Taras Bulba

Gogol se musí v hrobě obracet. Něco tak blbě nacionalisticky zrežírovanýho už jsem dlouho neviděl a to už ani nemluvim o hercích. Rozmáchlý gesta, kecy o široký ruský duši a víře a navrch blbě secvičený bitevní scény, to všechno mě lámalo k tomu, abych to ani nedokoukal. Aspoň že ta holka byla docela hezká. 10% (21.03.2012)

Nebýt toho patosu na konci, spíš Patosu - pekelně přehnaného jak co do kvality tak kvantity, nebýt té divné podoby romantiky a nebýt Andrej a Ostap tak neuvěřitelně škaredí (Asi bych měla spravedlivě dodat, že to je účesy, které nesluší nikomu, dobře, to je historická reálie, ale i když jsou to normálně pohlední muži, tak s touhle úpravou jsou to značně neestetičtí hrdinové, což je tristní, zejména když jeden z nich je protagonista milostného vztahu. To někdo pokouší mou trpělivost a představivost, ne?), šla bych s hodnocením výš. Proti verzi s Yulem Brynnerem mi ale tohle pojetí bylo sympatičtější. Představitelem titulního hrdiny počínaje, přes krajinu až po bojové scény (tím nechci říct, že by tu byly nějak dobré, ale tady se mi nějak líbily víc). Navíc tahle verze má příběh až do konce, což je pro mě další plus. Jsou věci, nad kterými jsem se musela pousmát, nejen podivný ruský zvyk dabování všech cizinců jedním hlasem, ale i překlad z polštiny do ruštiny samotný. Copak by si bez překladu nerozuměli při té podobnosti jazyků? Ovšem tuhle podivnost vylepšuje to, že hlas vypravěče a tlumočníka je hlasem Sergeje Bezrukova, který se prostě dobře poslouchá. Ale u překladu mám přeci jen jednu výhradu - ani ne tak v nahrazení ukrajinštiny ruštinou, ale u překladu do češtiny. I když na druhou stranu chápu, že je politicky korektnější překladem zlomit hrot prohlášení z filmu a přeložit, že není větší síly než je ruská síla, jako že se jedná o sílu ruské duše. Poslední připomínka je k zmiňovanému antisemitismu. Ruku na srdce - Rusové, Ukrajinci, Poláci jsou tradičně poměrně silně antisemitsky založené národy. Odkud se asi vzalo slovo pogrom? Já i tak Jankela vnímala jako chytrého obchodníka, statečného člověka a neuvěřitelného klikaře. Výborné byly scény poprav. Zejména Ostapova byla vydařená, ještě že je možnost některé věci rychloposuvem uspíšit. I tak jsem tedy jen tak tak ovládla dávivý reflex. Ale vzhledem k době a námětu tady ten naturalismus nebyl samoúčelný, což se filmům bohužel občas stává. (31.03.2011)

Krásný čtyřhvězdičkový historický film. Ale těch matiček Rusí se tam vyskytovalo nadkritické množství, patetické texty házel scénárista lopatou a je to škoda, opravdu to rušilo. Kozáci zas takovou láskou k matičce Rusi nehořeli (i když Taras měl na konci opravdu plamenný proslov) a kdyby se po téhle stránce tak netlačilo na pilu, váhal bych mezi 4 a 5 kousky. (17.02.2017)

Přikládat téhle filmové adaptaci Gogolovy archaické kozácké novely nějakou historickou naučnou hodnotu je naivní; čerpat z ní nějaké (jakékoliv) historické informace má asi podobnou váhu, jako je čerpat třeba z komunistické filmové husitské trilogie, nebo z románů sračkopsavce Jiráska. Dialogy a celá stavba příběhu jsou beznadějně zastaralé, škoda že se tvůrci tak sveřepě drželi literární předlohy a nezpracovali ji trochu volněji, moderněji, tj. realističtěji, bez pitomého patosu a teatrální dikce postav. Kapitolou samou pro sebe jsou pak neustále omílané žvásty o "ruské" zemi a víře a síle z úst Záporožců. A mozkorvoucí je i pseudoromantická zápletka se zamilovaným Andrijem a polskou šlechtickou běhnou. Ale díky novějšímu datu vzniku se divák může aspoň kochat pestrou výpravou, užít si dosytosti řežebných šavlovaček a nakouknout i do makety Záporožské Siče na Dněpru. Ovšem pokud byste byli zvědaví na nějaké syrovější a opravdovější výjevy z dějin polsko-ukrajinské slovanské vzájemnosti, všemi deseti doporučuju masakrální polskou Volyň. (22.06.2020)

První verzi novely Taras Bulba z r. 1835 musel Gogol přepracovat, protože se úřadům zdála příliš "ukrajinská". Ta druhá z r. 1842 je i předlohou Bortkova filmu. Na ní už není ukrajinského nic. Jak známo, Gogol byl, podobně jako Dostojevskij, zastáncem samoděržaví a pravoslavného univerzalismu, a v rámci slavjanofilství se Ukrajincem patrně nijak zvlášť necítil. A antisemitská a protipolská je tedy už původní novela, nikoli až film (a dlužno dodat, že i naši obrozenci panslavistického ražení Polákům zazlívali jejich povstání z r. 1831); a stejně tak nesmyslné spojování záporožských kozáků (kteří opravdu nebyli Rusové) velkoruskou ideou jde na vrub Gogolovi. Bortko se očividně snažil natočit něco jako jsou Hoffmanovy adaptace Sienkiewicze, ale přitom vynechat jakoukoli neurčitost a víceznačnost postav a jejich motivací. Proto jsou všechny nudné, ploché a prázdné. Celý snímek nadto postrádá jakýkoli dramatický náboj a svévolné používání vypravěčského voiceoveru, který je jednak zbytečný a druhak film činí narativně idiotským, to jenom zhoršuje. Jako by všechno měl vynahradit velkoruský šovinismus, který z filmu cáká na všechny strany stejně, jako krev z rozpolcených husarských kyrysů (mimochodem, právě samoúčelnost akčních scén je pro celou bezradnost snímku velmi ilustrativní: detaily na probodávané části těla, v rychlém sledu za sebou, následované celkem s patetickou promluvou /stejnou u každého dalšího/ umírajícího kozáka, to všechno pětkrát do kola). Když Jerzy Hoffman v devětadevadesátém adaptoval Ohněm i mečem, Sienkiewiczův nacionalismus a jednoznačnost v něm mírnil a problematizoval (Wisniowecki je je ve filmu oproti knize daleko fanatičtější a nelítostnější), Bortko naproti tomu všechno ještě přitvrzuje a nafukuje. Jak by taky ne, když byl z velké části financován ruským ministerstvem kutury. Není těžké odhadnout, kdo by tak měl být ten velký car, jehož věští umírajícíc Taras. (31.03.2011)