Prozacový národ

Věřím tomu, že na světě existuje velké množství jedinců, kteří se dennodenně potýkají s nějakou tou depresí a také věřím tomu, že to každý z těch jedinců řeší po svém. Někdo sežere velké množství čokolády, někdo si střelí nějakou tu drogu, někdo vypije hektolitry lihovin a někdo si jde třeba zaběhat a po tom spořádá velké množství vitamínu C. Pro mně jako záložáka povinné vojenské služby stačí nějaká ta konzerva lančmítu a k tomu si pustit nějakej ten kvalitní film. Někteří jedinci tu tíhu dennodenních depresí nezvládnou a sáhnou si na život. Ve Spojených státech depresivních, jak bylo vtipně řečeno v tomto filmu se každoročně napíše na třista milionů receptů na různá antidepresiva včetně zde zmiňovaného Prozacu. Američtí žrouti pilulí jsou doslova závislí na farmaceutických korporacích, které se svým parazitujícím způsobem vetřeli do běžného života prostého amerického lidu. Naše hlavní hrdinka Lizzie, kterou skvěle ztvárnila moje oblíbenkyně Christina Ricci je typickým produktem této sžíravé mašinérie a krásně nám ukazuje svět viděný jejíma očima v divokých osmdesátých letech dvacátého století. My jako diváci jsme svědky jejího příběhu, který se odvíjí již od raného dětství a který je natočen podle skutečných událostí, které byly sepsány v autobiobiografické knize se stejnojmenným názvem ve které se snaží spisovatelka Elizabeth Wurtzel vylíčit svůj životní příběh. Jsme zde svědky celkem nadupané jízdy plné drog, chlastu, hysterických záchvatů a dalších peripetií za které si podle mně může ve většině případech naše hrdinka sama a ty problémy nejsou až tak neřešitelné, aby takto vyváděla. Připadá mi tak trochu rozmazlená a možná je to taky dáno výchovou, ale dívka neřeší žádné existenciální nebo finanční krize. Přitom je velice nadaná a oceňovaná spisovatelka, která dostala stipendium na Harvard a dokonce dostala nabídku od amerického hudebního časopisu Rolling Stone, kde byly uveřejněny některé z jejich recenzí. Tento film bych doporučil všem milovníků, ztracených duší, kteří si rádi občas zobnou nějakou tu barevnou piluli, aby na chvíli oblbli ten svůj mozek, protože na nic jiného tyhlety rádoby antidepresivní léky nejsou. Chvilkové účinky léků pominou a návrat deprese je skoro jistá a to ve větší míře než ta předchozí. Za tento zajímavý film dávám důstojných 70%. (12.02.2022)

Film jako takový není dokonalý a má své mouchy. Ale je to podle skutečné události, tak beru, že to nebude o přehnaných nečekaných zvratech, ale spíš o myšlenkách hlavní hrdinky a tom, co během depresí a terapie prožívala. A to tam bylo vykresleno poměrně pěkně. Čtyři hvězdy ale dávám hlavně za ty herecké výkony. Christina i Jessica byly výborné. Už jen kvůli nim stojí za to se na Prozac Nation podívat. (17.07.2014)

Musím přiznat, že chování hlavní hrdinky ve mně vzbuzovalo rozpor. Nebyla jsem si jistá, zda ji považovat fakt za krávu, která z toho snad jednou vyroste, nebo ji litovat. Ale Christina Ricci zvládla svým hereckým podáním vyvažovat obě verze a kdyby mě pohladil po tváři Lou Reed, asi bych se z toho taky trochu zbláznila... (04.03.2014)

Lehce nekompaktní snímek vyrovnává herecký výkon Christiny Ricci, jejíž Lizzie je buď totálně na zabití, nebo vám je jí líto až k pláči - typická oběť rozvrácené rodiny, nezájmu otce a vlivu labilní matky, to vše umocněno vysokou inteligencí, talentem a citlivou vnímavostí - to nemůže dopadnout dobře, zvlášť v zemi, kde jsou takové případy vzácné asi jako u nás zubní kaz. Proto je i přes konejšivý závěr konec neradostný, neboť je celoživotně podmíněný a deprese nemá ve zvyku se lehce vzdávat... (24.10.2011)

No ja budem teraz nechutne moralizovať. Síce sa film odohráva v 80’s a nie v súčasnosti, ale to je v podstate jedno. Máme tu ďalší Fight Club o vnútornom boji generácie, ktorá už nezažíva vojny, nemá svojich kajúcnikov, vlastnú emigráciu, či mučeníkov (áno, Karel Kryl asi tancuje v hrobe jigu). Sme preinformovaní až začíname pochybovať o existencii pravdy. Žijeme zahrabaní v nekonečných možnostiach a z tej klaustrofóbie sa nám chce kričať. Chýba nám ku šťastiu už len e-shop s drogami, simulácia súlože, či predávanie snov. Sme posledný krôčik od výdobytkov, s ktorými prestane dávať zmysel snažiť sa niečo dosiahnuť. Narodili sme sa do príliš rozvrátených rodín a tak nevieme, či obviniť rodičov zo sebectva a nezodpovednosti, alebo sa nechať obviňovať nimi z nedostatku vďaky. Nedokážeme byť skutočne šťastní! V lepšom prípade hľadáme útočisko v hudbe alebo písaní, v tom horšom v alkohole, drogách a iných domnelých náplastiach. V Amerike na to majú doktorov, ktorí vám predpíšu ďalšie oblbováky na upokojenie tej bolesti za cenu straty kontroly nad realitou. Stávajú sa z ľudí zombíci, ale je to vraj počas depresie menšie zlo. Fuj, to je nechutná fráza, ktorá nabáda premostiť ešte aj k politike, ale toho už sa zdržím. Welcome to The United States of depression! (03.04.2014)