Birdman

Výborný film, ale skvělý není - v závěru totiž úplně odstrčí postavu Edwarda Nortona (nemívám ho rád, ale tady je fakt výjimečný), jeho Mike se nedočká žádného pořádného konce... No a to nemůžu Birdmanovi odpustit. Jinak je to sice neskrývaná a jednoduchá, ale velmi působivá a stoprocentně dokonale natočená facka filmovému průmyslu s vynikajícím Michaelem Keatonem (který si tři roky po natočení zahrál Vultura ve Spider-Manovi, ehm, ehm) a dalšími. (30.12.2018)

Zhlédnuto v kině. Po dlouhé době se mi stalo, že mě ČSFD hodně překvapila, protože po zhlédnutí tohoto filmu jsem předpokládal, že zde bude mít hodnocení kolem 80 %, ne 68 %, ale co už, i to se stane… Birdman je film, který ví, co chce říct a vzhledem k tomu, jak minimalisticky je natočen (vynikající kamera a technika střihu, skvělý soundtrack, kde slyšíte prakticky jen bubny, všichni herci hrají spíše pro divadlo než film, jsou zde narážky na filmy/herce, kteří jsou momentálně v móde díky snímkům od Marvelu) mu to vychází a místy se tak jedná o docela kousavou kritiku toho, co tvoříme za umění a co chceme tvořit, k čemu aspirujeme. Líbilo se mi, jak nám film ukazuje oba extrémy a přitom to nepůsobí lacině. Konec tohoto filmu to krásně podtrhuje, přeci jen, je to jenom na nás SPOILER!!! jestli vzlétneme, nebo ne… KONEC SPOILERU! U mě rozhodně za 100 % s tím, že se opravdu těším, až si tento film zopakuji znovu. Rozhodně patří k TOP 3 roku 2014. (14.04.2015)

(1001) Velmi nepříjemně sugestivní příběh o duševní poruše, šílený zejména z toho hlediska, že nikdo z Birdmanových blízkých si toho, zdá se, není vůbec vědom. V tom vidím hlavní zdroj nevědomosti z filmového podtitulu, ačkoliv ctnostného na ní nevidím moc, respektive skoro nic. Intenzivní šmírování hlavní postavy příliš nedovoluje pracovat na fikčním světě, ve kterém se film odehrává, a také kondenzuje mnoho osobních krizí mnoha různých lidí na jedno místo a jeden čas, což je vždycky trošku podezřelé a autorsky chtěné. Celkové tempo je nicméně tak strhující, že své výtky hned zapomínám a odpouštím a chci vidět víc, víc z toho zběsilého tance. Herci velmi září. Dokonce na mě zapůsobil i Ed Norton, kterého zejména v jeho ranějších rolích opravdu nemám ráda. V komediálních rolích mi ale v poslední době přestává vadit a tady je, jako karikatura sama sebe, dokonce výtečný. Kamera a hudební doprovod mi jdou přímo z duše, respektive možná bych měla říct do duše, kde vše cupují na spoustu malých kousků. A proto je mi líto, že mě velmi zklamal konec. Film ve svém průběhu vyvolává spoustu zdání, z nichž se většina postupně potvrdí, dokonce mám ten dojem, že vše důležité víme přímo od prvních záběrů. Na tajemství nebo falešné naděje se tu nehraje, klíčem k vyprávění je pro mě intenzita. Ta vyvrcholí závěrem na divadelních prknech. A co následuje potom, je v mých očích nedůstojné vyústění všeho toho šílenství, kterého jsem právě byla svědkem. Je to předvídatelné a je to příliš ukecané. Je to spíš nástřel, jak by poslední scéna měla vypadat, ale chtělo by to ještě pečlivě osekat a nechat tam jen opravdu ty důležité záběry a opravdu ta potřebná slova. To mávání novinami mi zkrátka ani oči Emmy Stone nedokážou vynahradit. -"A thing is a thing, not what is said of that thing." (22.06.2017)

Neuvěřitelně pohlcující "bez-střihová" forma a meditace nad integritou osobnosti a herectvím fungují na 100%. Pokud nepočítám reklamu na BMW jde o můj první střet s Iñárrituem a totálně mě smetl. I po humorné rovině (přítelkyně se smála, já se smál a zbylých 5 návštěvníků sálu se smálo taky) a bicí orchestrálkou narvanou emocemi. Zahryzávání kritiky, satira na divadlo, film i komiksové bláboly je míchaná s poctou všem právě zmíněným věcem. Obrovský návrat Keatona i Nortona a i Galifianakis umí hrát. Parádní podívaná narvaná drobnostmi, které nutí k dalšímu shlédnutí. (08.02.2015)

Veškeré hloubání, smutnění, klesání či sebezpytování možná v samém jádru není příliš originální - jenže ta nekonečně perfektní forma je. Po dvou dusných i ostrovtipných hodinách je pak v důsledku téměř jedno, že Iñárritu, jak už je jeho dobrým zvykem, opět přetahuje a vypráví i to, co pro pochopení či vychutnání vlastně vůbec vidět a slyšet nemusím. Keaton s Emmou Stone totiž vzájemně přihrávají i sólují v natolik strhujícím tempu, že v gradující scéně posledního představení zapomínám dýchat. (21.01.2015)