Blade Runner 2049

Vcelku nuda. Uz prvni dil nebyl zrovna akcni jizda a v nastolenym trendu se pokracuje. Jediny, co vlastne stoji za pozornost, je vizualni stranka, spolu s vymazlenejma trikama se na to fakt moc pekne kouka. Jenze tak nejak se trochu ztratila ta atmosfera depresivni budoucnosti, nemuzu si pomoct, ale tady to zas tak depresivni nebylo. Jinak pribeh se snazi navazovat na prvni dil a opet nastolovat nejaky zasadni otazky lidstvi, ale moc se to nedari, vetsinu casu je to vicemene o nicem. Co se tyce hercu, Ford se tu ohreje tak 20 minut az ke konci filmu a Gosling je sice v zasade sympatickej, ale nema moc co hrat. Kdyby to melo 90 minut, tak asi v pohode, takhle na me mistama slo spani. Nemuzu rict, ze by to byla vylozene sracka, proste jinej druh sci-fi, nez ktery se dneska vetsinou toci, ale Villeneuve asi nebude muj typ rezisera, takze jen 3*. (30.07.2018)

Spoilery. I když... Na úvod je třeba podotknout, že filosofování o stvoření, o tom, kde končí člověk a tak dále, vyznívá o několik řádů lépe než ve dvojici Prometheus+Covenant. Na což musím ovšem hned navázat tím, že pro mne to stále není dost, aby mne to nějak oslovilo a zasáhlo (ostatně ta laťka nebyla zmíněnými filmy nastavená moc vysoko). Na film s podobným tématem je v BR2049 až příliš málo, hmm, života. Vystupuje zde dohromady 3,5 člověka (plus houf sirotků?), jinak samí uměláci. Bavíme se o rození dětí, o nebezpečí stržení systému, o hrozící válce mezi lidmi a replikanty, a přitom nic z toho nevidíme. Filosofovat tímto způsobem o něčem, co ve skutečnosti film nenabízí, mi zkrátka přijde prázdné a umělé, bez ohledu na vizuální a zvukovou dokonalost. Řešíme osud jednoho dítěte člověka a replikanta, přičemž jediné děti vidíme jen v jakési SF variaci dickensovského chudobince, kde se místo cupaniny a koudele recykluje elektronický odpad. A na větu "more human than human" a její variace už začínám být vážně alergický, ba bych otevřeně řekl, že mě sere. Tohle flagelantsví je teď tak strašně v módě a je tak strašně předvídatelné, že minimálně mě nemohlo v tomto podání překvapit cokoli, co z děje vyplynulo. Zkrátka variace na téma android potká androida, z něhož se stane slizka. Kdyby to aspoň zůstalo u nabízející se dějové linie, protože androidů, co si myslí, že jsou lidi, už tu bylo dost, opačná varianta mohla být příjemnou změnou. Jenže nic, uměláci jsou ti hodnější a lidstvo je tím, kdo vyznívá špatně. Dobře, skupina RSS (Replikanti za Sociální Spravedlnost) po hlavním hrdinovi žádá něco, co není úplně lidské, ale samozřejmě z humánních důvodů (když se báli, co by mohl Deckard prozradit, proč ho tedy neodstranili dříve, to je jen jeden z mnoha příkladů, kde logika drhne). A celá ta příprava revoluce, plány na utajení a odvádění pozornosti a tak dále, to všechno je tak neuvěřitelně naivní a ten svět tak nefunkční, že to ze mně prostě víc než prvoplánové emoce vzbuzené vizuálem a hudbou nevydoluje. Stačí porovnat s jinou Dickovou adaptací, Minority Report. Tam ten svět žil, fungoval, působil přirozeně, tady nic takového není. Stejně tak samotné "vyšetřování", na začátku se jako deus ex machina objeví zásadní informace a pak veškeré "stopy" tak nějak přicházejí samy od sebe, resp. protože si to někdo přeje. A jaký smysl mělo, že si to přál - tedy přáli, takhle na sebe jen upozornili, to nebylo odvrácení pozornosti, ale její přitáhnutí. Pokud jde o herce, Goslingův výraz jsem popsal už u Drive, netřeba opakovat. Herectví jsem tak mohl ocenit leda u Forda a Robin Wright, leč ti hrají co musejí. Zbylá část osazenstva jsou prostě virtuální a umělé děvčice, tam se o hraní dá mluvit asi tolik jako v případě Goslinga. Udělené body jsou proto především za technickou stránku (i když i tu ta neživotnost sráží dolů). (06.10.2017)

Ne, bohužel. Nepředpokládal jsem, že by se tento film přiblížil atmosféře původního díla od Ridleyho Scotta, ale trošku jsem doufal, že si aspoň vytvoří nějakou svou vlastní identitu. Ale to také ne. Blade Runner 2049 mi spíš celou dobu připomínal snímek Brazil (1985), ať už zpracováním nebo právě onou atmosférou a ani slavný Harrison Ford, ho nedokázal vytáhnout výš, než na lehký nadprůměr. Vizuálně je to zmáknuté (i když BR z roku 1982 je i tady lepší), ale nemá to duši. Denis Villeneuve zatím není (a možná ani nikdy nebude) režisérem kvalit Ridleyho Scotta, to je prostě fakt - a tuto látku ničím novým neobohatil. Já už teď vím, že příště radši sáhnu po klasické verzi, která patří dodnes k tomu nejlepšímu nejen v rámci žánru, ale i filmu obecně. Resumé - 2049 je jako nealkoholické pivo. Dá se to přežít, ale nezůstane ve vás dobrý pocit. (23.01.2018)

O nejeden parník lepší než čeho jsem se obával, ale o poznání horší než v co jsem doufal. První uvedené platí především díky přesně vystihnuté svébytně pomalé hypnotické "nedivácké" atmosféře (nesporně to pocitově má 2049 minut), řešení velkých existenčních otázek skrze lehké náznaky (jakkoli hůře než u předchůdce), designem i nápady vymazlené funkční aktualizaci světa o třicet let, dunivé a opojné audiovizuální stránce, že nejde "o to samé v jiném hávu" či skutečně hrajícímu Fordovi. Druhé pak kvůli několika dějovým linkám ze závěrečného aktu, které jsou diskutabilní až vyloženě na přes držku, nemalému množství natahovaných či přímo nadbytečných scén, chladnosti navzdory tomu, že by to rádo bylo tuze emocionální a příliš tématům, která se nakousnou, aby se záhy vytrácely rychleji než slzy v dešti. Nadčasová legenda z toho rozhodně nebude, to jedině snad po stránce řemesla, ale více než pouze sakra dobrý antiutopický snímek to je každopádně. Otázkou však samozřejmě zůstává, zda "více než sakra dobrý" je dostačující v případě pokračování jednoho z nejvlivnějších počinů kinematografie. (05.10.2017)

Komentář obsahuje kromě porce hejtu taky SPOILERY. Nejvýraznější vzpomínka den po zhlédnutí: Ryan Gosling měl fakt cool kabát, kterých bych si na zimu taky rád pořídil. Blader Runner 2049 je v kontextu současné hollywoodské produkce bezesporu nezvyklý film (podobným způsobem jako Spectre). Postavy, myšlenky a atmosféra jsou pro něj důležitější než zápletka. Hlavní hrdina přitom v příběhu nehraje tak významnou roli, jak se dlouho domnívá (a my s ním), což posiluje dominantní pocit existenční úzkosti z nemožnosti mít osud pevně ve svých rukou. Většina scén začíná o něco dříve a končí o něco později, než je potřeba k předání nezbytných informací. Jiné scény mají pro příběh zanedbatelný význam a slouží hlavně k navození specifické atmosféry nebo dokreslení fikčního světa. (Za originální nápad lze považovat i rytmizaci vyprávění pomocí úmrtí ženských postav, v posledním aktu zemře snad každých deset minut jedna, což ale svědčí spíš o nedostatku citu scenáristů než o jejich vypravěčských schopnostech.) Problém je, že tohle všechno drží pohromadě stylisticky fádní (zaujala akorát scéna v baru s „vypadávajícím“ zvukem, ve které Ford profackuje Goslinga) a přímočará melodramatická story o synovi hledajícím (s pomocí dřevěného koníčka) otce a otci hledajícím dceru (o závěrečném náznaku třídní revoluce, odpovídajícím svým jednoduchým zpracováním young adult románu, raději nemluvě) a celý film je ve své podstatě mnohem čitelnější, doslovnější a generičtější, než si o sobě myslí a než by odpovídalo pompéznímu aranžmá (nejzásadnější odhalení vidíte na plakátu). Blade Runner stejně jako zbytek Villeneuveovy tvorby potvrzuje, že film s herci tvářícími se celou dobu, jako kdyby jim někdo sebral oblíbenou hračku (což není v případě Goslingovy postavy tak daleko od pravdy) a natočený v táhlých záběrech doprovázených atmosférickým hudebním podkresem sice bude vážný a důležitý, ale jenom na povrchu. Zatímco Scottův film podněcoval množstvím nedořečeného k úvahám, v novém zpracování obstarávají veškeré filozofování za diváka postavy, vyjadřující se ve šroubovaných polopatických větách. Nám nezbývá, než žasnout, jak pěkně je to celé nadesignované (přinejmenším design zvuku by zasloužil Oscara), ale k tomu by stejně dobře jako takřka tříhodinový film posloužila coffee table book s fotografiemi výtvarných návrhů. Dost se obávám, že Villeneuveova Duna bude tím samým v bleděmodrém (resp. oranžovém). 65% (05.10.2017)