Touha Veroniky Vossové

Je to v mnoha komentářích, je to dokonce i v zajímavostech, ale já to předem nevěděl, napadlo mě to při sledování a až teď jsem zjistil, že k tomu dospělo i spousta dalších, takže se budu muset opičit - tohle je prostě Sunset Boulevard podle Fassbindera. A já ho teda nechci soudit, když je tohle druhý film, který jsem od něj viděl, ale osobně mi přijde, že jsem v něm Fassbindera moc nepoznával, resp. toho Fassbindera, který natočil Proč posedl amok pana R. Ano, s formou si vyhrál zajímavě a styl německých filmů z éry 30.-40. let to určitě připomene (byť s určitou vykonstruovaností být víc z třicátých let než filmy z z třicátých let), včetně střihů (prolínaček), úhlů kamery nebo prací se světlem. Zaujalo mě i to, jak je prostředí nemocnice ukázané jako strašně chladné a plné mdlé bílé, ze které by se jeden časem i zbláznil (byť teda tohle je zrovna něco, co mě nadchlo zpočátku a pak spíš jen nudilo, i když to tam svůj smysl mělo). Ale obsah je takový nijaký a moc obyčejný. Psychologie skoro žádná, téma nacismu, vyhořelosti a zoufalství jsou jen tak lehce naťuknuté a chybí tomu cokoli silnějšího, co by z toho udělalo nezapomenutelný, nebo aspoň zapamatováníhodný zážitek. U Pana R. jsem nějaký dopad a sílu cítil i přes tu všudypřítomnou chladnost, protože má svůj smysl, někam vede a prostě funguje tak jak má, podobně jako v Handkeho prvních filmech. Ale tady se Fassbinder tak moc opájel formou, až zapomněl na to ostatní a podstatné. Bohužel to pak nefunguje jak má a Touhu Veroniky Vossové nedokážu stručně označit jinak, než tím výstižným anglickým citoslovcem "Meh". Byť uznávám, že to své (hlavně teď filmařské) kvality má. Slabé 3* (23.03.2023)

Veronika Voss jako symbol - zestárlá bolestmi prožraná nacistická paměť národa. Spořádané měšťácké vrstvy oddaně sloužící každému režimu, zda totalitnímu, či demokratickému, to nemá u nich žádný význam, jí udržují při životě morfiem, a obdivují její filmy (prodavačka: Byla to krásná doba), zatímco starý pár, který přežil koncentrační tábor, skrývá utrpení a zoufalství pod maskou vřelosti. A sportovní novinář je tou pamětí fascinován, ani neví proč, jen pořád říká: já nevím. (nacisté - kult těla). Film stylem velmi podobný Thomasi Bernhardovi. (24.02.2012)

Žánrové cvičení s krásnou kamerou a několika působivými momenty, ale bez náboje – ze začátku se tváří jako psychodrama někde na půl cestě mezi Sunset Blvd. a Personou a nakonec z něj zbude jen odtažitá artová kriminálka. (17.04.2014)

Poválečný ekonomický zázrak. Německo poznává blahobyt, ale zároveň si mnoho lidí musí zvykat na nové poměry. Stejně tak i Veronika Vossová, V dobách Třetí říše byla filmovou hvězdou, ale dnes je jen lidskou troskou závislou na morfiu. Tuto biografickou linii Fassbinder kombinuje s film-noir příběhem reportéra, který Veroniku potkává a snaží se ji pomoci. Film tak dostává atmosféru, která diváka nenudí. (13.12.2011)

Neznámy západonemecký klenot, kt. ma očaril príbehom a spracovaním. (08.11.2006)

Zadumaný film s krásnou kamerou a působivým příběhem. Bohužel místy trošku nudný. (08.11.2006)

Ne, tudy moje cesta nepovede... (02.11.2012)

Jestliže herečka hraje ženu, která se chce líbit nějakému muži, pak se snaží být všemi ženami tohoto světa. K tomu potřebuje hudbu a světlo... A šnaps. Fassbinderův vhled do ženských postav, který osvědčil zde stejně jako v předcházejících studiích (Martha, V roce se třinácti úplňky, Lili Marleen), nanejvýš adekvátně zrcadlí rozpory (odpusťte) objektu, když balancuje na ostří obdivu a misogynství. Navíc v kulisách černobílé krásy a v doprovodu nasládlých německých šlágrů. (06.05.2023)

Vedle Loly pro mne nejlepší Fassbinder. (12.11.2013)