Milk

I donť t belive in Harvey ehm Milk…Snímek zahalený aurou pseudo-kontroveze jen díky povrchnímu škatulkování obsahu, přičemž to jediné, co je na Milkovi opravdu kontroverzní je Oscar pro Seana Penna. Ničím nevybočující politický životopisný snímek, který je zajímavý především díky perfektnímu vykreslení dobové atmosféry a použitím příslušných archivních materiálů. Nic víc ale ani nic míň. (24.03.2009)

Veľký deň pre "teplejších bratov", ale pre mňa "boooše" nie! Žiadne predsudky ani nič podobné..., avšak dané prevedenie mi prišlo hrozne povrchné a celkovo som sa nudil. Priznávam, že cez niektoré scény som sa musel vážne povzniesť... Nestačí zohnať hereckú elitu, ktorej oscarové ambície cítiť km ďaleko, je potreba dostať patričnú víziu na filmové plátno... myslím, že tuna to nevyšlo. 6/10 (26.02.2009)

Nedělím lidi podle barvi pleti, náboženského vyznání ani podle toho, s jakými zvířaty rádi souloží. Je mi to zkrátka jedno. Dělím lidi pouze na ty potřebné pro společnost, na ty parazitující na společnosti a na Američany. To byl samozřejmě jen takový pitomý fórek, ale tento snímek z té "nejsvobodnější" země na světě ukázal, že kluci, kteří se po večerech šermují svými penisy, to ani tam neměli snadné. Mně se na to zase nijak zvlášť dobře nedívalo, protože to celé bylo jenom takové čekání na předem ohlášenou smrt v rytmu chlapských francouzáků, ale trocha humoru se tam nakonec taky našla a ta u mě vytáhla hodnocení ke třetí hvězdě. (21.10.2013)

Spolehlivý (?) obraz doby. Úvod, nejméně konvenční část filmu obsahuje nejvíce důkazů Van Santovy radosti z kopy možností, jak zmást komerčního diváka. Kdykoliv se naskytne příležitost, využívá černobílých fotografií, televizních záběrů i zfalšovaných televizních záběrů, jejichž rozeznání od těch skutečných ztěžuje mimořádná podobnost herců s jejich předobrazy (viz fotografie před závěrečnými titulky). Po svižném představení doby a postav se van Sant začíná více soustředit na vyprávění příběhu, jehož jádro tvoří klasické volební klání s mnoha prohrami a jednou velkou výhrou na konci. Závěr a také hlavní důvod, proč o Milkovi vznikl celovečerní film, potom ukazuje, že ještě zdaleka nebylo dobojováno, což by ani nemusel podtrhávat patetický komentář o naději. Milk je důkazem, že podvratné stírání hranice mezi realitou a fikcí nemusí být nutně v rozporu se snahou sdělit nám pravdu. Častým snímáním děje přes zrcadlo/sklo posiluje dojem pouze jakéhosi odrazu fiktivního obrazu, který nemůže plně zprostředkovat minulost a již vůbec ne momenty, kdy šlo o lidský život (odraz na zakrvácené píšťalce). Film podle skutečných události tak vlastně zpochybňuje význam čím dál oblíbenějšího natáčení filmů podle skutečných událostí. Není rozumnější uvolnit prostor upřímnějších dokumentům (v tomto případě třeba: http://www.csfd.cz/film/128863-times-of-harvey-milk-the/)? Hlavní přínos Milka bych ale viděl v tom, jak odráží jinou dobu než sedmdesátá léta (ta mimochodem připomíná každý myslitelný detail), dobu svého vzniku. Pro celovečerní (tj. ne televizní) životopisný film o aktivistovi za černošská práva uzrála doba začátkem devadesátých let (Malcolm X, 1992), o téměř dvacet let později usoudil Hollywood, že hlavní divácký proud skousne film urputně bránící zájmy homosexuálů. Za dalších pár let bychom se mohli dočkat snímku o nějaké významné feministce. 80% Zajímavé komentáře: Radek99, Flipper, Tommy987, jhrasko, nightevan (27.03.2009)

Životopisný film nikdy nezestárne, nikdy nenastane doba, aby byl neaktuální a nezískal si diváckou přízeň. Zvlášť když tu v korektním balení bojuje politik a pozdější mučedník Sean Penn za práva homosexuální menšiny. Veřejně se ke své orientaci přiznal, což v nepříliš nakloněných časech sedmdesátých byl relativně problém. Intenzivní kampaň ho nakonec stála život. Ať je právě oscarový Penn naprosto přesvědčivý i jako čtyřprocentní bijce za lepší příští, nelze snímku úplně propadnout. Zkušený režisér Gus Van Sant sice buduje dobovou atmosféru se suverenitou sobě vlastní, ale nenabízí nic moc navíc. Občas zabrnká na odvrácenou stranu jeho duše, jindy je to jen politicky schématické divadlo s tradičním arzenálem, které ničím nepřekvapí. Ani nevím proč, ale v jeden moment jsem si vzpomněl na Baader Meinhof Komplex. Jeho hrdinové taktéž bojovali za svoji pravdu a přesvědčení, jenže tady to chtělo propracovanější dramaturgii a kapku se nebát překročit schematickou uhlazenost. Naopak potěší originální výtvarné řešení, zajímavý námět či úchvatná Elfmanova hudba (do kolen mě osobně dostává skladba Postscript). Místy trestuhodně neobjevnému Harveyho příběhu jsem naslouchal rád, nicméně se budu držet hesla „jednou a dost“. (27.10.2009)