Co se vlastně stalo s Baby Jane?

„Já nezapomenu. Vsaďte se, že já nezapomenu!“ Cítím určité zklamání. Hlavně z nezvládnutých žánrů. Hororem film není ani trochu (pokud už něco působí děsivě, a to spíš ve smyslu „creepy“, tak je to jen „dětský“ úvod), z thrilleru toho má snímek též minimálně (viz třeba marná snaha vyvolat užitím „dramatické“ hudby nějaké napětí při scéně s vypojeným telefonem, a řada dalších, podobně nefungujících scén). Teror je pak veden jen proti jedné ze sester (které jsem navíc nedokázal více fandit), nepřenáší se bohužel nijak na diváka. Jde tak pouze o psychologické drama (s občasnými překvapivými náznaky podivného humoru v podobě klavíristy a jeho permanentního šklebu…i když vztah s matkou také „stál zato“). A vše stojí na vlastně jediném kladu filmu, totiž hereckých výkonech titulní dvojice. Mě zaujala především Bette Davis a její duševní rozklad zřejmý hlavně ke konci filmu (ten navíc divákovi ozřejmí pohled na dosud viděné). Jen herečky však snímek utáhnout nedokázaly, kvůli nim a výbornému závěru pak dávám alespoň lepší průměr. (13.07.2016)

Strašně dlouhé, ke konci už jsem celkem trpěl. Výkon Bette Davis je nechutně perfektní, to se musí uznat, ale jak měl tento film působit odpudivě a znepokojivě, tak první atribut přispěl spíše k nižšímu hodnocení, druhý se skoro nedostavil, takže zde nehodlám ani zohledňovat to, že na svou dobu kdesi cosi, tohle mě nechalo poměrně klidným. Navíc jsem na čekal nějaké "freak" finále, nad tři jít nemohu. Doporučuju spíš tohle. (11.03.2013)

Ubrat trochu na stopáži, kapku ještě přitlačit na celkové gradaci, a byla by to naprosto bezchybná psychothrillerová klasika. Takto je to "jen" (ty uvozovky jsou v tomto případě opravdu absolutně nezbytné) vynikající psychothrilerová klasika... Bette Davis a Joan Crawford jsou každopádně fantastické, stejně jako příběh. Z filmů z podobného ranku se Baby Jane může rovnat možná jen Reinerovo Misery nechce zemřít (které mělo to štěstí, že si dokázalo svou délku ohlídat). 80 % (27.08.2018)

Srážka dvou velkých hvězd třicátých let, Crawfordové a Davisové, byla tvrdá. Ačkoliv o sobě během natáčení - i po něm - prohlašovali, že jsou přítelkyně, jak jisté historky z předávání cen Akademie, tak opravdu hmatatelná nenávist na plátně (ano, vím, že jde o schopné herečky :-)) svědčí o něčem jiném. Tady je samozřejmě hlavní pilíř filmu - brilantní chemie vynikajících hereckých výkonů. Popularita filmu se asi hodně vezla na úspěchu Hitchcockova Psycha, které zpracováním trochu připomíná. A tak mě napadlo, taky vám přišlo, že se tady nejspíš King inspiroval pro svůj román Misery nechce zemřít? Mrazivá kvalita i po letech. 80% (30.08.2007)

[vzpomínky na LFŠ]  Já často zapomínám, že filmy z roku 1962 stále ještě vypadají jak z roku 1942 a přiznávám, že jsem nikdy fanouškem těch divadelně nasvícených studiových interiérů a nonstop hrajících orchestrů v pozadí nebyl. V tomto případě trochu kouše i ten děravý scénář, který dělá z garáže u domu prakticky další postavu, která se kdykoli dostane do děje, aby mohla zmařit snahu jedné z hrdinek o vysvobození. Hele ale nechávám to bejt, protože Baby Jane je tak skvěle vymyšlená, strašidelná a stále aktuální hororová postava. V ní se tak skvěle promíchává osobní trauma s čistou hrůzou, že tahle příšerka si hrdě zaslouží stát vedle kanonických hororových postav oproti kterým má ale jednu další věc - dobře postupně rozepsaný vývoj jejího charakteru od malé rozmazlené holčičky, přes neschopnou, leč tolerovanou herečku po vychlastanou starou rachotinu čím dál tím více se ulpívající zpátky ke své dětské slávě. Když se pak snaží pětapadesátiletá Bette Davis skrze pětikilový make-up probudit v sobě naučenou dětskou roztomilost, můžete vytáčet terapeuta rovnou. PS: titulky na LFŠ k tomuhle patrně klikal Michael J. Fox. (14.08.2021)