Elysium

Zajímavá premisa filmu, která by politické filosofy vedla k debatám ohledně toho, zda mají lidé právo vydat se na Elysium, když si to nemohou finančně dovolit (Robert Nozick by jistě tvrdil, že ne), je po první půl hodině pohřbená v ději, který se vydal cestou politických převratů, korupce, přestřelek, robotizovaných lidí a nájemných žoldáků. Kdyby vše zůstalo jen u touhy jednoho chudého kluka dostat se na ostrov bohatých, byla bych spokojenější, přestože by děj vycházel z (místními tolik odsuzované) socialistické premisy. Byla to totiž právě konfrontace s ní a divákovo zhodnocení toho, zda je hlavní hrdina skutečně tak kladnou postavou, jakou v něm vidí Neill Bomkamp, co mě na Elysiu původně zaujalo. (02.10.2013)

Devátý okrsek jsem považoval za zjevení na poli skomírající sci-fi a Blomkampa za zvěstovatele lepší budoucnosti žánru. Ne, že bych v tom snímku nenašel žádné slabiny, ale film spadá do kategorie sympaťák, kde máte tendenci nedostatky velkoryse přehlížet. Elysium mělo potvrdit Blomkamovo postavení coby nadějného talentu a žánrového specialisty. Jenže skutek utek. Elysium je po obsahové stránce tupé béčko, kde pokusy o myšlenkovou nadstavbu vyznívají nedůvěryhodně. Charaktery jsou ploché, příběh mělký a svět, který Blomkamp vytvořil, je naivní a nefunkční. Herců mi bylo až líto, obzvlášť Jodie Foster. Té to sluší v áčkové produkci, ve filmech tohoto ražení působí nepatřičně. Pro toho, kdo sleduje produkci tohohle ranku, může jít o průměr, ale já čekal vážně víc. Podstatně víc. A to jsem přitom byl varovaný řadou negativních komentářů. Celkový dojem: 25 %. (27.10.2018)

Bajka o světélkujícím Bournovi a peroxidový mrše Starlingové, která už dávno nečechrá mikádo (!!!) Já nevím, fakt nevím jestli je Elysium jen krátkozraká moralita, která dává prostřednictvím Neilla Blomkampa digitálnímu polotovaru novodobého sci-fi analogově špinavý šmrnc, nebo je to jen syrová předzvěst věcí budoucích. Záleží na tom? Vizuální rukopis District 9 zůstal nezměněný, jako amoled dislej zamazaný od sraček, Neil se prostě té špíny nebojí. Kontrasty fungují, zcivilizovaná pompéznost, nabubřelost sevřená v bídě, aby jedna druhou podtrhly a umocnily. A příběh? Jo, má to díry, je barvoslepý a už od půlky filmu je patrné, k jaké volbě a jakému rozuzlení spěje. Přesto, charaktery ústředních postav mají šťávu, Jodie Foster bych po pár minutách nejradši sám nakopal mandát, Sharlto Copley ja vyloženě archetypální záporák a Matt Damon zas prototyp nejednoznačnýho klaďase, chodící rozpor se skartkabelem u zadku. Sečteno a podtrženo, Elysium, víc než na cokoliv jiného, vsází na energii a filmové nadšenectví, ale taky na emoce, což je (spolu se scénářem) největší kámen úrazu. Protože ze samoúčelný emoce strašně snadno uděláš kýč, který ti u spousty lidí neprojde, jenomže já si naopak říkám, když je surově hodíš jako střep do bláta, můžou dát i mělkýmu ději další (individuální) rozměr. Elitářský know-how, nebo ještě líp, vizuální odkaz z kazem za oddechových [final rate: 75%] (30.01.2014)

Vždycky jsem tušil, že zdravotnické nadstardy povedou k důstojnému umírání obyčejných lidí na chodbě nemocnic, protože lékaři budou těm neobyčejným třikrát denně malovat pokoj dle nálady zazobaných pacientů. Pan Blomkamp je ještě větší optimista než já a tak ty stále bohatší oddělil od těch stále chudších tak důkladně, že se nemohou potkat na ulici ani v ordinacích, protože jedni žijí v Ráji a druzí na zdecimované matičce Zemi. Ale nebojte se. Ve filmu se totiž vždycky najde hrdina, který bude za spravedlnost bojovat do posledního gigabajtu ve svém mozku. Možná to mohl udělat zábavněji, ale jeho průměrný výkon tak nějak korespondoval s průměrným filmem, takže nezbývá než si povzdechnout, že všechno v tomto filmu šlo udělat o dost lépe. Tedy všechno kromě samotného Elysia, které mne uchvátilo vizuální nádherou tak moc, že od nynějška budu dělat měsíčně 3.000 hodin přesčasů v uranových dolech, abych si za 180 let mohl vzít hypotéku na pořízení nějaké menší parcelky mezi Obamou a Danem Nekonečným. (12.11.2013)

Ohlasy vyjadrujúce sklamanie z Elysia nie sú na mieste. Blomkamp totiž v zásade naservíroval presne to isté, čím sa vyznačovala jeho prvotiona a rozdiel je jedine v tom, že Elysium vsádza na známejšie herecké tváre a sociálny presah je o niečo umiernenejší. Mne to asi tentokrát stačí a vďaka svižnému tempu logické nezmysly nebijú až tak do očí ako u filmu, ktorému boli omylom pripísané oscarové ambície. Od skutočných velikánov na režisérskej stoličke má však Blomkamp poriadne ďaleko. 70% (10.10.2013)