Královská hra

Part pro tři figury, dámu, koně a věž.  Dámou je tu mistr Čentovič, nejsilnější, nejnebezpečnější  a zdánlivě nezranitelná figura, která bezcitně kosí nepřátele hlava nehlava.  Věží pak Hans Kleibert, bratr  Heinricha, který svou přímočarostí a  nezlomností stojí jako skála, na jejíž oporu se lze vždy spolehnout. A nakonec kůň neboli dr. Heinrich Kleibert, nevyzpytatelný, nepředvídatelný  a jehož příští skok může znamenat smrt pro něj či jeho nepřítele.  Napínavá, skvěle napsaná a mimořádně zahraná televizní inscenace, které projev Hrušínského dodává mrazivý thrillerový odstín, jehož  temnotu vyvažuje hřejivá Haničincova lidskost a dramatický rozměr pak přidává  rozpolcený Munzar.  Není co vytýkat. (20.10.2022)

Jednou z emocí, která se mi uhnízdila v hlavě, je mírné znechucení. Druhou pak údiv, jak velkého obdivu se dostalo této prvoplánovité alegorii o boji mezi hrubou silou nacismu a slušnými lidmi, oběťmi. Hraju šachy víc než 35 let, několikrát týdně. Takže mohu prohlásit, že o filozofii této hry, se tady nic nedozvíte. Tvůrci buď neporozuměli tomu, jak se odráží povaha hráče do stylu hry, nebo se tím zabývat nechtěli. Každopádně nebyli to schopní promítnout do samotné partie. Čentovič je hrubě narýsovaná postava...arogantní, nevzdělaný, bezcitný...dělá věci z pozice síly - nacismus. A proti němu bývalý vězeň, mučený nacisty, který se snaží aspoň zpětně svým utlačovatelům postavit a přemoct je - dobrý člověk. Herecké výkony samozřejmě oceňuji ...ale jinak je pro mě tento film další z mnoha, ve kterých se autoři vymezují proti nacismu a válce, dost humpoláckým způsobem. Zatím nejlepším počinem o šachu, je pro mě Dámský gambit. A nejlepší o střetu mozků, stojících na opačných stranách barikád ...ani nevím, ale tento film jistě ne. (22.10.2022)

Časy kdy jsem pohrdal našimi televizními inscenacemi jsou snad už dávno prýč. Tohle byla láhůdka kde se za minimálních prostředků rozehrál velmi zajímavý příběh o jedné zajímavé hře. Herecké výkony pana Hrušínského, Munzara a Hančince byly skvělé. Happyend mi udělal radost, ale přece jenom jsem mu moc nevěřil. Ve knize prý dopadne všechno trochu jinak, čemuž se vůbec nevidím. Určitě zkusím i experimentální zpracování z roku 1963. (14.08.2019)

"Já říkám, že určitý druh inteligence přináší trable a je zdraví škodlivý." Tak jako měl Hemingwayův Stařec svou rybu, tak měl Zweigův (a Hubačův) Dr. Kleibert svého Spitze-Čentoviče. Anebo ještě spíše samotné šachy, záchranu i prokletí mysli. Šachy tu působí jako droga, které se chce závislý člověk zbavit. Nerad používám superlativů, ale toto byla scénáristická a herecká hra stejně dechberoucí jako ta šachová. Scéna, kde Munzar jako Kleibert popisuje Růžkovi své věznění na gestapu je obrovsky silná a dokázala mě naprosto rozložit, přestože při ní nebylo ani zmíněno jediné přímé fyzické násilí. Jen nezměrná prázdnota oddělující člověka od světa a následně i od svého vlastního vědomí. A Hrušínský? Vedle jeho Čentoviče je podle mě i taktéž jeho Kopfrkingl jen příštipkář, a to přitom tento šachista zřejmě nikdy nepoužil fyzické násilí. Zatímco Kleibert byl obklopen samotou nucenou, Čentovič sám sebe obklopil svou představou moci srážející vše, co se jí postaví do cesty, i když k tomu volí šachové partie. (27.11.2016)

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% (04.12.2020)