Lovec jelenů

Když si ve filmu moji pozornost dovedou udržet jen obrazové kompozice, které obalují zbytečně rozvláčný příběh s podivným rytmem vypravení (těžiště děje zkratkovité, "to ostatní" rozvedené do detailů), je něco špatně a já prostě nemohu hodnotit lépe jak třemi hvězdičkami. A je už docela jedno, zda je ta chyba v samotném snímku, nebo ve mně. (04.11.2007)

Film se dostal do té části, kdy proti sobě sedí De Niro a Walken. V té době už ruskou ruletou zocelení vojáci a do jisté míry zmagořelí přátelé, míří na své spánky a mačkají spoušť. A přesně v téhle chvíli jsem se klekl před obrazovku.....zatnul ruce do koberce a....se zrcadlovýma očima, vystresován a s větou "Vraťte mi můj život zpátky!!" na ústech. Snad jsem jim chtěl nějak pomoct. Jo, pomoct. A v tom spočívá síla Lovce jelenů. Nechápu proč, když už od mala vím, že postavy ve filmech nejsou skuteční lidé, nežijí- jsou fikce. A i přes to jsem na televizi mluvil jakoby byla živá. Dodával jsem postavám přes obrazovku, byť někdy mimo mísu, rady, jak bych se řídil já a kam mají jít a kam ne.____ Většina filmů mě nechávají v bohorovném klidu (co se týče vypjatých scén), ale Cimino mě přesvědčil, že když se chce, tak to jde. Natočil film přesahující slovo umění v němž hrají herci těch nejzvučnějších jmen. Herci, kteří ze sebe emoce opravdu soukají tak přesvědčivě, že jim to opravdu věříte. Není divu, když De Niro prohlásil, že to pro něj bylo nejtěžší natáčení vůbec. A pro mě to bylo nejtěžší emociální kladivo poslední doby a nebýt mé sestry, nikdy bych ho neokusil :D (02.08.2008)

Válka v tom teda abych pravdu řekl příliš není, nebo rozhodně není natolik nakolik bych já chtěl. Začátek filmu se úděsně táhne, ale je důležitý pro další vývoj filmu, to co dělá filmem tak slavným není film samotný, ale jednotlivé nezapomenutelné scény, které se opravdu musí vidět, a až pak pochopit, jinak je to ale podle mě zdlouhavá a relativně i průměrná výprava do světa oblkopeného válkou. Fakt, že v první hodině filmu se toho moc neděje mě totiž docela znechutila, aby mi pak ukázala, jak z diváka umí vyrejžovat napětí až do samého dna, kde jsem propotil triko a po skončení filmu ho mokrý musel jít usušit. Jenže válečný film si mě má získat akcí, a nejen akcí, také hlavně okolím, tak jak to ukazuje Coppola v Apokalypse. V lovci jelenů, když si vzpomenu na ruskou ruletu, je to sice dost, ale pro celkový objem filmu hodně málo. Vždyť je přes tři hodiny dlouhý...Rozhodně jsem ale rád, že jsem tento film mohl vidět. Sice jsem byl trochu zklamán tím vším, ale jinak jsem se i přesto skvěle bavil, po první hodině nudy určitě až do konce. (18.10.2008)

Ono vietnamské peklo, které by mělo být vždy hlavní doménou těchto snímků, se zde sice dostalo ke slovu pouhých třicet minut z celkové stopáže, ale přesto nebo právě proto je Lovec jelenů jedním z nejpůsobivějších válečných dramat všech dob. Michael Cimino totiž dokázal znázornit přesně to, co původně znázornit chtěl- tedy zbytečnost celého konfliktu a hrozivý dopad, který měl na tisíce mladých dobrovolných vojáků. A proto se také staly scény s ruskou ruletou tak slavné, jednak jsou samozřejmě úžasně natočené a zahrané, ale hlavně představují dokonalou metaforu na to, jak americká společnost na konflikt nahlížela. Nejlepším filmem o válce ve Vietnamu pro mě dál zůstává Coppolova Apokalypsa, ale Deer Hunter se zavěsil pevně na druhé místo.. (26.10.2012)

Přiznání uživatele: Čekal jsem osm let než to řeknu. Tohle je nejlepší film, který jsem ve svém životě viděl v kině. Budu rád, když se to změní, ale mám za to, že už nejspíš ne. V roce 2012 jsem byl poprvé na festivalu v Krnově. Od té doby se tam snažím jezdit každý rok, protože mám za to, že lidsky i filmově pro mě nic lepšího neexistuje. Mám rád uzavřené světy, americkou kinematografii, halloumi a pohraničí. A taky jsem trochu konzerva. Tehdy nám jej pustili v sobotu večer. Kino bylo narvané, úvod zdůraznil, že kopie je blow-up a trochu načervenalá, promítač to založil a jelo se. Často se přistihnu, že lituju, že jsem tolik filmů zkonzumoval tak brzo a tak hromadně, že už sem tam z archivů musím hodně dolovat. Ale pak si uvědomím, že jsem jich hodně nepochopil a vždycky si je můžu pustit znova. Tedy ne pustit, ale objevit a prožít. To byl tehdy i případ Lovce jelenů, kterého jsem jako mladší dal ve filmovém klubu na ČT2 a jako spousta lidí jsem myslel, že to snad nikdy neskončí. Tentokrát to ale fungovalo jinak. Vzpomínám si, jak se mi na několika místech chtělo brečet, jak jsem nevěděl co dělat s tou neskutečnou tenzí, kterou jsem s těmi lidmi zažíval a jak bylo v sále to absolutní, hrobové a hodně napjaté ticho až do konce závěrečných titulků. Takový společný prožitek jsem zažil jen párkrát v životě a vím, že se mu v mých očích v rámci umění nic nevyrovná. Ten film ve mně zůstal. Ukázal mi tehdy něco, co jsem si ani nedokázal představit, a to jak lehce, trvale a ne zrovna k dobrému se může změnit lidský život. Ukázal mi hodnoty o kterých jsem předtím nepřemýšlel. Ukázal mi válku jinak, než jsem ji do té doby vnímal. Šli jsme se po projekci obratem opít. Pamatuju si kamarádku, která jako první promluvila a řekla, že musíme jít na panáky. A stalo se. Nemluvili jsme o tom, příliš jsme to neanalyzovali, ale věděli jsme, že jsme spolu něco zásadního prožili. Jsem a budu za to vděčný. A možná si Lovce jelenů někdy pustím znova a budu zase tancovat na stole a pokoušet se o zpěv „Can’t také My Eyes of You.“ (09.04.2020)