Poslední cesta

Kevin Bacon se role zhostil s obrovskou pokorou, a poslední cesta Chance Phelpse  je plná ryzích emocí. Vždycky mě fascinovalo s jakou úctou se chovají ozbrojené složky, a to nejen americké, ke svým padlým, jak důkladně a pečlivě se dokáží starat o vojenské hřbitovy a jednotlivé hroby, a to nehledě na jejich stáří, a prokazují jim tím svůj nesmírný vděk za jejich nejvyšší oběť pro svou zemi. Tenhle film je úplně stejně uctivá poklona všem padlým. (26.12.2013)

Američani jsou opravdu hodně zvláštní národ - vyšlou statisíce svých mužů do války (a je jedno jaké, ať je to Vietnam nebo Irák). A dokud jsou tito vojáci naživu, jsou to jen pouhá čísla - ale jakmile voják zemře, najednou získává své jméno, ale hlavně úctu - a je úplně jedno jak žil, ale stává se hrdinou. A Poslední cesta je přesně o tom, podplukovník Stroble (Kevin Bacon) doprovází jednoho z těchto vojáků na cestě úplně poslední. Pokud se oprostím od samotného příběhu, který mne - jako neameričana - nijak moc neuchvátil, tak po filmové stránce musím smeknout. Film je velmi citlivě natočený, až tak - že se mi nechce vůbec polemizovat nakolik je pravdivý, a i Kevin Bacon se vybičoval k extrémnímu hereckému výkonu... (07.09.2011)

Záměrně melancholický agitační film útočící na city a národní uvědomnění. Těžko se to asi dalo o tomto tématu natočit jinak, ale když se nad filmem člověk zamyslí, proč vlastně filmovat právě cestu rakve domů jako celovečerní film? Celé to téma mě prostě irituje. Chybí mi tam alespoň vzdálený příběh vojáka. (14.09.2019)

Film který perfektním způsobem brnká na city diváka ... Krásně zahráno...Kavin Bacon vyzařoval auru důstojnosti a moudrosti. Možná až moc perfektní, ale přece se říká, že všude je něco dobře a něco špatně. Takže budu věřit, že i v Americké armádě se najdou lidé se srdci na pravém místě. Alespoň pro dnešek, alespoň pro tento film. (24.05.2010)

Úcta, smutek a vděčnost doprovázejí na poslední cestě tělo mladého muže. Tentokrát perfektně zvládnutý americký patriotismus, protože je neokázalý, nepředvádí se velkými gesty, jen důstojnými rituály, které vedou mrtvého domů. Jsou nesmírně důležité, dávají jistotu, jak se vypořádat se situací, která by mohla být na člověka příliš. Pevná šablona pravidel a postupů je oporou a pomáhá přeživším a to včetně těch, kteří mladého muže v rakvi za živa neznali. Přesto mu při jeho smutném návratu prokazují respekt. Pro ně i pro nás se tak z tisíců anonymních padlých ve válce v Iráků najednou vynořuje konkrétní lidská tvář, která tak dává tvář i všem dalším obětem. Skvělý nápad, jak i v době otupení z tolika zpráv o mrtvých a padlých, ukázat, že to není nějaká jednolitá masa neznámých vojáků, ale že jeden každý z nich byl individualita a člověk. ____ Ten film je pomník, který nedrtí mramorem, ale dojímá nenápadným prokázáním poslední úcty. Vlastně je to téměř dokumentární cesta důstojníka, který doprovází do rodného města mrtvého vojáka v rakvi. Přesto mezi nimi vznikne, no, přátelství asi ne, ale určitě spříznění. (08.09.2015)