Roztržená opona

Torn curtain alias Roztržená opona patří mezi pozdní díla "mistra hrůzy", jak byl často, a myslím že mylně, Alfred Hitchcock nazýván. Napětí, to je to slovo, kterého se Hitchcock celou kariéru ve svých filmech držel, a nejinak je tomu i v příběhu o americkém vědci, který je po neúspěchu svého pokusu o zhotovení ničivé rakety (a následného zrušení svého projektu americkou vládou) rozhodnut toto dílo dokončit i za cenu přeběhnutí za "železnou oponu", aby se setkal s východněmeckým vědcem, od kterého má v úmyslu vysněný vzorec vylákat. Naneštěstí se ale k profesoru Armstrongovi při "přeběhnutí" přidá jeho dívka Sarah Sherman, která netuší, jaký je vlastně pravý účel cesty. A samozřejmě neví ani to, že Armstrong nemá v úmyslu zůstat u "komunistů" moc dlouho. Paul Newman a Julie Andrews v hlavních rolích odvádějí slušné herecké výkony, největší pozornost ale režisér věnoval již výše zmíněnému udržování diváka v neustálém napětí, příběh plyne pořád vpřed, bez možnosti nějakého hlubšího poznání charakterů obou postav, které se zhruba od poloviny filmu nechají unášet akční vlnou událostí od jednoho místa k druhému, aby se nakonec šťastně dostaly do bezpečí západního světa. Hitchcock se příběhem, který se odehrává na území, které nikdy nemohl poznat a zná jej jen zprostředkovaně, pouští na velice tenký led, a bohužel dost často selhává. Obyvatelé "východního bloku" jsou tu vylíčeni jako černobílé figurky, buď jsou to záškodníci státu (pomocníci Armstronga), anebo posluhovači a práskači, kteří mají uši a oči na "šťopkách", a v jakémkoli podezřelém případě ihned informují příslušné státní orgány. Není nic mezi tím, všichni jsou aktivní, zdá se, že žádný občan nevyznává klasický přístup "do politiky se nemíchám, to je svinstvo" ...taxikář, který po poznání Armstrongova portrétu v novinách ihned volá policii, hlídač na poště, co neprodleně informuje vojáky, "česká?!!!" baletní hvězda (mimochodem mluví výborně německy), která má dokonce takovou moc, že přiměje německé "estébáky" střílet do transportních košů, v domění, že se tam ukrývají američtí špióni, a to prosím před zraky dánských policistů! A už vůbec neberu v potaz další nelogické výstupy typu německých vojenských zběhů převlečených za lupiče (ano, mají i vlastní zátarasy, asi si je vzali s sebou, když narychlo utíkali z kasáren) či zvolání anglického pokřiku "fire" uprostřed berlínského představení baletu, kdy lidé strhnou totální paniku, bez jediné jiskřičky v dohledu, notabene když ještě před chvilkou někteří z "obyčejných" lidí nebyli schopni porozumět významu zajisté složitého anglického slova "post". Postava veselého staříka profesora Lindta, oplývající schopností rozdávat téměř na potkání tajemství své celoživotní vědecké práce, také neoplývá zrovna věrohodností. Jestliže si vždy Hitchcock zakládal na scénáři, který pro jeden film nechal pilovat i několika scénáristy, tak zde na některých místech totálně vyhořel, což se mi při jeho zkušenostech zdá až nepochopitelné. Abych tvůrci jen nekřivdil, musím pochválit především scénu vraždy agenta Gromeka, která je skutečně působivá a Hitchcockovi se zde záměr ukázat zabití člověka jako čin, který ve skutečnosti není zase tak lehce proveditelný, povedl znamenitě. Tento film bych popsal jako řemeslně dobře odvedenou práci, které v lepším hodnocení brání především nevěrohodnost až nechtěná komičnost některých scén. (10.01.2005) (méně) (více)