Melancholie

hm... (05.02.2015)

Melancholia je z Trierových filmů ten, který mě na první zhlédnutí docela zklamal, protože v něm chybí nějaký ten wau prvek, kontroverze, šokování diváka... Jenže s odstupem je to film, ke kterému se čas od času v myšlenkách stále vracím a vždycky, když někde zahlédnu něco z žánru scifi, uvědomím si, jak je Melancholia svou normálností vlastně geniální. (22.01.2017)

Prvý film astronomického leta, v melancholickom čase, keď sú prvé letné dni chladnejšie než celá jar, a ja idem sám do kina v cudzom meste, kde ma všetxi odmietli, s hroziacim Mesiacom visiacim nad plátnom v roztrhaných oblakoch a pri poslednej scéne zaznie z vedľajšieho dvora With or Without You.. ___ urobili pre účinok určite viac než Larsova prekliata roztrasená kamera v naťahovaných scénach, ktoré MELANCHÓLIÍ zbytočne berú značný kus atmosféry. (23.06.2018)

Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Člověk chce být pánem vlastního osudu, snaží se jím vší silou být, a pak najednou zjistí, že je tu něco, co se nedá ignorovat, překonat ani vyřešit. A že to není „výzva“ ani „šance“. Je to průser a to fatální. Nehledala jsem v Melancholii symboly a významy a nebudu ji rozpitvávat. Nechala jsem se vtáhnout do atmosféry nezvratného osudu, který není tak milosrdný, aby vás smetl dřív než stačíte říci WTF, ale valí se na vás hezky pomalu, abyste si tu agónii a bezmoc mohli vychutnat a pocítit, jak je každá další minuta delší a tíživější, asi jako když sedíte v čekárně a víte, že doktor odkládá chvíli, kdy si vás zavolá a řekne, že jste vyhráli v loterii a zapíšete se do odborné literatury. A pak si začnete přát, aby ten velký prsk už třesknul. Protože nejhorší není potopa, ale sledování, jak zvířátka nastupují do archy a vy jste v loji. (13.03.2019)

Veľmi som sa tomu bránil, ale do pol roka prišla repríza. Jedna išla dole za všetky tie rádoby artové záležitosti, čo si Lars nevie odpustiť. Z úvodných titulkov som bol vždy tak vytočený, že som to musel vypnúť. Jedného dňa som sa premohol a predstav si, že tam neboli iba samoúčeľne prehajpované zábery v slow-mo, ale zmysluplné dotvorenie deja, ktoré rafinovane máš pochopiť až (sa príbeh blíži) ku koncu. Dejové rozseknutie bolo tiež brilantne vymyslené a je cítiť ako to Trier mal pevne v rukách a že, že to bude fungovať. Úplný záver bol na človeka, čo razil cestu Dogme '95, našťastie a moje milé prekvapenie až Bayovských rozmerov. (18.03.2020)

Trierova vysoká filmová. Opět daleko za hranicí únosnosti, co se týče záživnosti některých částí a především první poloviny. Ta i když ve mě prohloubila odpor k vdavkům, tak žádnou, jinou hlubší odezvu nevyvolala. V první polovině také až netypicky málo krásných zpomalených obrázků. Jestli-že byla první polovina chudá na vyvolané emoce, ta druhá pocity vyhání do extrému. Každopádně nejočekávanější se vyplnilo! (SPOILER:) Lars dokázal svléknout Kirsten a moment kdy leží nahá na skále u řeky, ozářená modrou září Melancholie, byl pro mě do té doby vrchol snímku. Hlavní důvod proč jsem ovšem upustil od diplomatických TŘÍ, bylo právě to, na co čekal zřejmě každý, kdo se film odvážil navštívit. A to jak Trier zobrazí slibovaný konec světa. Viděl jsem už tisíckrát snahy filmařů o vyhlazení lidské rasy. Žádný ovšem nedokázal na diváka přenést takovou tíhu sklíčenosti a pocit vlastní nicotnosti jako Konec s nálepkou Made in von Trier. (24.06.2011)

Patetické. Unylé. (Blíží se konec světa, nejspíš to nepřežijeme. Pojďme si tedy postavit týpí.) (18.06.2012)

Z tohohle se ještě budu vzpamatovávat dlouho. Ani moc nechápu, jak se Trierovi podařilo tak skvěle navodit tu tíživou, depresivní atmosféru s takovým minimem prostředků. Na můj vkus je tempo však místy až moc pomalé, proto jen nadprůměrné hodnocení. (03.11.2012)

LvT pod záminkou kreativního procesu znovu otevřel ventil a mnozí jeho věrní fandové (zejména ti, které si získal antikristem) začali asi samým štěstím padat do mdlob, zvlášť poté co zjistili, že Melancholie není apokalyptický snímek v pravém hollywoodském slova smyslu, ale intimní dvouhodinová zpověď o hlubokých depresích autora. Je asi jasné, že na papíře to pro většinu z nás, konzumnějších diváků, kteří si pod slovem metafora představí výrazový slovník, nezní jako extrémně přitažlivé téma. O to překvapivější je, že jde o docela přístupný snímek. Vezmeme-li v úvahu od koho a hlavně o čem ve skutečnosti je. Funguje totiž, aniž byste si museli vykládat symboliku 19.jamky, mostku, který nelze překročit, atd. Melancholii si lze totiž interpretovat mnoha způsoby, podstatné ale je, že obstojí i jako komorní drama odehrávající se v "mírně" depresivní a apokalyptické atmosféře (konec veškerého života ve vesmíru) a jako sonda do chování lidí ve vyhrocených situacích. Po vizuální stránce jde o fascinující podívanou, možná to Trier trochu přehání s close-upy (hand-held) a neustálým zaostřováním/rozostřováním, vynahrazují to ale některé záběry, které jsou pro oko extrémně přitažlivé a navozují skoro až fyzicky nepříjemné pocity beznaděje. Vážně jde o velmi optimistický film. (04.12.2012)

Devatenáctá jamka, ano vidíte něco, co není, to je celý smysl. Všechno je zlé, svět je zlý, bude konec a nebude nic... (16.01.2013)

Poměrně pěkné, inspirace Rodinnou oslavou více než patrná, 19. jamka potěšila, nepochopitelné chování mužovo zaskočilo. Brzy si asi budu muset přiznat, že mám toho Triera vlastně rád. Ikdyž vzhledem k nymfomaniackému šlápnutí vedle to asi ještě pár let počká. (18.02.2014)

Rebelská přísaha proti zkáze, povrchním poslům komfortu, protokolu pohoršení z narcistické existence. Vysílena, omámena, ztracena, zahleděna hymnem vyšinutí nebeské pozemskosti. Vizuální "líbánky" meditativně psychedelické předehry, mluvčího muk jsoucna, metafor paniky modernity (nevěsta unášena proudem popěvků říční rakve, strhávána prsty pavučin, zajata ztrátou půdy pod nohama). Ozvěny vykořeněnosti a odtažitosti sebe sama v nesnesitelném metabolismu vesmíru. Dvě sestry, dva světy, dvě podoby bytí, reflexe kosmopolitního balastu mučíren i katarzní destrukce. Justine v souřadnicích "tam nahoře," vysílena koloběhem reality. Claire v souřadnicích pozemskosti, rozťata přibližujícím se zmarem života. Svatební párty altmanovské přehlídky předala štafetu trierovské show snobské lakoty, přetvářky dědictví tradic, citové proluky úzkoprsé falešnosti hostí. Kóma dimenze proměnlivosti světa. Cyankáli věštby, zálusk strachu. Rozmělnění zaslepenosti práva jedince proti instituci společnosti a kosmu. Třepící se škraboška smečky polemik. Apokalyptické sebezničení. Filozofické rébusy, opiáty melancholie, antropologie nucené hypnózy. Dandyovská exhibice k zamyšlení, k odpovědnosti v dobrém i ve zlém, v pečlivě střežené alegorii sémiologické rétoriky, narativních a metaforických léček. (08.09.2014)

Začnu tím, že každého jednotlivého herce miluju. Už spoustu let jsem se chystala na to, že se na film podívám. Kdysi jsem zachytila jen asi párminutovou scénu (rešeršovala jsem Alexandra), a když jsem se na to teď regulerně chtěla teď podívat - od prvních sekund jsem měla pocit, že se mi brzy zvedne žaludek. Kameramana (respektive toho, kdo měl nápad takto to snímat) bych profackovala. Ani po 15ti minutách mě bohužel scénář nenadchl a vůbec mě nemrzí, že film nedokončím. A ty hvězdy dávám jen za to, že se Larsovi podařilo dát dohromady takto luxusní cast. Sorry jako.... (08.02.2020)

Tohle je pro mě jednoznačně filmovej zážitek a Lars se melancholicky utrhl ze řetězu a nahnal velmi zvučná jména na jednu hodně nevydařenou a váznoucí svatbu. Nějak jde všechno šejdrem a nevyhnutelná apokalypsa je všudypřítomná. Určitě tohle není nic pro milovníky komiksovek a akčňáků. Na potřetí dávám plný počet. Ta melancholická atmosféra mě vtahuje, jako magnet. (05.03.2021)

Jsem rad, ze jsem tento film videl. Jeden z nejlepsich Trierovych za posledni dobu. 7/10 (25.05.2011)

Přestože znalost předchozí Trierovy tvorby může diváka na formální stránku snímku částečně připravit, tvůrce opět překvapí tentokrát nikoliv (pro něj) netradičními výrazovými prostředky, jako spíše kombinací již znamých. Po ultra-stylizované úvodní sekvenci a ryze ruční kameře v první části zvané Justine, dojde pak ve druhé závěrečné polovině k jejich částečné interakci. A k propojení motivů (nejen) z úvodu. A tím mě Trier (znovu a zase jinak) dostal. Krom množství otevíraných témat, která rezonují na strunách dosavadních vlastních prožitků, je to také velmi svojská atmosféra (užité prostředky v kombinaci s hudbou), jež zanechá skutečně silný dojem. Ve výsledku to pro mne byl svým způsobem až meditativní zážitek. Dovolím si úvahu: určitým úhlem pohledu lze na tvrzení Justine nahlížet jako na první tezi - pouze na naší planetě je život a Claire jako druhou - ale co když ne? Závěrem snímku však Trier celou tuto otázku ani ne tak relativizuje, jako spíš smetává ze stolu. Jistěže, ve velikosti vesmíru je celé počínání živočichů na planetě zvané Země zcela bezvýznamné. A že bychom představovali jediný "život" v universu? Za sebe dodám, že pokud vše na nebi, k čemu v noci zvedám hlavu, není pouhý vtip, tak je to prakticky nemožné. Proč je tedy člověk jako druh tak arogantní? Otázkou - interpretačně zcela otevřenou - zůstává, zda je film právě o tomhle. - - Po druhém zhlédnutí přidávám ještě poslední možnou hvězdičku za odvahu, s níž se Trier chopil ne právě obvykle slučovaných žánrů, které spolu pod jeho filmařskýma rukama bez problémů fungují. -- (05.06.2011)

Trier je po antikristovi zpět a už slevil z té sebeonanie malinko, což mě vážně potěšilo. Podmanivá atmoška, výtečná kamera, herecké projevy za jedna. Pěkné. Tečka. (08.06.2011)

Lars si přestal dělat srandu z Dánů a rozšířil svůj výsměch na celé lidstvo, včetně zeměkoule. Aneb m(M)elancholii na nás, pakáž jedna lidská. A ti, co se v tom moc vrtají a hledají za tím něco víc, inu, jak by řekl Lars, dobře jim tak. (09.06.2011)

Obsahová, technická či vizuální stránka tohohle filmu by se daly rozebírat do nekonečna. Mohli bychom diskutovat o překrásně natočeným prologu, hudbě nebo nádhernejch záběrech planety, která tu ovšem nehraje ústřední roli, ale slouží spíš jako prostředník pro vyjádření pocitů hlavních postav, mohli bychom diskutovat o fantastický atmosféře, oslnivejch hereckejch výkonech obou hlavních představitelek, významu několika symbolů, který tu sice nejsou nastrčený tak viditelně jako v Antikristovi, ale přesto i tady hrajou určitou roli, nebo o silným a nevyhnutelným konci. Mohli bychom tu taky najít pár slabších míst, ale tohle všechno u Melancholie vlastně nemá smysl. Jeho absolutně ničivou zbraní jsou totiž pocity, který ve vás dokáže vyvolat. Po dlouhý době jsem v kině znovu zažil absolutní ticho po celou dobu závěrečnejch titulků, po dlouhý době jsem v sobě díky filmu znovu zažil silný pocity úžasu a zdrcení. Nic není nekonečný. Trier je génius a Melancholia zatím nejlepším filmem roku 2011. (16.06.2011)

Minutové záběry na obrazy - radši si zajdu do galerie. Výpověď plná pocitů? Já tam nic takového neviděl. V první části zajímavé dialogy v podání skvělých herců, ale dál už jen pošahaná hrdinka a mikropohled na největší tragedii lidstva. Radši si nechám líbit masakrózní velkofilm plný kýče, efektů, plačících dětí a hláškujících hrdinů než tuhle nudu. (23.08.2011)