Leviatan

Viacvrstevný film z ďalekého ruského severu je oživením aj pre nášho diváka. Sme svedkami konfliktu autoopravára so starostom, ale tento konflikt nie je jediným v príbehu. Práve viac-menej komorné scény účinkujúcich sú v kontraste so širokými zábermi kamery, ktorá si hovie vo veľkých celkoch. Ku koncu snímku dochádza dych a miesto rýchlejšieho záveru je tento stratený v naťahovanej minutáži. (28.02.2015)

Ruský film, ruská kinematografie hraného filmu nabírá sílu a dech a nabývá kvality, kterou se pyšnila v osmdesátých letech (VĚRA, VČERA BYLA JEŠTĚ VÁLKA). To je asi to to nejpodstatnější, co toto pozoruhodné dílo s sebou přináší pro českého diváka, pro nějž jsou Rusko a ruská kultura dnes značně vzdálenými pojmy. To další naznačují úvodní titulky: film byl natočen s finanční podporou ruského ministerstva kultury a byl s to dosáhnout na další finanční zdroje dostupné v současné ruské společnosti. Neméně významné je i to ostatní: intenzita ran, které byly zasazeny ruské společnosti v průběhu minulého století, ať už šlo o první světovou či občanskou válku, kolektivizaci, velký teror, vyvražďování důstojnického sboru, krvavé oběti Velké vlastenecké války nebo ztráty utrpěné následnou poválečnou politických procesů a jejich reziduí, která přetrvala i konec komunistického režimu. To všechno se zrcadlí jako v kapce vody v pobřežním přímořském městě (Archangelská nebo Murmaňská oblast ?). V tomto ohledu LEVIATAN připomíná neméně slavné POKÁNÍ Tengize Abuladzeho (1984). Soudobé Rusko (zhruba před 10 lety podle mladistvé čtyřicátnické Putinovy fotografie v starostově kanceláři - pokud jsem si to dobře zapamatoval) tu je představeno - v kontextu dalších děl ruské kinematografie - jako struktura v pohybu. Podsvětní praktiky, spojované nebo spojitelné s bývalými příslušníky KGB, tu jsou jsou jen "naznačeny" se srozumitelností, která až nápadně připomíná své italské příbuzné. Obojakost pravoslavné církve, stejné jako společnost, o níž se opírá, je vyvažována postupně nastupující vládou práva: hlavní hrdina, podle všeho nevinně obviněný z vraždy, které se nedopustil, dostává trest 15-20 let, v ruských poměrech a kontextech neuvěřitelně mírný. Jiný moment přináší scéna z oslavy narozenin: terčem poloopilých slavících se stávají obrazy ruských státníků takřka bez rozdílu, i když u věci jsou policejní úředníci. Podobných momentů zachycujících momenty sporé putinovské prosperity a klíčící demokracie (dnes již minulé působením sankcí tř. svobodného světa) bychom ve filmu našli více. Jakoby nezúčastněný scénář, kamera, která se doslova mazlí s ruskou severoevropskou krajinou, nečernobílé postavy (bratr hlavního hrdiny, ale i jeho synovec a trpící švagrová-macecha) a pozoruhodné herecké výkony, to jsou kvality díla, jež se zdaleka nevyčerpávají kvalitním scénářem. Rusko, které LEVIATAN představuje, je zemí nanejvýš evropskou. A k Evropě směřující, byť s hrudí, která je pokryta ranami a z jejíž tváře dodneška cítíme bolest nezapomenuté a stále přítomné minulosti. (09.02.2015)

Dúfam, že Kolja im tam ten kostolík pre vrchnosť podpáli. Ale nechcem byť zlá, tak len konštatujem, že dostával od života teda pekné údery, plus údery od mocných, ktorí majú v rukách bohatstvo, moc a silu a pravda a spravodlivosť je vždy na ich strane. Tak to bolo, je a bude, kým bude svet svetom. Bohužiaľ. Výborne natočená dráma. (23.10.2015)

Leviatan je velmi kvalitní drama, ale přesto jsem si od něj sliboval ještě o něco drtivější podívanou, zřejmě kvůli vzpomínce na režisérův Návrat a také velmi kladným ohlasům. A asi to bylo také o tom mém očekávání, že se bude příběh vyvíjet trochu jinak, a to ve smyslu stupňujícího se starostova teroru. Na což také svým způsobem došlo, ale všechny grázlovy podrazy byly tak nějak rozmělněny do 140ti minutového dramatu jedné nefungující rodiny. Prostříhat některé scény a jít přímočařeji k jádru věci, to mi asi chybělo na této jinak pocitově silné záležitosti (i když i ty emoce mohly být u diváka navozovány lépe, což bylo částečně znemožňováno faktem, že hlavním postavám nebylo tak jednoduché hned fandit, člověk si k nim musel nejprve najít cestu). Mnohými zmiňovaný humor tu byl, ale dost černý, šibeniční, až z něho člověku moc do smíchu nebylo. Tak či tak, Leviatan nabízí silný příběh o nerovném boji jedince proti mocným, který rozhodně stojí za zhlédnutí, i když vám z něj bude na konci dost hořko (a u soudních scén či bagru v akci se zase bude cítit maximálně bezmocně). Za mě to budou solidní 4*. (22.02.2015)

V Cannes se nedávají ceny za zásluhy a Zvjagincevův scénář si jí zaslouží. Přesně vybalancovává různé žánrové prvky, funguje jako intimní studie i ambiciózní metafora ruské reality. Postava Kolji je postavená přesně tak, aby během filmu nebudila lítost, nicméně jeho poslední slova nakonec zafungují jako připomínka nejhlubší lidské bezmoci. Leviatan je lyrický, vnímavý, vtipný, zkomponovaný s naprostou rozvahou a mistrovským citem pro každý záběr (zrcadlení úvodu a závěru, statické celky krajiny). Práce s rozpadající se architekturou je neokázalá, přitom reflektuje pozvolný hrdinův pád a okoralý systém, který automaticky chrlí paragrafy, velebná slova o pravdě a bohu, aby zakryl pokrytecké opojení mocí. Autority jsou ve skutečnosti podobné bagru, který zlovolně rozbíjí na padrť jistě prohnilý dům obyčejného člověka. Je v tom něco rusky patetického, moralistního, vzletného, krásného a zdrcujícího. A je dobré si uvědomit, že ze Zvjagincevovy strany nejde o nějaké ušlechtilé a bezvýznamné umělecké gesto, ale o odvážný čin, který zřejmě ovlivní přinejmenším jeho filmařskou kariéru v Rusku. [100%] (09.07.2014)