Dealer

Dokonalá antiteze Requiem za sen. Namísto rytmického automatonu fyzických symptomů vidí Fliegauf drogu jako automaton nicoty, vyprázdněného bytí. Oběti drogové závislosti jsou rafinovaným pohybem kamery přeměněny na jakési nulté body lidskosti, marginálně držené mimo přímou perspektivu výpovědi a odhalované jakoby skrze vlastní absenci - to, co Fliegauf demonstruje není samoúčelná formální brilance, ale kastrace, kterou droga provádí (však se jedna z postav hlavního hrdiny, vyléčeného narkomana, ptá: "Heroin je pryč. Ale co z tebe zbylo?"). Feťáci, kolem kterých kamera pomalu krouží, jsou prázdné schránky, loutky, zombie, bytosti, které (jak by jistě dodal Slavoj Žižek) nemohou už být předmětem tragédie ani komedie. Dealer je nesmírně fascinující právě pro svou programovou pasivitu - neobjeví se tu jediný záběr, který by provokoval nebo šokoval. Co provokuje a šokuje je právě chirurgická nezúčastněnost, prázdné místo, které zeje tam, kde očekáváme tragickou angažovanost či gesto soucitu. Ikonická je scéna, kdy hrdina stojí se svým otcem nad prohlubní v betonu, kam dopadlo tělo jeho matky a marně se snaží přesvědčit svého otce, že matka tam již není. Celý film funguje na bázi prázdných míst, trhlin, jejichž možnou výplní je droga. Proto ten dlouhý a zcela jistě metaforický obraz v závěru, v němž sledujeme buď jakousi travestii zrození nebo psychoanalytickou trhlinu, nezacelitelné trauma, před nímž není úniku v racionalitě. Dealer je brilantním pohledem za bezpečí schémat, které udržují člověka v sebezáchovné distanci od narkomanů jako radikální jinakosti. Myslím, že Fliegaufův film se zcela unikátně dotýká mnohem hlubší podstaty než většina filmů o tématu narkomanie (vlastně úplně všechny, co jsem doposud viděl). Film možná světský svým zaměřením, ale hluboce "tarrovsky" filozofický svým pochmurným a mlčenlivým pronikáním tabu. (08.08.2011)

Nie čistých 5*, ale 4,5*. Dôvodom je až prílišné zahľadenie snímky do vlastnej formálnej dokonalosti. Inudstriálna non-stop ruchová stopa podkresľuje bezchybnú, pomalú kameru, vyvolávajúc tak okrem spomínaného Bély Tarra aj reminisencie na Tarkovského (nielen kĺzanie po vodnej hladine, ktoré je vizuálnym odrazom samotného pomalého plynutia filmu) a mne osobne aj na C.T.Dreyera a jeho Vampyra (najsilnejšou črtou celého filmu vďaka zvolenej forme je práve atmosféra - je to film výrazne o pocitoch, i keď ambivalentne práve tento bezchybný audiovizuál je pretláčaný do popredia až tak silno, že hlavne v druhej polovici mi zabraňovalo na plné sústredenie sa vychutnať si ho naplno). Vďaka striedaniu rotačnej jazdy kamerou raz smerom dolava a potom doprava je možné uvažovať aj o výpovedí snímku v smere "špirále" možností postavy Dealera. (08.12.2004)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku. (25.07.2014)

Chirurgicky vytažená filmařská složka do absolutního maxima. Hypnotická atmosféra, psychologický teror s temnými zvuky a geniální kamerou, která diváka dostává do stavu účinku psychedelických drog, ale i do temného světa hlavního dealera. Fliegauf s mistrovskou úsečností skládá ostré střepy dlouhých záběrů, které vzbuzují u diváka temný, depresivní stav do kterého se propadám s čím dál větší touhou. Černota, která vám nevyšumí z hlavy. (31.12.2014)

Autentické, ťaživé, vyčerpávajúce. Z každej snímky a minipríbehu s jednotlivými postavami, s ktorými sa postupne díler cez deň stretáva cítiť hnilobu a špinu. Špinu, ktorá po chvíli preniká aj do vás a postupne sa usídli v každej jednej bunke vášho tela. Bezduché rozhovory trosiek s minimálnou šancou na zvrátenie osudu. Zvuky, čo privádzajú do šialenstva. Díler, ktorý len vykonáva svoju prácu a životné príbehy svojich klientov prijíma bez akejkoľvek emócie, sú mu úplne ukradnuté. Pocity sa postupne z tela vytratili spolu s heroínom. Otec, ktorý sa denodenne prihovára odtlačku v betóne. A to všetko podchytené skvelou kamerou. (20.10.2017)