Snad nikdo ale nečekal, že by to mohlo být ještě horší než ten film. Začátečníkům bych jako vstup do tohohle fiktivního světa pořád doporučila podívat se nejdřív na původní animovanou verzi – časově vychází v podstatě stejně jako nová hraná verze od Netflixu, je toho v ní ale mnohem víc snad ve všech směrech (hlavně co se týče příběhu, postav, wordbuildingu). Skalním fandům jako jsem já bych tuhle verzi nedoporučila už vůbec. Osobně si myslím, že to čekání za to nestálo. Nečekala jsem adaptaci jedna ku jedné, která by byla zbytečná, ale změny, které tvůrci nové verzi provedli, se za mě nepovedly a nedovedly zachytit to, co dělá původní seriál tak výjimečným.---------------------------------------------- Celkové hodnocení 5/10. --------------------------------------------------------------------------------------------------------- -------P.S.: Vzhledem k příběhovým a charakterovým změnám u postav se vůbec nedivím, že původní autoři (Brian Konietzko a Michael Dante DiMartino) od netflixovského projektu v průběhu produkce odešli a distancovali se od něj – na jejich místě bych udělala to samé. A bohužel musím poznamenat, že mé obavy z dříve oznámených charakterových změn se potvrdily. (04.03.2024) (méně) (více)

Avatar: Legenda o Aangovi je vnímán jako jeden z nejoblíbenějších animovaných seriálů nejen 21. století, ale také jako projekt, který představil jeden z nejzajímavějších fantasy světů za poslední dekády. Ze světa Avatar: The Last Airbender se stala populární franšíza, původní seriál se dočkal tři sérií a pokračování v podobě seriálu Legenda Korry, mluví se o dalším seriálu a dojde minimálně na tři celovečerní filmy, které známý svět rozšíří. A s tímto světem se někteří pokusili pracovat v hraném médiu. Pro výraznou většinu byla bohužel filmová adaptace v režii M. Night Shyamalana horkou sprchou, která rychle zazdila jakékoliv šance na realizaci zbytku filmové trilogie. Jenže bylo jasné, že se někdo časem pokusí o reparát. Ani ne rok po globálním úspěchu hraného One Piece tak u Netflixu vzniká další hraná adaptace populárního animovaného seriálu. A vzniká něco, co už teď některé fandy původního seriálu výrazně dvakrát nepotěšilo. Nicméně.... Nikdy není příliš jednoduché přenášet něco, co funguje v animovaném médiu, do hrané podoby. Svět animace má ostatně víceméně neomezená pravidla a předvádí akce, které by v hraném médiu jen tak možné nebyly (stačí si vzpomenout na schopnosti Džina v Aladinovi z roku 1992). Když se někdo většinou snaží převést, něco co funguje v rámci animovaného seriálu a snaží se přitom maximálně dodržet nějakou stylizaci a vizuální podobu, je nutné k tomu přistupovat citlivě, aby výsledek neevokoval přinejlepším snaživý cosplay. Tvůrci hraného One Piece tyto úskalí jistě velmi dobře znají, výsledek byl poté všeobecně přijat pozitivně. Hraný Avatar: Legenda o Aangovi se ovšem vždy musl vydat trochu jinou cestou. Především krapet dospělejší cestou. Opět nutně neplatí, že je původní Avatar: Legenda o Aangovi seriálem pouze pro dětské diváky. Na to pracuje s několika komplexními tématy - válka, genocida, kolonizace, diskriminace pohlaví a filozofické úvahy nad smyslem existence. Pořád je to ovšem do velké míry seriál pro děti, který sázel sem tam na groteskní humor a především stylizaci, bylo ovšem jisté, že se hraný seriál musí vydat jinou cestou. Za pochodu mu nechybí humor a nejedno vtipné pomrkávání na původní seriál (zelí!), přeci jen ovšem k látce přistupuje krapet vyspěleji a nepostrádá několik stěžejních ingrediencí, které původní seriál udělaly tou ikonickou záležitostí, kterou je pro mnohé dnes. 1. série hraného seriálu je adaptací 1. série animovaného seriálu, která nese označení Kniha první: Voda. Voda má celkem 20 epizod, Netflix jich přitom realizoval pouze 8. Výsledkem je tak fakt, že se na některé detaily z 1. série animovaného seriálu nedochází, několik původních epizod 1. série animáku je vměstnáno do sebe a dojde navíc i k čerpání z navazujících dvou sérií Země a Oheň. Dává to smysl, protože tvůrci přesně vědí, kterým směrem bude cesta seriálu směřovat a jak do sebe jednotlivé elementy původního seriálu přesně zapadají. S tím to pochopitelně obnáší i výraznou várku dramaturgických zásahů. Některé jsou cestou k lepšímu (humor z původního seriálu by sem jednoduše nepasoval), někdy k horšímu (Bumi!).  Na hrané Legendě o Aangovi pracoval tým 4 režisérů, kdy každý z nich stal za dvojicí epizod - Michael Goi, Jabbar Raisani, Roseanne Liang a Jet Wilkinson. Tato čtveřice dohromady vytvořila fajn pokus o něco, co by mělo skutečně evokovat ten milovaný svět, který původní Legenda o Aangovi představila. Mínus pochopitelně spočívá v tom, že animace pořád nevyhnutelně svádí k větším možnostem v rámci kreativity. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že minimálně několikrát se ukazuje, že tvůrci hraného seriálu umí dost možná i krapet více porozumět postavám respektive zvládají budovat příběh v novém kabátu tak, aby uspokojivě budoval právě ty silné vztahy z původního seriálu. Je tak nutná dokonalá chemie tří hlavních postav (o tom jistě ví své Wilkinson skrze režii seriálu Percy Jackson a Olympané), je důležité smyslupně pracovat s postavou Sokky v podání Iana Ousleyho, která musí ubrat na svém prapůvodním sexismu a přesto skrze něj budovat arch o úctě k ženskému pohlaví, především je ovšem nutné budovat vzájemný vztah dvou nejlepších postav původního seriálu - Zuka a jeho strýce Iroha. Národ ohně je už ve 20 minut dlouhé expozici prvního dílu zobrazen jako výrazné zlo, síla původního seriálu ovšem pořád tkví též v tom, že se na svět tohoto národa dívá pohledem, který není nutně černobílý. Daniel Dae Kim, který zde hraje hlavního záporáka Ozaie, ostatně prohlásil, že se svou roli rozhodl nepojmout jako Imperátora, ale mnohem tragičtějšího Dartha Vadera. Kim dělá radost, už pouhou dikcí zvládá evokovat Marka Hamilla (když už jsme u těch Star Wars), který Ozaie namluvil v původním seriálu. Když už je ovšem nutné poukazovat na tragické charaktery ve světě ohně, jsou tu Zuko v podání Dallase Liua a Iroh v podání Paula Sun-Hyunga Lee. Dvě nejnosnější postavy původního seriálu jsou nejvýraznější charaktery i v tomto provedení, výkon Leeho je poté po herecké stránce ten nejsilnější. Pouhými gesty totiž zvládá podat truchlení svého Iroha, který v Zukovi vidí svého syna a nevahá nad ním držet ochranou ruku. Motivace Zuka poté zvládá seriál podávat ještě zajímavěji, jeden z nejzajímavějších antihrdinů má tak v podání Liue rozevřen potenciál pro budoucna. Casting ústřední trojice poté nějak zvlášť nepřekáží, i když se o nikom z nich nedá říci, že by podával ten nejvýraznější výkon. Na tu jsou tu jiní (André Sogliuzzo je jako Bumi úmyslně doveden k podobě Bumiho ze seriálu a je to úsměvné). Právě díky nejrůznějším pomrkáváním ke stylizaci původního seriálu zůstává výsledek zábavný, stejně tak je skutečně za pochodu vidět dospělejší přístup. Tempo je chvílemi neukázněné, je to ovšem pořád neduh toho, že má hraný seriál oproti animované předloze zredukovaný počet epizod. A dramaturgický výsledek by díky tomu mohl rozhodně dopadnout mnohem hůř. Seriál má působivou choreografii akčních scén, zvládá scény, které zobrazují schopnosti ústředních postav, realizovat v zajímavě a vizuálně uspokojivé podobě, je vidět, že se moc nešetřilo a třeba město Omashu vypadá skvěle. Tvůrcům nechybí kreativita, ústupky, které mají v kontrastu s předlohou smysl, například představení Azuly v podání Elizabeth Yu je provedeno na jedničku, protože nový úvod této postavy naprosto sedí k její nevyzpytatelné povaze a ukazuje, že s ní Yu do budoucna nebude mít problém. Smysl ostatně rázem dává i postupné zapojování flashbacků, které vždy mají nějaký smysl, upevňuji témata animované předlohy i hrané adaptace - přátelství a lásku. Z hraného seriálu dýchá ten komplexní svět, který není vůbec černobílý, za pochodu se vykupuje mnoho hříchů, které nadělala adaptace M. Night Shyamalana (pokud je tedy skutečně po specifické publikum tak těžké je překousnout), přesto se dost možná nikdy úplně nevyjeví pocit, že by se měl kdykoliv představit zajímavější svět, než ten, který může dodat již známá animovaná podoba. Hrané médium má totiž pořád své hranice respektive hranice fantazie. Hraný seriál Avatar: Legenda o Aangovi se tak může jevit jako ideální kompromis. V mnoha ohledech se tu zachovává věrnost k původní předloze, paradoxně projekt opustili tvůrci původního seriálu, Michael Dante DiMartino a Bryan Konietzko, kvůli faktu, že se chtěli více vzdálit od původního seriálu, kdy Netflix preferoval věrnou adaptaci. Ta poté ostatně dorazí, skutečně se v závěru uzavírá 1. kniha Vody a zároveň je finále s princeznou Yue tak emocionálně silné, jak by mělo být (Amber Midthunder je po Predátor: Kořist oficiálně výrazný herecký objev). Daří se hranému seriálu přitom napodobit kouzlo původního seriálu? V jistém ohledu pořád jen tak napůl. Do velké míry šlo ovšem pořád tak trochu o předem prohranou soutěž. Hraný seriál nicméně zvládá vykoupit pochybnosti, které vybudovala filmová adaptace M. Night Shyamalana. Svět, ve kterém Aang kráčí vstříc svému osudu, může bez větších problémů fungovat i v hraném médiu, na to jde pořád o svět více nežli dostatečně zajímavý. Tvůrci se s obtížným úkolem poprali se ctí a výsledkem je minimálně fajn start seriálu. Ne bezchybný, který by chvílemi neevokoval pocit, že by měl svět Avatara snad ožít až v podobě chystaných celovečerních animáků a údajně i dalšího seriálu. Zároveň v něm je ovšem dostatek kompromisů dramaturgických ústupků a zároveň tvůrčích invencí, že výsledek funguje. A to někdy tak nějak stačí. I díky velké sledovanosti je tak jisté, že se tento seriál ještě vrátí. A adaptace knih Země a Oheň by díky 1. sérii alespoň nemusela brutálně bolet. Původní Avatar: Legenda o Aangovi je již tak kultovní záležitost, že pro mnohé budou pokusy o to převést kouzlo původní animované pecky do hrané podoby jistým trnem v oku. Animovaný seriál přitom nejde vnímat jako absolutní výhru, přesto v mnoha ohledech zároveň o slušně odehraný zápas, kde do velké míry rozhoduje skóre na body. A pozitivních se jich za celých 8 epizod najde více nežli dost. Nechybí přitom úlomky, které stojí za vylepšení, tvůrci se ovšem minimálně slušně porvali s výzvou a zvládli si obhájit fakt, že by mělo dojít minimálně na dodělání dvou zbylých knih (a v případě pokračujícího úspěchu nejspíš nevyhnutelně i na hranou Legendu Korry). Tvůrčí tým s Albertem Kimem si u nejednoho vybudoval zvědavost. Nyní si jistě u některých vybudoval pozornost....   PS: Když už něco nutně vyčítat filmové adaptaci M. Night Shyamalana, mělo by to být zacházení s Appou a Momou. This show is giving my boys justice! (26.02.2024) (méně) (více)