Jmenuji se Sam

Jakou naději má milující otec a jeho dcera pokud neodpovídají společenské představě ideální rodiny? Nádherné, dojemné, strhující drama, možná nereálné, přesto nezapomenutelné. A to nejen díky vynikajícím hereckým výkonům Seana Penna, Michele Pfeiffer a malé Dakoty, ale především příběhem a řadou scén, které mě střídavě bavily, dojímaly a dostávaly do kolen. Dojímá, okouzluje a rozvíjí nešifrované a možná pro někoho příliš přímočaré úvahy nejen o rodině, lásce, rodičovství, ale také zažitém despektu společnosti k retardovaným, a to nejen ve scénách, kdy proti sobě staví prosťáčka Sama a jeho úspěšnou obhájkyni. (06.12.2010)

Sam je milující a starostlivý otec, který miluje svoji dceru s níž se cítí být tím nejšťastnějším chlapem pod sluncem. Problém je v tom, že jeho mentální vývoj se kdysi zastavil zhruba na úrovni sedmiletého dítěte. Až dosud se Samovi dařilo s pomocí přátel překonávat všechna úskalí otcovství. Teď ale do hry vstupuje nekompromisní sociální pracovník a tak Samovi hrozí, že mu dcera bude odebrána, vzhledem k tomu, že ho začíná mentálně převyšovat. A tak se Samova případu ujímá zkušená právnička, která si postupem času uvědomí, že láska je daleko víc, než si člověk může myslet. Tento film mě naprosto chytl za srdce. Tolik lásky, co Sam věnoval své dceři, se jen tak nevidí. - "How can we be so different and feel so much alike?" (21.07.2017)

Naprosto překrásný film, a naprosto strhující výkon Sean Penna, zařadil bych ho po boku D. Hoffmana a jeho Rainmana. Chvílema si prostě fakt říkáte jestli Penn není retardovaný. Jasně že se zde dá čekat sladký konec v americkém stylu, ale myslím že v tomto případě to každý divák mile rád odpustí.... hodně silný zážitek (25.02.2008)

Skvělý film, kterému vévodí především herecké výkony. Sean Penn i Michelle Pfeiffer jsou ve svých rolích dokonalí. Jedinou výtku mám k zobrazení soudu. Ten je přehnaný i na Americké poměry a absolutně nereálný. Tolik času soudu o opatrovnictví dítěte opravdu nikde nevěnují...ale film z toho vychází, tak se nedá nic dělat... (14.10.2008)

Když mě to celé přišlo jako špatně natočená parodie na Rain Mana, Forresta Gumpa a whatever else. Mentálně zaostalý Sean Penn, mentálně předčasně vyspělá Dakota - oba mají těch 7 let, akorát že v určitých chvílích scénář přestřelí a udělá z nich ty americké postavy, co jsou schopné dostat se za hranice svých předepsaných schopností a vlastností, tzn. začnou mluvit jako kniha, vylévat si srdce tak emotivním způsobem, že se začnete neklidně ošívat na židli a přejete si, aby do toho sakra aspoň nehrála ta stupidní vygradovaná a posmutněle famózní hudba. Potom přijde zatmívačka, člověk si oddechne, že tomu aspoň nechali otevřený konec, když už nic jiného, a ejhle - ono ne. Podobné pocity (odejdu - neodejdu - tak už ten případ vyhraj, stejně všichni víme, že to tak dopadne - dejte mi velký kuchyňský nůž a já rozpárám to plátno) jsem měla naposledy u Sloního muže. (21.02.2012)