Zvětšenina

najlepší antonioniho film, ktorý som doposiaľ videl (aj keď kvôli čistému svedomiu musím povedať, že som toho od neho zatiaľ nevidel veľa), pasáže, keď jazdí autom, kompozície záberov v ateliéri, nápady ako skupina mímov, kúpa vrtule a podobné veci sú jednoznačne úžasné. kdejaká hollywoodska hlava "mazaná" by z tohhto námetu pevne verím pokojne vytrieskala priemerný thriller, lenže Michelangelo natočil pokojným tempom nepokojný film o tom, že (to bolo prvé, čo mi napadlo keď sa objavil titulok THE END), niekedy je lepšie isté veci nevidieť a nevedieť a že realita nemusí byť totožná s tým, čo vidíme a naopak. Pre mňa osobne silný filmový zážitok. (01.03.2007)

Geniálně budovaný film, který nesedne každému, pravý filmový fanoušek ho ale musí ocenit 2x tolik jako normální divák. Komplexní film, který fakt není pro každého a partu, kteří si spolu film pustí může dohnat k rozporu o tom jestli je film pozérskou pseudo chytrou sračkou nebo velmi složitým filmem, který se toho snaží opravdu hodně říct i když není snadné tyto věci jen tak pochopit a rozluštit. Krom chvilek spojených s trošku topornějším tempem mě vlastně nenapadá na co si jinýho stěžovat...... (03.12.2019)

Nenalezla jsem tady až na závěrečné titulky jedinou pozitivní věc a to i přes minimálně alespoň zajímavé téma. Naneštěstí jej totiž pan režisér zabalil do olezlého obalu nudy a odporu. Problém byl už hlavní hrdina, připomínal mi obřezaný penis a jakýmsi zázrakem skloubil dohromady styl chůze přístavní děvky a pasáka z centra. Ostatní objekty před kamerou (a hrdinovým aparátem) na tom nejsou lépe. Nesympatie i vyloženě fyzický odpor, který ve mně vyvolával pan fotograf, bych přežila bez větší úhony, leč to by se přede mnou muselo odehrávat něco poutavého. Většinu filmu jsem strávila v jakémsi polokomatozním stavu a rozmlžovalo se mi vidění. Snad jen dvě špatné scény - "začínající modelky" v barevných punčocháčích a koncert v závěru - a ještě horší hudbu (nesnáším hippiesáckou muziku) jsem nezaregistrovala nic, co by mne defintivně vytrhlo z náruče Morfeovy a přinutilo aspoň zaostřit na obrazovku. (13.09.2007)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Totální umění, které se - a to není vůbec obvyklé - skvěle poslouchá (šumění větru ještě nikdy neznělo tak...rozmanitě) a ještě lépe se na něj dívá (stromy v parku zmítané větrem bych si byl ochoten promítat každý den, kdy bych je neviděl naživo). Herecké výkony, kterým rozumíte - byť samozřejmě každý po svém. Duch doby a (také její) krása v mnoha podobách, a k tomu filosofie ve formě odbíhajícího filmového pásu. Tento film prostě za sebou zanechává DOJEM tak silný, jako je zde Vanessa Redgrave krásná a tajemná a David Hemmings tak či onak ztracený. 90% (03.01.2010)