Ztratili jsme Stalina

Nebudu vůbec řešit, jestli to aspoň nějak vzdáleně odpovídá skutečnosti, nebudu řešit, že herci nejsou vůbec podobný těm postavám, který hrajou, ani nebudu řešit, že třeba auta, který se ve filmu vyskytujou, jsou úplně mimo. Tady je to fakt jedno. Tohle je satira ve stylu třeba Český sody. Jestli někdo chce vidět film, kterej se drží faktů, tak by měl radši zkusit třeba nějakej dokument. Já jsem se u filmu zasmál a to mi stačí. Jenom mi přišlo, že ty nejlepší vtipy byly hned na začátku. Tak od půlky se začne humor postupně vytrácet a film ke konci trochu ztrácí dech. Ale na poctivý 4 hvězdy to bohatě stačí. (11.04.2023)

Satirická komedie, která i největší stalinistické hrůzy předkládá s humorem a málokomu to zkrátka sedne. A já do fanklubu patřit nebudu. Rozhodně bych však neodpálil film už z principu, jako se to stalo v mnoha zahraničních recenzích, občas se člověk přecejen zasměje. A jsem moc rád, že britští i američtí herci rezignovali na jakýkoliv akcent a zůstali sami sebou. Ps : Jason Isaacs naprosto vládne. (12.05.2018)

V rámci současných filmových náhledů do poválečné Evropy je Iannucciho snímek ojedinělý hned z několika důvodů, především silně satarickým nádechem ohledně zobrazování politických dějin, ale také tím, že vznikl ve zcela jiných krajinách, než v té, jejíž historii si bere na paškál. Celkově zde ale po celý čas fungovala i jistá nadčasovost kolem existence totalitního režimu a kultu osobnosti. V úvodu je Stalin (ač už těsně před smrtí) pro všechny kolem nedotknutelnou osobností, pro kterou nutno plnit všechna přání, klidně i za absurdních podmínek, třeba během večera neplánovaně zopakovat celý jeden koncert do detailů znovu a ještě ke všemu z něj udělat gramofonovou nahrávku. Po smrti nastáva obrat situace, v mocenských kruzích zdánlivě seberovných politiků nastáva chaos, přetřásejí se charaktery, dochází k dříve neplánovaným událostem. Se zjištěním nových skutečností hroutí se to, co dříve bylo považováno za velký ideál. Společnost začíná kráčet ke světlým zítřkům jiným směrem, přesto si i protentokrát vyžádá svou oběť. Hořce tragikomický a na historický film dle skutečností hodně invenční snímek, s malinko přehnanou dávkou vulgarismů. 75% #Francouzská kinematografie: Virtuální kino (01.01.2020)

„CHYSTÁ SE TOLIK ZMĚN. A NĚKTERÝ Z NICH SE TI BUDOU LÍBIT, NIKI… /// Politická satira připomínající starý (špatný) časy. Mohla by to bejt filmová divadelní hra. Jde tady o dialogy a mimiku postav (herců). To, jestli se mluví zrovna v lese, není podstatný. Kulisy jen líp ukazujou, co se děje mimo "Ústřední výbor". Kromě politickejch intrik s komoušskou specialitou - nevěř nikomu, nechybí zatýkání, popravy, výslechy... prostě všechny ozdoby totalitního režimu. Jednání postav má vyvolat úsměv z absurdity chování a zároveň by z něj měl běhat mráz po zádech. Daří se víceméně to první. Film vychází ze skutečnejch událostí, takže je třeba mít na paměti, že všechno, co nám dneska připadá jako černej (absurdní) humor, tenkrát byly hodně vážný a hlavně skutečný věci. Dá se tedy pousmát nad spřádáním politickejch intrik, ale poprava nevinnýho (asi v každým) vyvolá jiný pocity. Tomu, že nepůjde o žádný velký politický drama nasvědčuje výběr hereckýho obsazení. Nejsou to žádní suchaři a všudypřítomnou absurditu si náležitě užívaj. Osobně mě potěšil Michael Palin (MONTHY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS). Vyacheslav Molotov v jeho podání je dokonalej mix "Stalinova kladiva" a člena týhle parodistický a recesistický skupiny. Jsem celkem zvědavej, jak film přijme mladá generace. Všechno vypadá tak komicky, že by ani nemuseli věřit, že taková byla realita. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Francouzskej grafickej román „La mort de Staline“, autorů Fabien Nury a Thierry Robin (2010 - 2012), neznám. 2.) Když umřel Josif Vissarionovič Stalin, nebrečel jsem. 3.) Vždycky jsem Ti fandil Nikito! 4.) Thx za titule „num71“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (12.03.2018)

Komedie o hrůzovládě, to je tanec na opravdu tenkém ledě, obzvlášť pokud vychází ze skutečných událostí. Armando Iannucci to až na pár míst, kde to přece jen trochu skřípe, vybalancoval velmi dobře. Film se většinou rozumně drží slovního a situačního humoru a odehrává se v interiérech. Ono venku je totiž hodně vidět, že nejsme v Moskvě roku 1953, natož v Moskvě na začátku března. Ale přesto tahle soudružská akce vyznívá natolik přesvědčivě, že se vůbec nedivím, že ji v Rusku zakázali. (29.04.2018)