Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Vím, o čem ten film je, o neúprosném chodu času, osudových setkáních a vzájemném životním míjení. Ale při vší úctě k luxusnímu obsazení, rozpočtu a technicky precizní režii je to jediný Fincherův film, který mě nudí a především ve mě nevyvolává téměř žádné emoce. Hrdinův osud je mi lhostejný a v takovém případě nemůžu jít výš než na dvě hvězdičky. Celkový dojem: 45 %. (01.01.2013)

Někdo si v tom najde filosofický film o životě, smrti a pomíjivosti všeho. Někdo zase zdrcující romantiku a někdo to vezme jako ódu na nespoutaný, plně prožitý život, prostý veškeré sebelítosti. Ono tam je totiž motivů nepřeberně. Zvlášť smrt je předkládána velice často a hrdina je s ní konfrontován už od mala, kdy mu pragmatická maminka říká ať je rád za každý moment co má, protože se tu už asi dlouho neohřeje. To Benjaminovo fyzické mládnutí mě vždycky nejvíc bavilo při životních setkáních s Cate Blanchett, kdy vynikl ten kontrast. Přestože na tom byli vlastně věkově stejně, opravdu si rozuměli, jen když byli děti, protože děti nic neřeší. Poté až když dosáhli fyzicky stejného věku a mohli tudíž souložit, aniž by to bylo perverzní a poté až když je Cate Blanchett na smrtelné posteli a prožívá to usmíření se svým životem a přehrává si všechny ty setkání a konečně chápe, jak on se musel cítit. Přiznám se, že mě ten film emocionálně nedostal až tak, jak jsem čekal, ale při dialogu mezi Pittem a Cate Blanchett na pískovišti s dcerou, kdy Benjamin říká, že odejde, že ta holka potřebuje otce, jsem úplně pocítil strach. Musí to bajt fakt hroznej pocit, když víte, že se z vás stane mimino!!! Řemeslné zpracování je naprosto dokonalé. Prostě precizní filmařina! Hrozně se mi líbily ty "němé" vsuvky s chlápkem, co ho vždycky trefil blesk. Spíše mi tam občas malinko drhnul scénář, kdy mi dost úseků nepřišlo uspokojivě vypointovaných. Např. příhoda v hotelu s Tildou Swinton je hrozně natahovaná. A vůbec celá ta stopáž je nadbytečná. (13.01.2009)

Když jsem v komentáři k ZODIACOVI napsal, že David Fincher střídá oddychovější, žánrové projekty s těmi ambicióznějšími, musím své tvrzení v případě PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA negovat. Stále ale platí, že David Fincher točí filmy jako nikdo jiný, které narušují divácké jistoty._____ Nečekejte magický realismus Tima Burtona ani patetický film se silným vyprávěním, tahem na oscarovou branku a bezproblémové divácké přijetí dané humanistickým poselstvím jako v případě FORRESTA GUMPA. S tím sice sdílí scénáristu Erica Rotha, ale Benjamin Button není idiot formátu Forresta Gumpa, který prochází dějinami amerického lidu minulého století ve značně zhuštěné a zjednodušené podobě, nýbrž dějiny ignoruje úplně a vypráví se příběh jednoho lidského osudu ozvláštněného jeho "zpětným chodem" (fyzicky, nikoliv psychicky). Divácké jistoty dané nezainteresovaným vypravěčem (dcera předčítá své matce na smrtelné posteli Buttonův deník) a ignorováním dějinných událostí (epizodní střet s německou ponorkou za II. světové války) jsou v závěru rozbořeny (příběh nám dovypráví někdo jiný, přičemž práce se sentimentem je uvědomělá, a zasáhne skutečná událost - hurikán Katrina)._____ Fincher pokračuje ve své studii od okolí odlišujícího se jedince a vypráví o tíze času, ale stejně jako v ZODIACOVI nerekonstruuje konkrétní dobu s citem pro detail, ale její filmovou podobu: BB může sloužit jako ukázka stylistických proměn amerického filmu první poloviny minulého století. Nevím, kdy naposled jsem musel zamáčknout slzu vyvolanou dokonalostí díla (SPOILER: smrt otce je natolik okázalou demonstrací technicoloru, že se to nedá slovy vyjádřit), které se dá vychutnat pouze v celku a nedají se z něj vytrhávat jednotlivé scény. Postavám zůstanou "pouze" jejich příběhy a divákovi zase po zhlédnutí ústa do kořán a neschopnost mluvit, protože se setkal s naprosto geniální záležitostí. "And the Oscar goes to... hope so." (Mimo jakékoliv bodové hodnocení.) P.S. Detailnější rozbor filmu ZDE: http://hobituvblog.blogspot.com/2008/12/blog-post_31.html (29.12.2008)

Překrásný film. Už několik let nebyl v kině film, ze kterého bych byl nadšený tak jako z Benjamina Buttona. David Fincher je prostě génius a tady to opět potvrdil. Jen trochu nerozumím častým výrokům, že filmu chybí emoce. Už hodně dlouho mě žádný film na konci tak nedojal. Film skončil a já jsem stále seděl a zíral na plátno. Na film jsem musel stále myslet po celou cestu domů. Jeden z těch vzácných případů, kdy se objeví film, který člověku změní život. (06.02.2009)

Fincher zase raz inak... a opäť úchvatne. Epické a zároveň veľmi, veľmi osobné. V správnych momentoch výpravné, väčšinou však prekvapivo (a príjemne) komorné. S drahými digitálnymi efektami, ale v každej chvíli absolútne sústredené na postavy. Nijako sa to nevyjadruje k politike a vlastne by sa to mohlo odohrávať v akejkoľvek historickej dobe, pretože je to... proste o ľuďoch a nadčasových témach. Plynutie času, životné premeny človeka, smrť. V celom filme sú len dve hlučné scény (Benov prvý príchod do mesta - a bordelu - a prestrelka s nemeckou ponorkou), zvyšok je citlivým a sústredeným rozjímaním nad témami jasne vytýčenými ústredným nápadom. Je fascinujúce, že si film s tou jednoduchou premisou vystačí na 2,5 hodiny, ale darí sa mu to a určite v ňom niet štipky nudy. Prečo? Pretože David Fincher. Pre niekoho možno len výstava chladnej remeselnej precíznosti, pre mňa rozhodne hrejivý a dojímavý film, ktorému (hoci tu niektorí tvrdia opak) nechýba láskavosť a humor (tešil som sa na každý ďalší zásah bleskom). Keď zo seba strasiete davovú psychózu s "odporom k filmu len preto, že má príliš zjavný oscarový ťah", rozprestrie sa pred vami atmosférické veľdielo zrelého filmára, ktorý už nepotrebuje ohurovať samoúčelnými vizuálnymi prostocvikmi (vlastne jedinou scénou, ktorá svižnejším strihom naruší jednoliate "plynutie" deja, je zrážka s taxíkom). Takéto niečo raz natočí J. P. Jeunet, keď mu doktor zakáže kofeín. (11.02.2009)