Colette

Jakmile filmu odbila poslední minuta a začaly titulky, bylo ticho, nikdo nevstal, nikdo nemluvil a dokonce ani nikdo nezpíval Sagvanův hit "Dávej ber", jak se to občasně v kině stává. Všichni tam jednom seděli a čuměli na ty jména jakoby vzdávali čest padlým. A takovou katarzi dokáže málokterý film, natož český. (23.09.2013)

Je fajn vidět, že i dnes se občas podaří natočit film, který stojí na pevných scénáristických základech. Ještě až se tu najdou i dobří režiséři, tak třeba jednou připutuje do našich luhů a hájů i nějaký ten Oskárek. Film je to bezesporu na současné české poměry velmi dobrý, v rámci zahraničních filmů by se však řadil do širokého průměru. Herecky kvalitní, scénáristicky jakbysmet, hudba taky na jedničku, snad už jen to zvládnout líp uchopit, nacpat tam víc emocí, beznaděje a méně patosu a nebylo by co řešit. Za mě 70% a zaokrouhluju směrem nahoru :) (15.10.2014)

Cieslar chce nominaci na Oscara? Mezinárodní obsazení, angličtina, holokaust, láska, dobro vs zlo, pravda vs lež.... Ó jak dojemné! Ve skutečnosti vrcholný kýč a parazitování na holokaustu - nebojím se říct přímo využití holokaustu pro komerční účely. Někdo mluví i o citovém vydírání, ale to by tam nějaké city musely nejprve být. Film obsahuje pouze tragicky nepřesvědčivou love story se spoustu vzletných a patetických slov, které se mnou (a to jsem docela citlivá duše) neudělaly naprosto nic; žádné emoce, jen klišé kupící se do monstrózního počtu. Colette je první film o holokaustu, u kterého mi bylo skoro jedno, že esesák zastřelí náhodného vězně, že hlavním hrdinům permanentně hrozí smrt, že komínem mizí životy statisíců lidí. Je to inženýrsky chladné a prázdné hraní si na Velký Film o Velkém Tématu s Hlubokou Myšlenkou a Silnými Emocemi... Hraní si... A přesně tohle je na celém filmu to nejhorší - rozmělňuje téma Osvětimi do tezovitého učebnicového ležáku infikovaného syndromem Babičky (každý zná, nikdo nečetl). Po filmech jako je tento bude také každý "znát" Osvětim, ale jen jako jakýsi tábor z jedné špatné pohádky... Lustig v závěru života rozmělňoval svoje dílo do až nedůstojné podoby, Cieslar je zase autorem takových "skvostů" jako Duše jako kaviár, Krev zmizelého či Láska je láska - mohl jsem tedy čekat od tohoto filmu něco jiného? Dobře mi tak... (14.09.2013)

Po Snouborďácích a Rafťácích přicházejí Koncentráci. Vojta Kokotek se se svým gay lukem neprožidil ani do transportu, a tak pádla padla jen na Mádla. Ač jsem to předpojatě považoval za kástingový eror a čekal, že se u toho plynování hurónský zasměju, musím říct, že se toho i se svým kokomediálně profláklým xichtem zhostil opravdu charakterně, cítil jsem spíš tíseň a ani trochu se mi nechtělo zapopírat si holou kost. Bezesporu je to velkolepě natočena, skvěle zahraná, dobře napsaná a výborně zrežírována Láska mezi kapkami Cyklonu B, ale.... Než po mě zase nějaká sionistická klika začne metat obřízky a budu si připadat, jako bych mával před Hitlerem mentálně postiženým, homosexuálním Židem, podotýkám, že si pana Veselého vážím, v žádném případě nesnižuju něčí utrpení, avšak ptám se, jak dlouho to ještě budou všem připomínat? Jakékoliv jiné genocidy dvacátého století si můžeme popírat ostopéro, jen za tu jejich je to na basu a srolovanou svobodou projevu si můžeme narvat do kakaa, dva až tři filmy z koncentráků ročně, kde jeden o nežida pomalu ani nezavadí, zmínka o Židech a jejich zvycích skoro v každém americkém importu, to je na osmimiliónový stát, co bezprecedentně anektoval cizí území a probublává Blízký východ dodnes, a zanedbatelnou minoritu rozlezlou po celém světě, dost dobrý marketing. Ještěže se totéž zaplaťšiva nastalo s jinou minoritou z Východního Pandžábu. S takovou se u Skejťáků nakonec dočkáme kůl rabína, co bude učit Kokomádly rapovat. Apropó, znáte ten, jak mlátí Turek Arména násadou lopaty? (25.02.2014)

Mádl mi tady moc neseděl (ale uznávám, že jeho zaškatulkování je můj problém a ne Mádlův) a celý ten milostný příběh se mnou nic nedělal. Což se paradoxně dá brát jako velké plus filmu. Peklo koncentráku a šílenou preciznost německé vyhlazovací mašinérie, zorganizované do posledního detailu a vypilované k maximální efektivnosti, se totiž podařilo z románu Arnošta Lustiga přenést na filmové plátno natolik působivě, že jsem si uprostřed všeobecného zmaru a hromad mrtvol v každém okamžiku jasně uvědomoval, jak strašně málo záleží na tom, jestli zrovna tihle dva zamilovaní přežijí. Kdykoli si totiž pro sebe ukradli chvilku štěstí, tak jen o pár bloků dál těla dalších Romeů a Julií právě hořela v pecích krematoria. Morbidní tanec vloček popílku přinášel jen zmar a marnost. Proto na nějakou Colette zapomenu rychle a v tom odjíždějícím vagoně jsem, na rozdíl od ní, necítil žádnou radost. Ale rozžhavené, dnem i nocí kouřící komíny (a taky třídící pracoviště Kanadu), ty si pamatovat budu. Působivě zobrazená atmosféra pekla, stvořeného lidmi na zemi, pro mě převálcovala i většinu formálních nedostatků filmu. (12.09.2013)