Mnoho povyku pro nic

Určitě je lepší, když herci z oblíbených amerických seriálů hrají ve volném čase Shakespeara, než aby topili koťata nebo trhali beruškám křidýlka. Je to ohleduplnější, protože Shakespeare je mrtvý a žádné týrání ho už nebolí. Jeho fanouškům ale můžou z tohoto počinu trnout zuby._____ Udělat z komedie drama je škoda, protože Shakespearovy dialogy jsou v původní hře vtipné. Jenomže to by je museli Whedonovi herci umět zahrát. Což neumí. Takže si říkám, že přeměna kompediálního žánru na dramatický je spíš důsledkem nedostatku talentu než novátorského tvůrčího přístupu. Shakespeare není půlhodinový seriál plný různých efektů, které špatné hraní dokážou ukrýt. A je jedno, že Whedon chudáka starého Wildu nesmyslně přenesl do současnosti. Kromě toho, že tak ušetřil na výpravě, tím ničeho jiného nedosáhl, protože jesli mu šlo o civilní podání, tak to byla hloupost už od prvního nápadu. Much Ado About Nothing je hra plná vášně, žáru, zklamání, krutých obviňování a vtipu. Ti, kdo ji hrají, by měli umět takové emoce vyjádřit. Místo toho tu máme letně oblečené pohledné lidi, kteří poletují obyvákem a zahradou, přičemž se častují renesančními dialogy, které stěží dokážou vyslovit, takže je říkají tak unyle, jakoby četli telefonní seznam. Skoro jsem z nich cítila, jak už by to rádi měli za sebou, protože energie do toho nedali ani kapku. Z vynikající hry se stala jen kuriozita pro skalní fandy Whedonových seriálů - mezi které se nepočítam, přestože jsem si zamilovala Angela. ______ Branaghova verze Much Ado About Nohing, kterou tady někteří připomínají, je dobrá, ale kdo chce vidět skvělé provedení téhle hry, navíc v tomto případě funkčně přenesené do (skoro) současnosti, má možnost zkusit tuhle nepřekonatelnou verzi . /20. 1. 14./ (20.01.2014)

Film pro radost. A Shakespeare natočený v obýváku. Much Ado About Nothing těží jen ze zasazení teatrálních dialogů do moderního prostředí, jinak jde o vcelku bezduché odříkávání replik z předlohy. Joss Whedon zkrátka tráví pracovní dovolenou jinak než většina lidí, tak se svými přáteli (které jistě poznají fanoušci jeho seriálové tvorby) nacvičuje ochotnické divadlo - někdy to má sympatický nadhled a v kontextu zobrazovaných událostí zasazených do atypického prostředí domu i potřebnou absurditu, jindy jde zase jen o nezáživné recitování Shakespeara bez potřebného dramatického spádu. Jako experimentální art pro zasvěcené a úzce vymezený okruh Whedonových fandů je to ale fajn, cílová skupina Avengers by se však raději měla téhle černobílé indie dramedii obloukem vyhnout. (10.11.2013)

Víc dramedy než originál, do screwballu to má žel trochu dál, než by se slušelo (ale moje nejoblíbenější verze od Branagha je ryzí), v některých okamžicích až tragédie. Černobílá filmu sluší, herci se snaží, ale bohužel určité nedostatky občas cáknou divákovi do tváře a natečou mu do uší. Například občasná ztráta rytmu dialogů, to je pro mě hodně nepříjemná záležitost a musím říci, že se to Jossovi občas v této adaptaci daří, a to mu odpustit nedokážu. Každopádně srdcovka pro fanouška jako jsem já. Váhání mezi 3/4, a to těžké. (06.11.2013)

Musím zaokrouhlit nahoru, protože je s velkým podivem, že se to navzdory nesmyslnému zasazení do současnosti vůbec nezadrhává a soustředíte se výhradně na osudy postav. Asi už jsme z Buffy zvyklí na ledacos. Brannaghova verze je samozřejmě lepší, co se castingu a posléze tedy i komediálních a dramatických výstupů týče, ale i Whedonovi oblíbenci se se svými party poměrně sžili (jen ten Fillion je prostě až příliš ve stínu geniálního Keatonova výkonu v roli Dogberryho). 7/10 (29.10.2013)

William Shakespeare, Joss Whedon a jeho dvorná herecká elita v indie filme. Shakespeara mám osobne veľmi rád, Whedona tiež (samozrejme už od Firefly, ako inak) a táto "trendy" adaptácia okúzľujúco prepája prvky ich tvorby. Komorný príbeh z jedného sídla odohrávajúci sa v súčasnosti obsahuje takmer nezmenené shakespearovské dialógy a jazyk, ale aj britký humor jemu vlastný. Whedon ho súka do čiernobielej formy s rutinnou kamerou, honosiacou sa však niekoľkými výraznými obrazovými kompozíciami. Kostra príbehu je obalená svojským humorom kombinovaným s Whedonovskými gagmi (ale značne omedzenými a v prospech predlohy výrazne zriedkavejšími), ktorý ju ovenčuje najmä v úvode a závere. V jadre naopak vystupuje do popredia dramatická línia, ktorá naberá na obrátkach a vrcholí v emocionálne vypätej, dokonale zahranej a zrežírovanej scéne prerušenej svadby, v ktorej všetci zúčastnení predvádzajú svoj kumšt, a následnej scéne v dome. Tieto dve sú vlastne vrcholom filmu, po ktorom opäť prichádza zvoľnenie a humorné odľahčovanie (podľa mňa vydarenejšie než v úvodnej časti), sprevádzajúce diváka až do patrične uspokojujúceho záveru. Jediný problém vidím v tom, že sa v prvej časti filmu Whedon príliš nesnaží získať si diváka, zaujať ho a udržať; všetko pôsobí tak nejako improvizovane alebo trochu bez tvorcovského záujmu a nadšenia jemu vlastnému. Zvyšok to však bohato vynahrádza, takže výsledkom je spokojnosť. I tak sa však neubránim dojmu, že to šlo aj lepšie a elegantnejšie. 75% (21.05.2014)