Snídaňový klub

Velice zajímavá sonda do duše několika mladých lidí. Poznatek a) děvčata z osmdesátek vypadaj fakt dobře, poznatek b) klidně bych si šel popovídat s nima, myslím že bych zapadl. 9/10 (07.01.2012)

Co k tomu říct. Kdysi dávno v 22:00 na Prima Cool dávali jakýsi neznámý film, tak jsem ho tedy shlédl, druhý den jsem si zjistil vše o něm (hlavně název), a shlédl jsem ho znovu. A znovu. A zaryl se mi do paměti. Je to sice trošku klišé, pět naprosto odlišných charakterů se potká a skamarádí se, ale mě se prostě ty jejich rozhovory strašně zalíbily a hlavně jejich výlevy emocí, když sportovec zjistil, jaké to má doma šprt, a šprt zjistil, jaké to má doma flákač. Plus úžasný soundtrack. (01.07.2013)

Studentova duše je mnohdy skutečně nevyzpytatelně zvrácená a šílená a myslím, že nás tenhle film vystihl dokonale, byť je už celkem "starý", tudíž některé narážky zas tak tolik nevyzní. To je ale fuk, protože pokud se v jednom z těch ubohých dětech vidíte, užijete si film o 100% víc. Za tenhle rok je to dost možná nejlepší film, co jsem viděl a to se počítám mezi odpůrce teenagerovských filmů. Mělo to hlavu a patu, dobře se to poslouchalo, dost často jsem chytal záchvaty smíchu. Co víc si přát? :-) (07.08.2013)

"Obviously she's crazy, because she's screwing her shrink." ____ Věcička, co mi dlouho chyběla. Wrestler, reprezentující sílu, sebevědomí, ale taky postrádající vlastní hlavu; vyvrhel reprezentující šaška, filozofa a hledání pravdy, který ale má tendence svádět svoje neúspěchy na okolnosti; královna = jemnost, cit, ale taky vypočitavost; poslední dva se vzájemně doplňují a mají něco společného chytrolín = racionalita a umělkyně = imaginace, chybí jim však sociální život, jste na okraji, ať už jste hlavou v oblacích, nebo nohama na zemi. ____ A sobotní ráno ve škole za trest. Už atmosféra a pocity z toho námětu stojí za to a to člověk ani nevytahuje ten 80's feeling. Kult, který na krátké ploše řeší komorní a věčné otázky všech dospívajících. Ani zásah vyšší moci v podobě učitele tenhle klub neroztrhne. A je to zvláštní, wrestler (síla) dostane umělkyni (imaginaci), to sedíl. Krásku přitáhne zase trhan. Je to zajímavý na analýzu, i jen tak na sledování. Přesně pro tyhle druhy filmů se obecně v kinematografii rád plácám. (19.10.2014)

Proč takhle nevypadají dnešní teenagerské filmy? Vcelku originální filmeček, který se celý odehrává během jediného dne ve škole. Chvílemi je to vtipné, často to ale spadne do té vážnější kategorie, což vůbec nevadí. Plus jsou mladé herecké talenty té doby a hudba. K páté hvězdičce ale přece jenom něco chybí. (09.03.2015)

Cool lidi v uhozeným filmu. Jedna pecka za Simple Minds. (09.03.2019)

Vypořádávání se s traumatem ze střední školy na americký způsob po sto osmé. Tentokrát to bylo ale docela fajn. Snídaňový klub totiž není komedie a romantika za každou cenu. Tvůrcům se podařilo dát dohromady vhodně kontrastní bandu postav: šprt, královna krásy, emo (ta černá), sportovec a sígr. Dosadili tak jasně dané zástupce nepsaných kastovních pravidel na americké střední škole. Každého to vlastně štve, každý má své vlastní problémy, ale z daných pravidel se není lehké vymanit, a proto všichni až urputně trvají na svých rolích a hrají dle pravidel. Během času však zjišťují, že jsou si bližší, než to na první pohled vypadá a nepsaná pravidla jsou vlastně blbost. Díky tomu se jim otevřou nové myšlenky a pocity… velmi slušné tři hvězdy i za fajn osmdesátkovou atmosféru. (15.08.2022)

Ty šablonovité postavy (sportovec, princezna, šprt, cvok a vyvrhel) víc odlišné už asi ani být nemohly. A stejně zjistí jak si jsou všichni podobní. A nakonec se někteří do sebe ještě zamilují. To je panečku náhodička...Říkám si, jestli si vůbec na ten film za pár týdnů ještě vzpomenu...Ale nejspíš jo, kvůli titulní písni (nejde ji dostat z hlavy) a té závěrečné eseji:) 6/10 (16.05.2009)

Particka, na mile od sebe odlisnych studentu, je zavrena v sobotu ve skole na nekonecnych devet hodin za svoje se skolnim radem neslucitelnym chovanim. Pro Americany urcite zajimave, pro Cechy uz mene. 50% (27.03.2011)

Můj asi nejoblíbenější film z 80. let. (18.02.2016)

The Midnight: Memoirs brought me here, jak písávají mileniálové na Youtube. Na úzké hranici mezi nezávislákem a generačním dojákem vyrobil John Hughes snesitelně formulovanou zprávu o tom, jak nezáviděníhodná může být pohodlná pozice potomka slušně zajišěných, nicméně nutně zabedněných rodičů. Být o trochu starší a potkat se s tím v šestnácti, byl bych kritický méně a dojatý více: Není nic zajímavějšího, než zavřít lidi do jedné místnosti a nechat je dělat, k čemu mají sklony. Zvlášť když jsou typově přesně obsazeni a jednoho přemáhá nostalgie či potřeba se identifiovat. Hughes sice zatížil záměr minimalistickou výpravou, ale důsledný nebyl. Škoda že nepřívětivost nedotáhl do konce (taneční čísla skutečně nebyla potřeba) a že hrdiny nenechal zahryznout se do ubohosti sředně-třídní existence hlouběji. Školní skříňka s gilotinou je dobrý nápad a lituji, že jsem ho neměl první. Nejsympatičtější postavou jsou samozřejmě školník a (zprostředkovaně) David Bowie. Ví barry Manillow že mu pleníte šatník? (06.05.2018)

Nevim, ma to zbytecne vysoky hodnoceni. Da se na to koukat, ale je to presprilis schematicke, casto nelogicke a plne klise. Filmarskych kvalit to taky zas tak moc neposbiralo. Prislo mi to jak vyukovej film na zakladni skoly, takovejch mouder a rad do zivota a zcela (ne)evidentnich pravd sem uz dlouho neslysel. Videl sem to v televizi a tam to taky patrilo. 50 procent. (27.08.2011)

Líbí se mi řešení generační otázky, otázky rozdílů, porovnávání mezi rozdílnými lidmi. Dost realisticky natočené a jakoby vystřižené problémy z každé školy. Zvláště poslední třetina filmu, kdy se řeší vážné témata a kterou by si mělo dost mladých lidí pustit. Ještě je třeba si uvědomit, že film je starý skoro 30 let a je pořád aktuální. (26.04.2014)

Overrated. Pan Hughes (snad jen zatím) spíše zklamáním. (17.12.2014)

Breakfast Club je mnohými považován za film generační, s tím bych souhlasil, ale současně (i když si to trochu odporuje) je filmem také nadčasovým, schopným oslovit mládež dalších a dalších generací, pokud se bude chtít nechat oslovit bez předsudků k roku výroby. Breakfast Club v žádném případě nestojí na příběhu - ten je pouze uměle konstruovaným nosným mediem pro střet pětice rozdílných středoškoláků "odsouzených" k devíti sobotním hodinám po škole s učitelem, který pod tíhou streotypních let učitelství ztratil pro studenty pochopení. Tento film stojí na náboji, který dokáže generovat, na přemýšlivosti a přirozené, i když někdy trnité, cestě oné pětice končící nalezením nečekaných průsečíků jejich povah, osudů či rozdílných postavení ve společenském, sociálním i studentském kolektivním měřítku. Náboji, který ukazuje, že všichni můžeme mít mnoho společného, jen je zapotřebí zbořit zeď stavěnou z cihel předsudků. Proti nim stojí učitel, který se je necitlivě, až opovržlivě, snaží dovést k zodpovědnému a dospělému způsobu uvažování, byť záhy se ukáže, že nikdy nic není tak černobílé, ani ono dospěláctví. John Hughes stvořil inteligentní a přemýšlivý příběh, který umí stejně dobře hrát na komediální i psychologicko-dramatickou notu, film který má atmosféru, umí vystavět napětí i uvolnujícím způsobem odlehčit dění. Výborným a sympatickým tahem bylo přesné obsazení (všichni výborní, vypíchnu ale skvěle trhlou Ally Sheedy), stejně jako jeden z nejlepších osmdesátkových soundtracků (zejména Simple Minds), zvýrazňujícím požitek nesporným nostalgickým účinkem. Breakfast Club si mě dokázal získat! 90% (28.08.2015)

Na začátku to byl génius, sportovec, blázen, princezna a vyvrhel. A po hodině a půl? O nic víc, než génius, sportovec, blázen, princezna a vyvrhel. No reasons, no epochal ideas. Podprůměrné herecké výkony a velmi nepravděpodobný vývoj událostí. Kult z osmdesátek pro teenagery? Tak ten si představuji úplně jinak. (07.04.2019)

Film o dospievaní a o tlaku vyvíjanom na mladých ľudí, predovšetkým kvôli úplne zlému prístupu dospelých, hlavne rodičov. Prostredníctvom svojich detských obetí je tu predstavených niekoľko typov takýchto pomýlených rodičov: rodič tyran, rodič ignorant, rodič, čo chce mať zo syna za každú cenu najlepšieho športovca, ktorý nikdy neprehráva, rodič, čo chce mať zo syna za každú cena Einsteina. Najlepšia na filme je jeho psychologická zložka, kde jednotlivé postavy, typovo veľmi odlišné, postupné odhaľujú svoje skutočné povahy, svoje skryté tajomstvá a zisťujú, že majú spoločné podstatne viac ako si mysleli. Ďalšie atribúty filmu už nijak výnimočné nie sú, humor je poslabší, ani herecky to veľká sláva nie je a dosť ma na filme rušila jeho preštylizovanosť a pozérstvo. Šablónovité postavy, navyše vekovo nevhodne obsadené, mi dvakrát sympatické neboli a s ich údajným realistickým chovaním som mal značný problém. Naprr. tá postava akože rebela bola vyslovene na poriadne prefackanie a s tým hereckým obsadením (Judd Nelson) to tvorcovia snáď nemohli myslieť vážne. Veď ak má niekto 26 a na 26 aj vyzerá, čo do pekla robí medzi tínedžermi? (14.11.2021)

Nesourodá partička puberťáků je nucená strávit sobotní den ve škole (fakt nevím, jestli se ten učitel nepotrestal spíš sám, teda vím, rozhodně). Copak se asi stane? Lezou si na nervy, štengrujou se, prudí navzájem. ale najdou i momenty, kdy si mohou společně notovat (pobrukovat - to bylo pěkné) a vůbec najít společnou řeč a být na stejné vlně. Nic nového pod sluncem. (29.04.2011)

3+1 za královnu krásy.. (03.05.2011)

Osobně nesnáším americké filmy z devadesátých let. Hudba, styl, prakticky všechno mi tam vadí, ale tady jsem to nějak překousl. Zajímavé teenage psychologické drama o tom, že i přes své veřejné masky máme k sobě všichni hodně blízko a všichni žijeme ve svém osobním pekle a jsme lehce zranitelní. Některé situace a postavy jsou samozřejmě přehnané, ale v kontextu naprosto bezchybně plní účel. Perfektní komorní film k zamyšlení, který nikdo nezná a je to škoda. (26.06.2011)