Im Lauf der Zeit
Kings of the Road
Režie:
Wim WendersScénář:
Wim WendersHudba:
Axel LinstädtHrají:
Rüdiger Vogler, Hanns Zischler, Lisa Kreuzer, Rudolf Schündler, Marquard Bohm, Franziska Stömmer, Wim Wenders, Hans Dieter Trayer, Patrick KreuzerObsahy(1)
Robert právě opustil svou ženu a snaží se skoncovat se životem. Jen náhoda ho svede dohromady s Brunem, mobilním technikem promítacích zařízení, jenž objíždí omšelá a upadající kina podél hranice NDR a NSR. Dva muži, již se vůbec neznají, každý uzavřený do zcela jiného druhu samoty, se vydávají na společnou cestu. Cestu sblížení, cestu poznání a cestu ovlivnění. Tříhodinová "roadmovie", ve které jsou obraz, atmosféra a prostor pro naše vlastní myšlenky daleko důležitější než samotný příběh a jeho narace. (anniehall)
(více)Recenze (47)
Dobrá, ale trochu delší roadmovie, kde hlavní představitelé se dobírají zjištění, že změnu musí začít každý sám u sebe. Stačí jen nemít strach z neznáma, každého dne se něco překrásného počíná. Pěkný výkon podávají oba hlavní představitelé: Hanns Zischler (v roli Roberta) a tradičně Rüdiger Vogler (v roli Bruna). Film, který do určité míry nutí člověka myslet se pozastavuje u krás prostých věcí i okolností v životě. Ale největším nepřítelem není nikdo cizí, ani nikdo blízký (jako bývalá žena, či otec), ale pouze sám sobě je člověk největší překážkou v touze po tom uchopit život z jiné strany. ()
Jak mam rad komorni dramata a neopakovatelnou atmosferu filmu z NSR..., divacky atraktivni zanr road movie... Tak me Wenders ani popate nepresvedcil. Verim, ze kdyby na rezijnim kresle sedel Kaurismaki, v hodnoceni bych atakoval patou hvezdicku. Neumim si predstavit, ze bych si tento film jeste nekdy pustil. I kdyz sve kouzlo a atmosferu to ma. ()
V příštím životě se chci narodit jako blonďatý řidič náklaďáku Bruno... ()
Krátit, krátit, ale udržet road atmosféru onoho desetiletí a zvláštních setkání hledajících lidí. A vyznání majitelky kina tesat. Tvůrčí přístup a hudba jsou pak inspirativním vzorem následovníků, a nejen žánrových. Odjezd. 3-4* ()
Trochu střihu by prospělo...ale dokoukal jsem to,což je úspěch filmu,ne můj... ()
Hmm... tohle mě zas tak nenadchlo. Typická wendersovská poetika tu je, ale látka je tentokrát až příliš jednoduchá a nějak moc naředěná; ty tři hodiny nejsou napěchované nejen dějově, což bych od Wenderse ani nečekal, ale ani emočně, atmosféricky, výtvarně či jakkoli jinak, jen tak víceméně mile plynou. „Cesta ovlivnění“ – to tam právě nějak nevidím, oba sympaticky trhlí, ale povahově dost jednoduší chlapíci se rozcházejí navlas stejní, jako se sešli, i když mezitím pod svým vzájemným vlivem udělají pár věcí, které by jinak možná neudělali. Mimo jiné jsem ani moc nepobral, proč se tu kadí, močí a masturbuje na kameru – nepohoršuje mě to, je to udělané decentně, ale přece jen je to dost neobvyklé, a abych to nepovažoval za samoúčelné, rád bych znal ještě jiný důvod než podtržení hippie atmosféry a navození dojmu otevřenosti (jemuž jinak nic moc nenahrává, určitě ne povahy hlavních hrdinů nebo jejich vztah, tam je přetvářky až až). Hezká muzika (hlavně to ságo), ale taky ne tak „přiléhavá“ jako jindy. Abych to nějak shrnul, koukalo se na to příjemně, je tam spousta skvělých momentů, ale od Wenderse jsem zvyklý na onačejší zážitky. ()
Pro mě sice ne z nejlepších, ale velmi dobrý film. Začátek, který je velmi depresivní, pomalu přechází ve velmi pozitivní druhou půli filmu. První půle je o příbězích, které tvoří osobu každého člověka. Wenders si vybral bez výjimky snad ty nejdepresivnější situace, které přivádí hlavní postavy do naprosté osamělosti. V druhé půli se však postavy začínají přetvářet, začínají měnit svůj život a nebojí se vzít nový inkoust a napsat nový příběh. K tomu jim pak samozřejmě pomáhá postupné odmítání samoty a negativních mezilidských vztahů k nim vedoucích. Wenders se tak vyrovnává s pocity, které ve značně depresivním rozsahu představil v předchozím filmu Falsche Bewegung. ()
V průběhu času se mi film líbí čím dál víc. ()
Ja mam Wendersovy filmy rad. Alespon ty co jsem videl. Navic road movie muzu temer kdykoliv. Takze za me parada a spokojenost. ()
Nedávno jedna paní dostala v kině křeče do pochvy. Dědeček musel zavolat sanitku. Odvezli ji i s přítelem. Už se z ní nedostal. Kdo zná Wendersovy filmy, musí zaznamenat ironii titulu. Běh je silné slovo i u těch jeho filmů, které netrvají bezmála tři hodiny. Hlavní hrdinové, opravář kinopromítaček a tiskař / "něco" jako dětský lékař, realizují Jízdu po hranicích DDR a NDR. Skoro žádné ženy - takže tu kundičku (slovy Jana Svěráka) přece jenom neuvidíme. Jelikož jde o film Wima Wenderse, opovrhují Bruno a Robert užvaněností a dialog mezi nimi probíhá ve formě výměn antonioniovských haiku na různá témata. Většinou ale jen žijí - jen - a zpracovávají vnitřní potíže, o jejichž povaze se divák musí domýšlet, leckdy i zpětně, a které spadají do oblasti nemožnosti soužití, nemožnosti samoty a jak z toho ven, když se to nedá. Hoduje se u stánků s uzeninou (+ coca cola), zní bluesrockové singly z jukeboxu umístěného na korbě servisního vozu a produkuje omamná nálada slastné existenciální trýzně 24 nádherných obrázků za vteřinu. Šťastné spojení obrazu a zvuku téhle bratwurstové cestománie, svébytně transformující zaoceánské vzory do čehosi echt evropanského, občas naruší šrapnel jako spontánní masturbace v kině, nebo když někdo bez varování začne srát u krajnice v podstatě přímo na objektiv kamery; Wendersovo přesvědčení o nemožnosti vulgarity v rámci autentického bytí se mnou před obrazovkou párkrát ošklivě zacloumala. Za samostatnou zmínku stojí vracející motiv skomírajících maloměstských promítacích sálů (70. léta!), jimž hrdina Bruno s iritující tváří Rüdigera Voglera propůjčuje své mnohé služby. Nečekaně technické nahlédnutí krize poválečné kinematografie optikou zaprášených, polofunkčních promítaček funguje jako vítaná protiváha ne-příběhu andělských mužských hrdinů. Feuer von Führer. ()
[3,5*] "Život je všetko, čo je! Smrť v skutočnosti neexistuje." Poetický road movie o dvoch málovravných hrdinoch, ktorých osud spojil dohromady pri ich dlhom putovaní po Nemecku. Sú nimi Bruno (Rüdiger Vogler) a Robert (Hanns Zischler), ktorí sa pri tom všetkom aj stihnú vysporiadať so svojou minulosťou. A už to ich samotné putovanie je veľmi pôsobivé (hoci sa počas neho až toľko toho neudeje), za čo môžu predovšetkým nádherné obrazy vyčarované kamerou Robbyho Müllera. Keď sa k tomu ešte pripočíta mĺkva hypnotická atmosféra, podporená výbornou hudbou (pri gitarovom sóle pri scéne s nešťastníkom, ktorému sa zabila žena, mi behali po chrbte zimomriavky), o zážitok je postarané. Ako hlavný problém filmu ale vidím jeho neúmernú dĺžku, vďaka ktorej sa tú výbornú atmosféru nedarí udržať počas celého filmu (hlavne v tretej tretine dosť kolíše, miestami je hypnotická až doslovne). Je to škoda, lebo inak je vo filme mnoho úchvatných scén (púšťanie papierových lodiek, nočné zastávky na prespanie, tieňohra v kine, záverečné míňanie sa dodávky a vlaku), ktorých intenzita je takto rozriedená. "Vždy som sa vo vnútri ženy cítil osamelý." ()
Dva mírně ulítlí chlapíci. Jeden kočuje s hasákem od kina ke kinu, druhý vřítiv se vozem do jezírka ocitá se na břehu promáčený s jedním kufříkem. Tak se spojí jejich cesty na jedné road-movie. Společně putují - za zvuků rozechvívajícího saxofonu a plačící kytary - od města k městu a na této pouti se setkávají s příběhy dalších lidí. Dva hledající ztracenci na cestě, kde pozvolně vyplouvá na povrch jejich život. *** „Jsem tvůj příběh“ říká jeden druhému na otázku „Kdo jsi?“. *** Každý jsme na cestě. A každý, koho na ní potkáme, se stává naším příběhem. A může nás posunout dál… Nalezneme svůj příběh… *** Téměř tříhodinový černobílý málomluvný však výmluvný film stojí za vidění. Stoprocentně. ()
Film jsem viděl natřikrát, což můj zážitek z něj poněkud rozptýlilo. Wenders vypráví o setkání dvou mužů, kteří jsou v obtížné situaci a hledají odpověď na otázky po směřování své další cesty. Ve svém životě jaksi zabydlenější je technik Bruno, kderý putuje s kinotechnikou a celkem jasným rozpisem svých denních etap od kina ke kinu. Robert je na cestě od své ženy a v závěru se k ní vrací. Na filmu je skvělé, jak je natočen, střídá se v něm tempo vyprávění jako v běžném životě, pomalé tempo vyprávění naruší katastrofický vstup Roberta na scénu - utopí své auto v řece, později smyčka promítaná v kině pořád dokola jako podkres dialogu dvou postav, scéna pantomimy za plátnem kina, kde v sále čekají děti na školní promítání apod. Silné jsou okamžiky setkání, např. Robertovo setkání s otcem. Slabší pro mě byly dialogy Roberta a Bruna k závěru filmu, měl jsem dojem, že jsou jaksi příliš literární. Některé scény jsou tam experimentální a buřičské, děj se někdy vleče doopravdy dost líně, nicméně film má skvělou atmosféru a pokud na něj má člověk čas, je jeho sledování zážitkem. Nelze opomenout krajinu, kterou tato road movie prochází: pás hranice mezi západním a východním Německem. A také dobu, kdy lidi do kina tolik nechodí, jelikož mají TV. Kina se zavírají nebo směřují k promítání "x-rated" filmů. Tohle všechno působí hodně melancholicky, je to melancholie letního dne, kdy není co na práci. Dobrá je tam hudba. Více o filmu na stránce: http://www.wim-wenders.com/movies/movies_spec/kingsoftheroad/kingsoftheroad.htm ()
Najpodarenejšie Wendersove road movie s hlbokým presahom do duší a spomienok hlavných hrdinov. Bohatá symbolika a pocta kinematografii, ktorá sa nehraje "na klišé". Rozhodne lepšie ako Paríž, Texas. Pre mňa najlepší Wenders:-) ()
Meditativní snímek o dvou mužích, kteří se za minimálně zvláštních okolností setkají a dají se na společnou cestu. Vzájemně ovlivní své životy, aniž o sobě něco vědí. Přesně jako v životě. Film má opravdu spoustu přesahů a témat, netočí se kolem jednoho ústředního motivu, nikam nespěchá a divák má dost času na přemýšlení. Je to snímek hlavně o hledání svého místa ve světě, možnosti žít podle svých představ (jsou-li jaké) a umění propojit svou minulost, přítomnost i budoucnost. Trefná je i reflexe kinematografie (a skrze ni vlastně i filmu) jako takové. Pro někoho, kdo vyžaduje každé dvě vteřiny střih, může být film zejména s přihlédnutím ke stopáži a celkem pomalému tempu nudný. Kdo si však chce s Wendersem v klidu zauvažovat o světě a místě člověka v něm a za poslechu perfektní náladové hudby se pokochat záběry nádhrené černobílé kamery, nebude zklamán. ()
And Wenders strikes again! Stejně jako u Chybného pohybu totálně o ničem, jen dvakrát delší a bez jakýchkoliv zajímavých momentů, které se aspoň u Chybného pohybu našly. Po třech filmech začínám mít "mistra Wima" plný zuby. ()
Jakožto milovník road movie jsem si přišel na své. Zdánlivě jednoduchý děj má kouzelnou atmosféru, skvělou hudbou plus přidanou hodnotu v podobě zamyšlení se nad charakterů dvou osamělých mužů ()
Hrozně se to táhne. Snad na rychlost 2x (což mi pomohlo shlédnout položení kabelu bez úhony). Nicméně hezké vidět Německo v sedmdesátých (nebo spíš šedesátých ?) letech. ()
pro mě zcela nestravitelná záležitost. Když jsem zhruba v polovině filmu zjistil, že to, co se ve filmu událo by se dalo shrnout do pěti minut ne příliš nabitého děje, řekl jsem si, že tohle nemám zapotřebí. Jedna dlouhá nuda, tvářící se jako velké umění. Naprosto nechápu ty nadšené komentáře, já jsem zde viděl akorát spoustu naprosto zbytečných, samoúčelných záběrů, které měly zastřít, že autor chce natočit velký film a přitom má látky s bídou na hodinu. dle mého zoufale špatný film, jediná hvězda je za muziku ()
Já věděl moc dobře, proč si ten film tak šetřím na vhodnou chvíli. Ta přišla právě teď (asi není nutné říkat, co je dnes kdy to píšu za den) a dopadlo to snad ještě líp, než jsem si přál. Ten film je totiž geniální a Wenders mě opět nezklamal. Prvních 20 minut mě to celkem (ne zrovna mile) překvapilo, protože to vypadalo, že Wenders tentokrát bude úplně rezignovat na promyšlenost postav, ale naštěstí to byl jen můj špatný dojem. Pak z toho totiž vypadne drama tak hutné a dokonale promyšlené, že jsem fakt koukal - a to už mám za sebou minimálně tři čtvrtě Wendersovy filmografie. Hlavní dvojice je zde naprosto dokonale a realisticky vykreslená a divák o nich ví úplně všechno, co vědět potřebuje a ví i to, co by ho zajímalo (u obou postav víme o tom, v jaké situaci se teď ve svém životě nacházejí, o obou víme, kde pracují, jak to je s jejich rodiči, jaké zhruba měli dětství...) a podobně dokonale jsou vykreslené i vedlejší postav (!!!) - třeba mladá prodavačka lístků nebo ten muž, kterého potkají u opuštěného... sila, asi. Řekl bych, že to má dokonale napsaný scénář, ale četl jsem, že celý "scénář" V běhu času má jen 5 stránek (!), tudíž je zde aspoň vidět, jak moc geniální režisér Wenders je, protože vše vybudoval dokonale i v podrobnostech (třeba ty záběry na noviny mají hned dvojí význam - a ten druhý mě fakt dostal) a minimálně v hlavě přesně věděl, co chce natočit. A taky se mu to fakt povedlo. Celé to sice je "jenom" oslava života, taková příjemná, dokonale psychologická, poetická buddy road movie s občasným jemným humorem, ale - jak už jsem psal - dokonale promyšlená. A hlavně nemá skoro ani jednu zbytečnou scénu - což na tři hodiny teda klobouk dolů. Po filmařské stránce je to taky dokonalé, opět to má tu Wendersovu silnou a přitom poetickou atmosféru, jsou zde nádherné záběry jak krajin, tak třeba měst a taky se tady opět projevil Wendersův cit pro zabírání mraků (a to i přes to, že je to černobílé). Hlavně to ale funguje, je to neskutečně podmanivé (ale fakt záleží, jak moc vám to sedne) a to natolik, jako skutečně málokterý film. Snad jen v posledních 30 minutách se to začne mírně vléct, ale jinak jsem od toho po celou dobu nedokázal odtrhnout oči. Herecké výkony jsou krásně civilní a strašně moc se mi líbil soundtrack, který skvěle pasuje do nálady filmu a označil bych ho za jeden z nejlepších filmových soundtracků, co jsem kdy slyšel. Měl jsem drobné obavy, ale Wenders mě opět dostal. A taky tu jsou některé scény až příjemně kouzelné (stínové improvizační divadlo v kině), celý film je i hutně filozofický a zazní v něm nejdena geniální věta. A ty dialogy... dokonalost, opravdu, navíc některé jsou geniální svým dvojsmyslným významem ("Asi jsi zase moc nespal." - "Ale byla to dobrá noc." - kdo viděl, chápe moc dobře, kdo ne, po zhlédnutí pochopí). Fakt, já věděl moc dobře, proč si ten film nechávám až na úplný konec roku (ačkoli ho chci vidět už od července), protože jsem ho chtěl nějak důstojně zakončit, když už byl tak šílený. Tak myslím, že účel byl splněn více než dokonale. Vlastně je zajímavé, že i na konci minulého roku jsem viděl film, který mě naprosto odrovnal (Až na konci světa) a opět ho natočil právě Wenders. V běhu času se mi teda líbilo o trošičku míň, ale to nemění nic na tom, že ten film je skutečně dokonalý. A to už jsem si myslel, že mě Wenders už nemá čím překvapit... hm, tak asi ne. Rozhodně jeden z nejlepších filmů jeho tvorby, ale na Paříž, Texas a Až na konec světa v mých očích nemá. Takže ho mám na třetím místě spolu s Lisabonským příběhem, protože ten se mi líbil úplně stejně a nedokážu teď určit, který z těch dvou filmů se mi líbil víc. 5* () (méně) (více)