My děti ze stanice Zoo

No tak jsem to konecne videl a jakkoliv je film silnej, porad mam na prvnim miste Requiem za sen. On by to byl vlastne klasickej film o padu do drog a zoufalstvi, kde se toho vlastne zase tak moc nedeje, ale o to syrovejc pusobi, kdyby tu vetsina hrdinu nebyly deti. To je takova ta hlavi deviza filmu v cele s hlavni hrdinkou, ktera je v roli fakt genialni. Film je s postupujici stopazi sice lehce repetitivni, ale neboji se ukazat i nejaky drsnejsi sceny, takze pozornost drzi az do samotnyho finale. Slusny 4*. (21.03.2023)

Ách, tohle byla tedy opravdu rána mezi oči. Knižní předlohu jsem před pár lety měla v rukou, leč mi nepřišla moc zajímavá a snad jsem to ani nedočetla, příliš mě nebavila. Včera jsem se impulsivně rozhodla se podívat i na film...a bylo to krásné. Ta samotná feťácká story mě upřímně řečeno tolik neoslovila, i když tedy smekám před skvělým výběrem herců (hlavně slečna v hlavní roli) a celkově dost zručným popasováním se s ožehavým materiálem, nicméně pro mne má v tomto příběhu o Dívce, Droze, Chlapci a Pádu hlavní roli Město. Berlín! Berlín z přelomu 70. a 80. let, neodolatelně špinavý, rozkopaný, bezútěšný industriální Berlín se zatraceně hustou atmosférou. Šedivá sídliště ve stejně šedivých oparech ještě šedivějších rán, ošuntělé prostory metra, podzemní kluby, poloslepá noční světla...město, které v této podobně nemám už nikdy šanci spatřit a které takové možná bylo jen v těch filmech a v mých představách..ale to vlastně nevadí, protože právě teď se přede mnou rozprostíralo a za to patří Wir Kinder vom Bahnhof Zoo velký dík. A poděkování právem patří i výborné hudbě, která měla na dostavění snového Berlína nemalý podíl. Město, zvuku, dámy a pánové, ještě jednou vám děkuji za překrásný výlet. (08.04.2008)

Literární předlohu jsem spolu s českým Mementem četl kdysi dávno v tak šerém náctiletém dávnověku, že si z ní už nepamatuju zhola nic. Takže hodnotím jen film, ne knihu. A jediná vážná námitka, kterou k jeho ději mám je ta, že v něm nebylo vůbec zobrazeno/vysvětleno, jak mohla nezletilá holka tak radikálně propadnout drogám, prostituovat se, vypadat ve čtrnácti patnácti jako stará vyžilá courovitá fetka, aniž by s tím její matka případně otec něco nedělali. Žádná matka snad nemůže být natolik pracovně vytížená, aby si nevšimla, že se její dítě mění v rozklepaný zfetovaný přízrak. V knize to vše určitě nějak okomentováno i vysvětleno bylo, ale divák knihy neznalý by absenci téhle dějové roviny mohl vnímat jako prvek, který filmu ubírá na důvěryhodnosti, ačkoliv je natočený podle skutečných událostí a vypráví o skutečných osobách. A i když herectví "dětských" herců a hereček je hodně prkenné, jsou postavy (i jejich představitelé) určitě realističtější i věrohodnější, než třeba ve značně stylizovaném Trainspottingu. (10.12.2017)

Od přítelkyně jsem o knize slyšel už několikrát. Když už jsme se ale dostali do samotného Berlína a ona mi vyprávěla o konkrétních místech, kde se jaké všemožné hrůzy děly, tak jsem si říkal, že je na čase, když už ne knihu, tak alespoň film abych já viděl. No a tak jsem se na tu tehdejší dobu podíval. Nepochopil jsem jí a ani jsem nechtěl ji pochopit. Každopádně si nemyslím, že by se v Berlíně od té doby něco výrazného změnilo. Pořád se mi, i v současnosti, jevilo jako vysoce multikulturní a mladé město, které je zároveň svým otiskem tehdejší doby, takže dost depresivní a smutné. Stejně tak, jako je tenhle film. (15.11.2013)

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)