Rozhovor

„Natočil jsem to a nechal to na základě odezírání ze rtů přeložit a přepsat. Skoro jako v tý klasice Rozhovor z čtyřiasedmdesátýho, s Genem Hackmanem a Johnem Cazalem. Coppola to natočil mezi Kmotrama. Mně se to moc nelíbilo. Upřímně, je to celkem nuda.“  Přesně tento dialog vyřkne postava soukromého detektiva Fletchera v podání Hugha Granta v Gentlemanech režiséra a scenáristy Guye Ritchieho. Těžko říct, jak moc dialog Fletchera vycházel ze vztahu Ritchieho ke Coppolově Rozhovoru, zda šlo ovšem o předání osobního názoru, k Ritchiemu je rázem snadné mít o ždibec menší respekt, než který si za svou nabitou kariéru zaslouží. Ano, Coppolův Rozhovor zapadl mezi o poznání známější trilogii Kmotr a legendární Apokalypsou, onen fakt, že Rozhovor v povědomí tolika filmových diváků není dvakrát milá informace. Především proto, že si tento film rozhodně nezaslouží. A to nejen díky fenomenálnímu Genu Hackmanovi a skvělému (ovšem bohužel předčasně zesnulému) Johnu Cazaleovi. Trilogie Kmotr se stala nesmazatelnou součástí gangsterek, Apokalypsa poté stejně význam milníkem pro žánr válečných filmů, Coppolův Rozhovor poté minimálně patří mezi nejvýraznější thrillery své doby. Po vzoru již tehdy načaté trilogie Kmotr či pozdější Apokalypsy šlo i v tomto případě o film, kde Coppola zkoumá morální hodnoty. Velkou inspirací pro Coppolu byl tehdy snímek Zvětšenina italského tvůrce Michelangela Antonioniho, kde se i ve filmu z roku 1966 pátralo po rozřešení potencionální vraždy a stejně tak se ve filmu krapet zápasilo s paranoiou, paradoxně se poté film dočkal vydání v dubnu 1974, kdy hned v srpnu 1974 díky kauze Watergate Richard Nixon definitivně rezignoval na pozici prezidenta Spojených států a Rozhovor tak částečně dokázal reflektovat svou dobu. Na komerční úspěch Kmotrů a Apokalypsy poté Rozhovor sice navázat nedokázal, úplného zapadnutí se ovšem též naštěstí nedostal. Protagonista Harry Caul se zpočátku projevuje jako ideální představitel chladnokrevné postavy, kdy je jasné, že přesně takový člověk by neměl mít s tajným odposloucháváním a víceméně absencí osobních pocitů problém. Takový člověk se musí držet jasných pravidel podobného systému, být obalen nevyhnutelnou samotou, mít oči i uši na stopkách a počítat s tím, že se pevná smyčka přeci jen jednou může přetrhnout. Zhruba každý má ovšem se svou amorálností problémy, to ostatně vede právě k událostem Rozhovoru, který dokáže fungovat nejen jako poměrně svěží charakterní studie, ale představit skutečně nepříjemný thriller, kterým Coppola vzdáleně dokáže připomenout film, který by se mohl líbit i (v době uvedení 75-letému) Alfredu Hitchcockovi. Coppolův scénář nechává diváka v prakticky stejné situaci jako právě Harryho Caula, všechna zásadní odhalení v rámci příběhu se tak divák dozvídá s hlavní postavou a stává se obětí bravurní práce s napětím. Po vzoru Antonioniho Zvětšeniny poté Coppola pochopil, že důležitým hráčem celého filmu je zvuková stránka, která autenticky dokáže zachytit práci takového průměrného odposlouchávače, především je ovšem důležitým nástrojem pro vývoj příběhu. Pátrání po pravdě ovšem pochopitelně ještě více probourává led. Při vzpomínání na Gentlemany se poté musí uznat, že na rozdíl od ostatních Coppolových filmů Rozhovor skutečně není ten nejvděčnější a může možná vyvolat i jakýsi závan nudy. Vyvolený ovšem pochopí, že svou intenzitou tento film rozhodně nudou není. Do jisté míry dokázal Rozhovor navíc předběhnout svou dobu, dávno předtím, než se technologie dočkala moderních možností se už zde dalo diskutovat o potencionálním nebezpečí s nimi spojeným. Na malém prostoru dokáže zapůsobit i Robert Duvall, který si s Coppolou i díky trilogii Kmotr a pozdější Apokalypse svého času velmi rozuměl, solidně se zde mohl předvést i mladý Harrison Ford ještě před nástupem do rolí Hana Sola a Indiana Jonese. Zapomenout si pochopitelně nezaslouží ani John Cazale, který si pod Coppolovým vedením mohl zahrát nejen Freda Corleoneho v prvních dvou dílech Kmotra, ale v Rozhovoru se chopil i role Caulova kolegy Stana. A ano, při vzpomínání na Johna Cazaleho mysl připomene spíše právě Freda Corleoneho nebo Salvatoreho Naturileho z Psího odpoledne, Rozhovor je ovšem jeden z těch důkazu, že před sebou mohl mít Cazale skvělou fenomenální kariéru, kterou mu bohužel zatrhla rakovina plic. Na první pohled je sice Rozhovor primárně mysteriózním thrillerem, v jádru se ovšem skutečně jedná o poměrně odvážnou a dvakrát nenápadnou charakterní studii, která je nejvíc patrná v hořkosladkém závěru. Jeho tempo sice není v jistých momentech úplně vděčné a primární zdroj inspirace Zvětšenina je ve výsledku je o poznání zajímavější a nevyzpytatelnější podívaná, přesto si Coppola svůj odskok od značky Kmotr nepromarnil a natočil thriller, který sice v době svého vydání víceméně prošuměl, zub s časem ovšem přeci jen nakonec vyhrál. Francis Ford Coppola prohlásil, že má ze všech svých filmů Rozhovor nejradši, moc lidí by s ním přitom nejspíš nesouhlasilo. Přesto je Rozhovor bravurní audiovizuální práce, která v jistých ohledech svou dobu skutečně dokázala nejen reflektovat, ale do jisté míry jí i přeběhnout.... (06.09.2022) (méně) (více)