Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti

Když u kormidla nestál Harald Reinl, bylo takřka s železnou pravidelností zle. Po úspěších „slavné čtyřky“ chtěl každý trochu toho zlata ukousnout a mayovky vznikaly bohužel jak na běžícím páse. Narychlo splácané, bez podpory alespoň průměrného scénáře a především bez kouzla a náboje těch příběhů, které jsme v dětství mlčky hltali. Reinl přesto ještě jednou naskočil do sedla, a i když chronologicky patří „údolí smrti“ jinam, tak naposledy (před brzkou smrtí) využil služeb Lexe Barkera. Ten coby Old Shatterhand znovu brázdí prérie se svým pokrevním bratrem, aby mohli znovu vyškolit hordu nebezpečných banditů, kteří potřebují pár dobrých rad o právu a spravedlnosti. Vrací se i dobře známý záporák s tváří italského herce Rika Battaglia, osudová kráska Karin Dor, krásné exteriéry i trochu jiná hudba Martina Böttchera. Tenhle souboj dobra a zla samozřejmě zdaleka oné čtyřce nekonkuruje, ale lehká nostalgie tam i tentokrát přeci jen zůstala. PS: Vladimír Ráž zní jinak, ale nakonec to se ctí udýchal. (17.04.2013)

Popri "nedotkuteľným" štyrom legendárnym Mayovkám ide v mojom prípade o tú najobľúbenejšiu z tých ostatných, čo znamená, že je stále o kvalitatívny aj nostalgický stupeň nižšie. Nostalgia však stále zohráva úlohu, vidieť film po tridsiatich rokoch a spomínať si na jednotlivé scény má svoje čaro. Množstvo vecí už pôsobí naivne, súboje, pasce, prestrelky aj pohyb v údolí hadov. Ale kritizovať podobné veci na Reinlových filmoch z divokého západu má zmysel asi iba pre najväčších cynikov. (15.01.2024)

Symbolické rozloučení na sto a jeden způsob. Harald Reinl se nemohl dívat na to, jak jím započatá série končí a rozhodl se dát zlatému a neopakovatelnému období filmových Mayovek ještě jeden kousek. Vždyť poslední dva filmy, které diváci viděli, byly roku 1966 nepříliš povedená Apanači a ostudný Old Firehand. Proto se za kameru musel postavit právě Reinl a stvořil film, který dal divákům všechno, co měli nejradši. V hlavních rolích zbožňovanou dvojici, která se jako v nejlepších filmech velmi efektně tahá z bryndy, oba vtipné sidekicky i hudbu Martina Böttchera. Když pak jako hlavní ženská postava září Karin Dor a jako záporák brojí tradičně krvežíznivý Rik Battaglia, není co dodat. Je to právě Údolí smrti, které je v mých očích kvalitou nejblíže zlaté čtveřici. Ta iluze "řadového" dobrodružství pokrevních bratrů totiž nikdy předtím nebyla takhle blízká a za to můžu připsat zásluhy právě panu režisérovi. Po letech jsem navíc konečně přivykl odlišnému dabingu a naopak na mě působí s ještě větší nostalgií. Sedmdesátiletý Vladimír Ráž snažící se udýchat srdnatého Old Shatterhanda mě zkrátka k zbláznění dojímá. (02.12.2011)

Společně s "Old Shatterhandem" asi jediný díl Vinnetoua, který nedělá ostudu nedotknutelné "původní" čtyřce. Také se jí snaží přiblížit, jak jen to jde. Nápady jsou zrecyklované ze starších dílů (hlavně z "Pokladu na Stříbrném jezeře"), herci zrovna tak, původní kouzlo je dávno fuč a kompenzuje ho jasný důraz na akci... Ale zábava je to po delší době zase dobrá. Po čurhendovských opusech, Apanači k pláči a debaklu s Oldřichem Zapalrukou je tohle vyloženě balzám na duši. Navíc se tu nachází snad vůbec nejteplejší hláška ze všech mayovek: "Bílé pero Vinnetouovi rozumí. Kánoe pro něj je už připravena." :-D A ten český dabing zase tak hrozný není. (30.04.2012)

„Tedy past!“ Ak nerátame zabudnutý seriál z roku 1980 a absurdný sequel Winnetou sa vracia z roku 1998, tak historicky posledná winnetouvka s Pierreom Briceom. Samozrejme tu má za parťáka verného Old Shatterhanda a nechýbajú ani dve obľúbené staré komické postavy – Sam Hawkins a lord Castlepool (tentokrát nezberá zážitky, ani motýle, ale bylinky). Scenár je príjemne priamočiary a jednoduchý a finále sa odohráva na mieste s desiatkami reálnych živých hadov, za čo automaticky a bez reptania dávam pár bodov k dobru navyše. (11.09.2020)