Une trop bruyante solitude
Allzu laute Einsamkeit
Too Loud a Solitude
Režie:
Věra CaïsScénář:
Věra CaïsKamera:
Isidore MankofskyHrají:
Philippe Noiret, Jean-Claude Dreyfus, Vlastimil Brodský, Jiří Menzel, Květa Fialová, Dana Morávková, Martin Dejdar, Yvetta Blanarovičová, Michaela Kuklová (více)Obsahy(1)
Jedna z nejlepších hrabalovských postav - svérázný balič papíru Hanťa - prošla spolu se svým autorem dlouhým vývojem. Režisérka Věra Caïsová si pro svůj film vybrala Hanťu (Philippe Noiret), láskyplného milence života. V laskavém přítmí své lisovny spřádá alhokolem podnícené myšlenky a tiše vytváří v lisu své umělecké dílo - balíky sešrotovaného papíru, kde jsou vedle sebe vzácné knihy i krvavé papíry z jatek. (Lucernafilm Video)
(více)Recenze (87)
Výběr z myšlenek Hrabalovy předlohy, které pronášejí tu lepší, tu horší herci, ovšem jako film to zoufale nefunguje. ()
Nejslabší film podle Hrabala ()
Tak nějak jsme si za ta léta zvykli na to, že zfilmované příběhy Bohumila Hrabala jsou absurdně vtipné, ale zároveň melancholicky smutné. No a když jsem zjistil, že se Hrabalův svět a francouzští herci staré školy sešli v jednom filmu, říkal jsem si, že to nemůže být tak strašné, jak se tady tváří. Nicméně je fakt, že dlouho jsem odolával. Když už jsem ale neodolal a film si pustil, tak tu zdejším hodnotitelům musím dát za pravdu. Filmu chybí nadhled a vtip. Čiší z něj jen smutek a deprese. A nejhorší je, že mu chybí i atmosféra, za což asi může i samotný nepovedený dabing francouzských herců a momenty z hospody, které, nevím proč, vůbec nevypadají, jak kdyby byly z páté cenové někde u Hrabala v Libni sedmdesátých let. ()
Jak může dopadnout nepovedená adaptace skvělé literární předlohy, na to nám bohužel dává odpověď právě tenhle film. Drží ho sice nad vodou Hrabalovy geniální myšlenky a sentence, ale estetika tohohle filmu se úplně minula s předobrazem knihy a celé to poetično, které umí tak krásně do svých Hrabalovských filmů přenést třeba Jiří Menzel (který tu shodou okolností také hraje), se vytratilo kdoví kam. Sám Bohumil Hrabal se tu také mihne, možná tak svou účastí posvětil vznik tohoto filmu, je to ale celé nějak (multi)kulturně zpackané. Vůbec nejvíc však ruší zahraniční herci včetně Philippe Noireta, kteří vůbec nevědí, co a jak to hrát. Jak by Haňtu asi zahrál takový Rudolf Hrušínský? ()
Kdo zná předchozí Menzelovy adaptace předchozích děl Hrabalových, dozajista bude mít s pohledem Véry Cais převeliký problém. Tam, kde Menzel umně kombinuje radost i smutek, kam zapasovává ono nejasné pábitelství a kus české povahy, tam francouzská režisérka volí pouze mrtvolné smutno. Samo o sobě to není taková tragédie a jsou i chvíle, kdy se takový přístup zdá odůvodněný, např. v závěru, ve scéně s "krvácejícími" knihami... Ovšem v hospodě tedy ne! Občas Noiretovým pojetím snímek dokonce přichází o logiku. Noiretův Haňta není žádný rozevlátec, jak mu vyčítá Brodského postava, ale melancholik par excellence. Někteří čeští herci, zřejmě ti mající nakoukáno "našich Hrabalovek", jakoby tušili, ba kolikrát i věděli, jak své postavy pojmout, ovšem v obklopení nudnými sekundanty vyznívá jejich snaha naprázdno. Zbytek dokonal až na výjimečně situace nedobrý český dabing. Vida v jak nepoetickém slovu může sídlit duše filmu. Slabé ***. ()
Knihu jsem nečetl, ale myslím že nebudu moc daleko od pravdy, když prohlásím, že tahle francouzská adaptace PŘÍLIŠ HLUČNÉ SAMOTY je fraška. Špatná režie, špatná hudba, nevhodná, trošku depresivnější atmosféra která se tváří jako nevydařená vykrádačka DELIKATES. Říkám to asi poprvé v životě, ale kdyby to byl český film, byl by to nejspíš i HEZKÝ FILM. V podání Véry Caïs je to jen nezdařené cosi, které v tomto případě mělo zůstat nejspíš jen svázané v deskách knihy. ()
Koprodukční řešení tématu neprospělo, dabing Olgy W. také ne. Osobně oceňuji jen drobné role některých českých herců v čele s cikánským triem Dejdar, Blanarovičová a Kuklová. Líbila se mi i půvabná kurva Hrubešové a pentličková Morávková. Jinak nic. Ráda bych viděla v roli hostinské Garbielu Wilhelmovou, ale nestalo se. ()
Jediné zpracování Hrabala bez špetky pábitelství. Chyběla hřejivá atmosféra, absence hudby umocnila příliš tklivou atmosféru. Místo krasosmutnění jenom smutění ... Snažila jsem se poctivě zhodnotit s odstupem času, ale pokažé mi vyšlo to samé - film je pro mě na samé hranici sledovatelnosti. Myslím si, že tímto druhým pokus končím, zatímce se vždy a ráda znovu podívám na Sběrné surovosti, Slavnosti sněženek, Sřivánky na niti nebo na Postřižiny. Sice máme s Francouzi mnoho společného, ale plné pochopení Hrabala jim zřejmě nebylo dáno do vínku. ()
Jakýsi divný film, který mne vůbec nechytil, protože jsem měl asi přehnaná očekávání. Možná proto, že jsem totiž viděl ještě před tím před lety divadelní představení, kde hrál Hanťu L. Mrkvička, a to se mi líbilo docela dost. Také jsem nepochopil, proč byl obsazen P. Noiret. Byť jde o herce světového formátu, tento film se tím však světovým těžko stane.. ()
škoda, a takový to mohl být krásný film:-( ()
Další "hrabalovský" film se skvělým Noiretem a velmi trvdou celospolečenskou kritikou k postoji k životu.! ()
Příliš cize zpracovaný Hrabal. Haňta ala Herz (Sběrné surovosti) strká celé tohle mainstreamově nadhodnocené dílo do kapsy. Ani skvělé imaginární scény bohužel nezachraňují chatrné zpracování. ()
Film, ktorý mi nepripadal až tak zlý, akú má povesť. Nemyslím, že nejaká predloha by bola z princípu nesfilmovateľná, keď mal Ejzenštejn v pláne Kapitál, tak sa musí dať sfilmovať všetko. Padajú tu zaujímavé myšlienky, len nie úplne prirodzene zapadajú do celkovej naaranžovanosti scén ani do výstavby scenára. Najlepšie myšlienkovo v rámci filmu vynikne kontrast medzi melancholickým starým samotárom, vyžívajúcim sa v múdrosti kníh a postarším "smilníkom", mysliacim neustále na sex. Keď sa však dostanú k slovu Hanťove vízie, prichádza aj značná rozpačitosť. Příliš hlučná samota mohol byť v ideálnom prípade akýsi odľahčený art, ale aj napriek snahe o takéto vyznenie sa takýto výsledok Caisovej nepodarilo dosiahnuť. Je to nakoniec iba sympatický pokus o experiment. ()
Bezkonkurenčně nejhorší Hrabalova adaptace. Věra Cais si měla den, kdy se jí v hlavě zrodil nápad obsadit do role Hanti Philippe Noireta poznamenat černým písmem a radši si dát pár facek, protože tím zasadila filmu fatální ránu. Je to skoro totéž jako obsadit do role Švejka Louis de Funèse. V zásadních, ryze českých látkách by nemělo docházet ke kooprodukci, stačí si vzpomenout na V.Vorlíčka a jeho ponuré pohádky s německým kapitálem. Ale tady to není jen špatným Haňťou (moc se mi nelíbí ani Hertzův), ale i režijní nezralostí, špatnou kamerou a chatrným scénářem. Hrabal je pro filmaře tvrdý oříšek a umí ho jen Menzel!! A Bohumil Hrabal byl tvrdý oříšek i u piva, protože nesnášel lidskou hloupost! ()
Mnoho komentujících se tu pokouší dojít k "jádru pudla" vymýšlením, proč tenhle filmový pokus nedopadl (s tím souhlasím). Příliš hlučnou samotu jsem četl a jakkoliv se nechci dotknout velkého spisovatele (existují ovšem i lidé, kteří Hrabala kulantně řečeno moc nemusí), tahle novela je asi opravdu jen těžko zfilmovatelná. Nechápu, proč při zahraničním podílu na výrobě tohoto filmu (tedy kapitál asi byl zajištěn solidně) několik českých herců hrálo jednu postavu a pro českou distribuci zároveň nadabovalo jinou (Knop, Morávková). Zejména u Václava Knopa děsně rušilo, když se obě postavy ve sběrných surovinách takřka střetávaly. ()
Knihy Bohumila Hrabala nejlépe pochopí našinec. A na plátno je nejlépe převedl Menzel. Tato adaptace je hodně slabá a nezachránil to ani Noiret. ()
To, že Hanťa není ani trochu potrhlý ale jenom malinko podivín je takříkajíc kulturní šok. Už jsme zjevně uvyklí tomu, že filmové adaptace Hrabala by měly být vtipné. Paradoxně ty vtipné adaptace Hrabala se od předlohy vzdalují minimálně stejně daleko jako toto tklivé pojetí, protože Hrabal si sice všímá podivností a absurdit, ale z úplně jiného důvodu než aby někoho pobavil. Jeho texty jsou prakticky vždy existenciálně vyhrocené, jsou výpovědí o absurdním a nesmyslném světě, v němž je možná i sám lidský život zbytečnou veličinou. Jestli Caisové Hrabal není dobrý, tak to není proto, že by byl málo vtipný, ale proto, že je až příliš normální. Pokud si Menzel libuje v podivnostech a absurditě, aby jimi bavil, pak Caisová je většinou pomíjí. Snad proto, že by nabouraly ono existenciální dusno. Špatně je ovšem obojí. Hrabal má být existenciální i absudrní zároveň. Pokud není, je to chyba... Samozřejmě lze mluvit i o dost nezvládnuté režii, díky níž se cosi podstatného začne dít až v poslední půlhodině, o zoufalém dabingu či o nevěrohodně působících lokacích... PS: Herzova adaptace téhož je o sto procent lepší, přestože je zároveň třikrát kratší... Zajímavé komentáře: Iggy ()
Jakékoliv city,emoce, melancholie či myšlenka jsou z filmu vymazány, zůstává jen pocit samoty (samoty diváka, když se na film kouká sám). Hloubku myšlenky prostě filmové plátno nedokáže zachytit, alespoň u tohoto případu.... ()
Nepovedený film, jehož neúspěch pramení podle mě primárně už z toho, že se snaží spojit do jednoho celku povídku Baron Prášil z Hrabalových Pábitelů (kterou zfilmoval Juraj Herz jako Sběrné surovosti) s jeho o dost pozdější novelou Příliš hlučná samota. Hrdinou obou je sice Haňťa, ale kromě jména a zaměstnání je to úplně jiný člověk. Poetika a smysl obou knih je také rozdílný, takže udělat z nich jeden film, mělo v tomto případě za následek, že z obou vyprchalo to krásné. Zbyl jenom nezajímavý a nesourodý film s neživotnými postavami. ()
Příliš hlučná samota je neprávem zostuzovaný film. Bohumil Hrabal není pábitelské chichotání života Postřižin a Slavností sněženek. Příliš hlučná samota je osobité filozofování života a s tímto přijetím jsem se nechával okouzlovat ojedinělou syntézou moudrosti, prostoty i mámení slov útlé knihy. Lze položit jízlivou otázku, kolik "erudovaných" hodnotitelů filmu četlo také literární předlohu. Můžeme se dohadovat, zda jsou Češi vášniví čtenáři Hrabala, či jsou jen ovlivněni Menzelovou podobou hrabalovských filmů. Nakonec, neznalost v současném světě není handicapem, a s pohrdlivým úsměvem lze v ohybu plamenného spravedlivého rozhořčení odsoudit i samaritána. Příliš hlučná samota jistě není nejsnadnější látka k filmovému zpracování, přesto jsem s výslednou podobou nadmíru spokojen a potěšen. Věra Caïs dokázala vystihnout podstatu svérázného způsobu životního filozofování. Hrabal nebyl vizuálním estétem, ale liboval si v optice zašlosti, neuspořádanosti a omšelosti. A v odvrácené straně estetického formalizmu nacházel opravdovou a jedinečnou krásu života. Hrabal koketoval s existencionalismem, pokládal otázky a nacházel mnoho odlišných a vzájemně se rozporujících odpovědí, dostává se přes několik úrovní existencí a stále ho svírá vnitřní neklid. Hrabal si uvědomoval nesoulad mezi dychtivou snahou o povznesení ducha a skutečností a své filozofy nechává ve spárech absurdity všedního dne v té nejprostší vrstvě společnosti estetického měřítka. Taková je Příliš hlučná samota! Realita je promíchána se vzpomínáním, představou, snem, blouzněním i alkoholickou halucinací. Tato směsice je prostředkem pro filozofické úvahy a ze všech svých sil se pokouší vyjádřit komplexní rozervanost a nejednoznačnost našich životů. Hrabal byl filozofující básník a svou almu mater našel v disharmonii souznění. Menzel dodal filmovým adaptacím okouzlující poetiku ušlechtilého vyjadřování a jeho vnímání Hrabala konejšivě zahřívá. Věra Caïs naproti tomu dokázala zachytit svébytnější surrealistickou podobu Hrabalových myšlenkových pochodů. Je více rozervanější, občas se se strachem skrývá před odpovědí, aby dosáhl další konfrontace s nevyhnutelným závěrem. A přesto lze i na hromádce hnoje povznést lidského ducha nad omezující přízemnost. Hlavní postavou disharmonické poezie života je Haňťa (dobrý Philippe Noiret s hlasem Petra Pelzera), jedna z nejskutečnějších podob Hrabalova vnímání světa. Vznešenost ideálů je stále konfrontována se syrovou surovostí reality. Vše ke zdůraznění pomíjivosti lidského života, kdy docházíme k cílům i ke konečné desilusi v jednom okamžiku zároveň. Zkušenosti se proplétají s představou, vzpomínka se hádá s očekáváním neodvratného. Hledá se lidský, byť chybující a lehkovážný, faktor a se smutkem pochopení se hledá obrana vznešeného idealismu. Odlidšťování společenského pokroku nepřeje romantismu a jediným srozumitelným odporem je disharmonická poezie slov a surrealistická gesta nezkrotnosti lidské duše v protestu i porozumění a konečného rozhřešení. Nejhlasitější postavou je Haňťův šéf (velmi zajímavý Jean-Claude Dreyfus s hlasem Václava Knopa), tělesnější symbol životního přijímání dynamického vyžadování. Mezi výrazné postavy patří osamělý strýc Albert (dobrý Vlastimil Brodský), roztržitý profesor (velmi příjemný Jiří Menzel), bezelstný cikán Pedro (zajímavý Martin Dejdar), filozofující kostelník (dobrý Vincent Martin s hlasem Oldřicha Víznera) a v alkoholovém oparu nevyslyšený a po sebevyjádření dychtivý básník (pozoruhodný Ivan Gübel). Ti jsou prostředníky pro vyjádření komplexního vnitřního světa v nejednoznačné složitosti a rozháranosti. Jde o nazírání na život i všechna možná hledání smysluplnosti, vznešenosti a spokojenosti. Ženské postavy, jako první láska Mančinka (dobrá Květa Fialová, jako mladá zajímavá Dana Morávková), bezelstně očekávající Tyrkysová cikánka (půvabná Michaela Kuklová), bezstarostně živočišná Atlasová cikánka (pozoruhodná Yvetta Blanarovičová), hřejivá vzpomínka Ilonka (zajímavá Agathe de La Fontaine s hlasem Dany Morávkové), koketní návštěvnice sběrny (vnadná Markéta Hrubešová) a bodrá hospodská servírka (zajímavá Chantal Neuwirth s hlasem Nadi Konvalinkové) vyjadřují postoj k ženství po tělesné i duševní stránce, kdy se hledá romantický ideál, ladná vznešenost ženských křivek i elektrizující erotičnost a široký pojem láska je jednou z nejhmatatelnějších hodnot při hledání štěstí. Z dalších rolí: poslední vzpomínku vlastní velikosti života ztrácející hraběnka (příjemná Luba Skořepová), vstřícný zaměstnanec krematoria (zajímavý Jacques Gyngisser s hlasem Oldřicha Víznera), párek nekompromisně plánujících úředníků (pozoruhodní Václav Knop a Vladimír Javorský), vtíravá dáma ve vlaku (zajímavá Nelly Gaierová), starý muž s vozíkem (autor předlohy Bohumil Hrabal), či vidiny a představy Baudelaire (Alfred Strejček), Erasmus Rotterdamský (Pavel Vondruška), Ježíš (Patrik Bořecký). Ti všichni a další přeludy a představy dotvářejí originální surrealistickou podobu filozofického rozpoznávání a posuzování života. Možnost nesouladu mezi českým a francouzským elementem zapadá do obrazu disharmonické poezie v jedinečné oslavě života, kdy se vznešenost a životní harmonie da nalézat i na místech chaosu, rozvrácenosti a prostoty. Taková je Příliš hlučná samota! () (méně) (více)