The Apple Game
Game of the Apple
Režie:
Věra ChytilováKamera:
František VlčekHudba:
Miroslav KořínekHrají:
Dagmar Bláhová, Jiří Menzel, Jiří Kodet, Evelyna Steimarová, Nina Popelíková, Bohuš Záhorský, Jiří Lábus, Jana Synková, Kateřina Burianová, Jitka Nováková (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Film Hra o jablko režisérky Věry Chytilové se pokouší komediální formou zachytit podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou a zároveň najít odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s lidskými city a kdy a jak přestává být hrou. Hrdiny příběhu jsou porodník dr. John, svobodný muž po třicítce, v soukromém životě značně sobecký, a mladá zdravotní sestra Anna Šímová, která vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup. John k dívce naváže, jako před tím k tolika jiným, povrchní vztah. Jeho hra na lásku se však tentokrát obrátí proti němu. Když se pokusí napravit svou chybu, je už pozdě. Lze si totiž hrát v životě, ale nelze si hrát na život. Proto na Johnovo: "Ale já už si nechci hrát" Anna odpoví: "To je škoda, my právě hledáme někoho, kdo to umí". Motiv jablka, provázející příběh, je symbolem poznání charakteru lidí, symbolem ovoce lidského konání i symbolem plodu lidské lásky - dítěte... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (124)
Chytilovou mám rád a feminismus mi nevadí. Sice to zvláště ke konci mohlo být kratší, ale rozhodně tahle Hra oplývá zajímavými nápady. ()
Som rád, že som sa po dlhej dobe dostal k tomuto filmu, z ktorého si väčšina divákov zapamätá iba množstvo detí derúcich sa v priamom prenose na svet. A bez váhania mu pridávam hviezdičku. Vôbec neriešim opisované morality, feminizmus, miesto tohto filmu v tvorbe Věry Chytilovej. Riešim iba životný výkon Dáši Bláhovej, precízny aj v detailoch. To jej klaunstvo navonok mi vzdialene pripomenulo najlepšie filmy Giulietty Massini. Až na občasnú stratu tempa som bol nadmieru spokojný. Takže, ať si kdo chce, co chce říká, odo mňa je to za štyri. ()
Nekonvenční, ale typicky chytilovsky defektní snímek s několika sžíravými pohledy na smysl lidského bytí. Chytilová ukazuje pouť životem jako cestu Očistcem, kdy prvotní hřích je alfou, jež definuje náš život a nejprve je třeba jej smýt, postavit se démonům a pak teprve okusit poznání (Ráj obráceně?). Neexistuje nic jako nevinnost dětství, zrození je Peklo bolesti, krve a slizu a pro každého se otvírá jeho vlastní Pandořina skříňka s démony. A stáří? Stáří je jen odrazem předchozího života, nepřichází moudrost, ale jen pasivita a neochota čímkoliv se zabývat (excelentní Bohuš Záhorský). V Očistci produktivního (opravdu?) života nás pak čekají jen démoni z oné Pandořiny skříňky pojmenovaní lež, přetvářka, falešná morálka, nuda, vyhoření, nezodpovědnost a mnoho dalších, s nimiž je třeba svádět boj nebo jim stále a znovu podléhat. Ale někdy může, ale nemusí, vylétnout i naděje. Kousek pozitivismu, který mě v závěru u jinak cynické autorky vcelku mile překvapil. "Největších chyb se dopouštíme sami na sobě a nejsmutnější je, že většinu z nich se ani nesnažíme řešit" Skvělé pro nonkonformisty a deformované (deformita myšlena jako odlišnost, nikoliv zrůdnost). Pro nedeformované a z pohledu Chytilové buď pokrytce, blázny či sprostě řečeno konvenční masy, neuchopitelné. A pro mě? Inu, ta holka je holt krapet jiná, že? Tři. ()
Film, který mě nikdy nezaujal. Odpuzuje mě. ()
Chytilová rozehrála hru na vztahy v moderní socialistické společnosti. A ona ta hra nemá vítěze, pouze poražené. Ač se všechno točí kolem Jiřího Menzela, stejně mi tu herecky nejzajímavější přijde Dagmar Bláhová. Pokud hledáte svobodu ve vztahu, máte zaděláno na problém, pokud jde o svobodu ve filmu, jste na správné adrese. ()
Porody dětí jako ve fabrice, ztřeštěná zdravotní sestra v práci, doktor zapleten do milostných intrik včetně sexu s kolegovou manželkou, po ulici výkřiky prodavačů novin o dívce, která už v 19ti má za sebou kriminál... Tohleto že je socialismus? Jo, je to především život po všech stránkách dějící se klidně za jakékoliv doby. Navíc v hodně originální optice Věry Chytilové, která se s těmi soudruhy prostě nepáře a tady jim to zase krásně naservírovala! :o) Navíc nemá ani v téhle době problém nechat producírovat obě hlavní herečky ve výrazných erotických scénách či na značném prostoru na plátno angažovat výstředně zpívající Jitku Novákovou s avantgardními skladbami Miroslava Kořínka. Po prvém zhlédnutí mi kdysi z filmu utkvěly v paměti hlavně nepříjemné záběry z porodu v přímém přenosu, po reprízach s jistým odstupem si začínám Hru o jablko spájet hlavně s nadčasovým tématem, z dnešního pohledu již roztomile provokativním nádechem a skvělými výkony hereček Dagmar Bláhové a Evelyny Steimarové. Jeden z těch filmů svérázné paní Věry, který nabídne srozumitelný příběh, i po letech funguje jako skvělá komedie i drama k zamyšlení zároveň. K případnému plnému hodnocení mám ale malinko problém s Jiřím Menzelem, kterého si vážím jako režiséra skvělých filmů, ale jako herec v roli záletného milovníka mi moc nesedí, nevím... a také Kalamitu z roku 1980 mám o něco raději. 85% ()
Film ve své ideové rovině velmi průhledný, až karikatura, ale i postava hraná E. Steimarovou (a z mé zkušenosti docela častý typ ženy v tomto věku) přece není také žádná světice (podobně jako mužské postavy i hlavní hrdinka). Nejvíc mě na snímku baví atmosféra 70. let, ta je vystižená dokonale, ale příliš jednosměrně experimentující poloha (i když také hodně typická pro dobu) je na mě poněkud samoúčelná v tomto poměrně jinak spíše klasicky střiženém příběhu. ()
Věra Chytilová ve své době překvapovala těkavou kamerou, provokativností, nekonvenčností, nedopovězeností. S odstupem času její dílka bohužel nevypadají tak skvěle, jako v době natočení... Nijaké vedení herců, absurdní dějové zlomy, místy hodně jakové dialogy... Chytilová je příliš bezprostřední a netrpělivá, pustí i špatně natočený záběr, neumí budovat atmosféru a kdykoli vykouzlí pěkný poetický záběr, zabije jej pokusem o vtip nebo nevhodně zvolenou hudbou. Komika se pere s existenciálnem, absurdnost působí uměle a chtěně... Bez pokusů o vytváření komedie by "Hra o jablko" jistě vyzněla sevřeněji a o třídu lépe... Další film, který jsem si pamatoval skvělejší než je... Celkový dojem: 70% ()
Oproti jiným filmům V.Ch. mně tenhle zas až tak nezaujal. Funovo v.p.o. je výrazně lepší. ()
Miestami až reportážne-dokumentárna kamera v kombinácii s fiction látkou pôsobí stále veľmi fresh a to isté platí aj o postavách a ich konfliktoch. Chytilová v roku 1976 vytvorila univerzálnu a v princípe nestarnúcu komediálnu štúdiu vzťahov a strachu zo zodpovednosti moderného (súčasného) človeka. Bez didaktickosti a zbytočného moralizovania. ()
"Co to děláš ??" - "Zahejbáme přece !!" ;) Kdo jsi bez viny, hoď jablkem aneb složme se Chytilové na štrúdl.. Na jeden z nejinvenčnějších režisérčiných bijáků.. Jen po té legendami opředené mladé kráse, ať už tím pamětníci mysleli cokoliv, Dáši Bláhové ani stopy.. ()
Nikdy bych nevěřil, že bych Menzelovi s jeho mnišským vzezřením (trošku jsem si zapřeháněl) kdy mohl uvěřit nezodpovědného bonvivána. Leč stalo se! Radost ho v této protiroli sledovat, totéž mohu říci i o Dagmar Bláhové. Na každý pád - a to je ještě důležitější zjištění - Chytilové filmy mě (nejen) skrz ty své geniální střihy počínají zajímat čím dál tím víc. Jsem si vědom, že nemám nakoukáno, avšak z českých autorů mě víc oslovuje snad už jen Jan Švankmajer. ()
"Ono asi není důležité vědět jako spíš cítit. Už tak člověk v životě nadělá spoustu chyb. A nejhorší na tom je, že některé se ani nesnaží napravit." Výborné psychologické drama aneb každá hra má své následky. ()
Film, na který musí mít člověk náladu a musí mít na něj nastavený mozek. Paní režisérka je prostě svá. Svou hru rozehrála mistrovsky. To popřít nemůžu. Bez Chytilové bychom se asi nudili. Ale já jsem si nikdy k tomuto filmu nevytvořila zrovna příliš kladný vztah. ()
Vzpomínám si, že když měl tento film premiéru, vzbudil velkou pozornost, často však zejména díky odvážným záběrům. I ty, domnívám se, jsou součástí moralizujícího konceptu režisérky. --- Věra Chytilová moralizovala často, ne výlučně svými filmy, vyjadřovala se i jako významná kulturní osobnost. Někdo se mnou souhlasit bude, mnozí určitě ne, ale můj názor je takový, že její postoje jsou skoro vždycky populární a skoro vždycky falešné. --- Tento film budiž příkladem. Jak zde uvedený oficiální text distributora, tak komentáře uživatelů potvrzují zřetelně, že film je obecně vnímaný jako moralistní. A v tomto ohledu se stále opakuje právě to, co nám - jsem o tom přesvědčen - Chytilová chtěla naočkovat: Doktor John je neodpovědný proutník, sestra Šímová „vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup“. --- Takový závěr může přijmout jen ten, kdo nekriticky přijímá morální kontext doby, která (i přičiněním Chytilové) v sedmesátých letech nastupovala a dnes přináší bohaté plody. Ten lze shrnout takto: Za žití či nežití dítěte nese výlučnou odpovědnost žena (která rodí, však se podívejte!), ale žena nenese žádnou odpovědnost za své sexuální chování. --- Šímová není žádná naivní pionýrka, velmi rychle se zorientovala v novém prostředí a do postele nebyla Johnem vlákána, nýbrž si ho tam opilého přinesla. Johnův vlažný a lehkovážný poměr k ní jí byl jasný, a právě proto s ním hrála manipulativní hry. Ženy jejího druhu je s muži Johnova druhu hrají odjakživa a vědomě nesou riziko, že to nevyjde. Tak dlouho Johnovi lhala, až v okamžiku, kdy zjistila své těhotenství, jí John pochopitelně nevěřil už ani slovo. --- A teď, prosím, pozor, teď přijde na řadu ta její údajná odpovědnost: Když John se zpožděním pochopil, že tentokrát Šímová nelže a že končí legrace, Šímová už vyloučila jakoukoli komunikaci a rozhodla se být svobodnou matkou. Chytilové poselství je jasné: muži jsou sobečtí trubci, ženy jsou hrdinky sedmibolestné a poradí si nejlépe bez mužů. --- Navrhuji v této morální při následující rozsudek: Neodpovědná byla matka, neodpovědný byl otec, a neodpovědná byla režisérka. --- Kromě toho, film mi připadá nepodařený i umělecky. Scénář je nedbale načrtnutý a postavy nemají žádnou skutečnou hloubku. I to signalizuje prvoplánovou agitku. Podezřelá výprava a produkce mohly být postiženy „půvaby“ tehdejší doby, ale ani taková omluva filmu na hodnotě nepřidá. --- Celkem vzato Chytilové její záměr vyšel. Umělecky je to zmetek, ale propagandisticky uspěla „na věčné časy a nikdy jinak“. ()
Na lupeny se stály neuvěřitelný fronty. Tenkrát byl tento film neuvěřitelnej nářez, nikdo nechápal, že to Chytilový prošlo. Jeden z mála filmů od ní, co se mi líbil. ()
Takhle že by měla vypadat za socialismu morálka? Paní Chytilová už tímto filmem potrápila soudruhy a měla štěstí, že jí film nestrčili do trezoru. Hra o jablko je první " normálnější " snímek ve filmografii Věry Chytilové a už jasně udává svůj nezaměnitelný rukopis a témata, jaké rozehrávala už v Sedmikráskách nebo třeba v Ovoce stromů rajských jíme. Roli naoko ztřeštěné, přitom zodpovědné Aničky si zahrála krásná Dáša Bláhová - její kukuč je roztomilej a prsa, která odhalí jsou překrásná. ()
8/10 Ne tak dobre jako muzsky Faun, ale v ramci genderovske (jak modeni slovo, ktereho ma ted kazdy plnou hubu) vyvazenosti nadmiru povedene. Blahova je vyborna. ()
První celovečerní Chytilová a hned zlo. Bezpředmětně provokativní, epileptická kamera, neskutečně protivná rádobyumělecká režie, jednostranný-silně feministický náhled na uměle, nepřirozeně a nemorálně působící premisu filmu o povrchnosti vztahů a neschopnosti rozumné komunikace mezi partnery, kde však žena působí jako vítěz bez ohledu na své činy. ()
Související novinky
Zemřela herečka Nina Divíšková
Ve věku 84 let dnes odešla česká filmová, televizní a divadelní herečka Nina Divíšková, již si velké množství diváků vybaví například jako babičku Bětu z populárního rodinného seriálu České televize… (více)
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
Věra Chytilová 1929 - 2014
Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)
Ve Hře o jablko Chytilová – podobně jako v některých svých jiných filmech – syntetizuje celou soudobou společnost. Soustřeďuje se především na problém toho, jak se jednotlivec vztahuje ke svému bližnímu, a ke svému prostředí a na protikladu ústředních hrdinů – lékaře Josefa a zdravotní sestry Anny – tuto situaci nahlíží jako genderově podmíněnou. Nepřítomnost pozitivních mužských příkladů a relativizace ženských prohřešků a zločinů (důsledně nahlížených poměrně k jejich závislosti na mužích – partnerech) tento soud sice odhaluje jako ideologizovaný, ale v maskulinně založené společnosti do značné míry oprávněný. K dokonalosti snímku by přispěla právě další dějová rovina, která by režisérčino rozhodné svědectví problematizovala. Přesto – v daný čas na daném místě – musel film zákonitě otřást základy socialistické společnosti, která se dnes zvláště v levicově založených platformách pokládá za přinejmenším latentně feministickou, nebo alespoň „pro-žensky“ založenou. Tento úsudek, který mě pokaždé spolehlivě otráví, ovšem prozrazuje právě onu trvalou hlubinnou maskulinitu české společnosti, která již od dob RKZ volí před skutečností a pravdou instrumentalizovaný obraz: takovou přetvářku, která úspěšněji a rychleji dosahuje ušlechtilých (nebo zdánlivě ušlechtilých) cílů, než vzájemně porozumivý dialog. Toto téma ve filmu zpřítomňuje úžasně citlivě rozprostřená divadelnost. Divadlo zde prorůstá – implicitně a (návodně) i výslovně – dialogy i stylizací dějišť, a režisérka je ještě zdůraznila obsazením některých herců z tehdy nekonvenční Ypsilonky. Klíčovým pojmem filmu je zodpovědnost – a nepřekvapivě o ní má povědomost právě jen ta jediná – žena. Zodpovědnost totiž spočívá v porozumění i sobě samému, ve vědomí vlastní síly a váhy, té tíhy, s níž se klademe na bližní tělo – blízkého člověka i mateřské planety. Doktor Josef je nezodpovědný a žvaní – a svou žvanivostí a svou nemateřskostí dokonale paroduje evangelijního svatého Josefa. Svým podivným přístupem k vlastní profesi také paroduje světcovo řemeslnictví – a tato analogie ozařuje další z deficitů filmu: je extrémně alegorický – a tedy (a paradoxně) silně maskulinní. Chytilová své vyprávění obdivuhodně konstruuje – tedy: spíše soustruží, než vypráví – a prokládá ho jinotajnými obrazy, zvláště s vizuální hrou s odkazy biblickými, čímž svůj soud nad mužstvím posvěcuje jako odvěký a bytostně vstřebaný kulturou. Tím se zároveň poněkud znevažují naturalistické záznamy porodů apod. – nevyznívají jako zázrak života ani svým chladným podáním (a kontextem) jako ponížení porodu v socialistickém (ale jistě i kapitalistickém) státním porodním průmyslu na pouhou produkci občánků (občanů), ale jako vyprázdněný a teprve dodatečně zvýznamněný zjev – právě ponížené ženy. Maskulinní jazyk se tak ve filmu s ženským poselstvím střetá, nespojuje se, a tedy ani nic neplodí. Androgyn se z něho nerodí, nic se nemění. Chytilová, vnímající svět v mylných binárních opozicích, si neuvědomuje, že budoucnost nespočívá v genderové výměně, ale v prolnutí rodů, ve vůli jednotlivce posílit rovinu, jen zdánlivě protikladnou jejich tělesnému pohlaví, a přijmout takto proměněného i svého partnera. – Přesto i ten dávno sňatý klobouk opět snímám… () (méně) (více)