Úsměvy smutných mužů

Reziser Dan Svatek doteraz tocil veci dost o hovne, teraz natocil tymto svoj najlepsi film. Tema je silna - alkoholizmus a priciny alkoholizmu, no najma vsak nicive dosledky na rodiny, pracu, alea aj na okolie. Herci ako David Svehlik /Pravidla Lzi, Ve Stinu/, dalej Jaroslav Dusek /Pelisky, Musime si Pomahat, Sileni 2005/, dalej Ondrej Malý /Pouta 2009, Fair Play a Bezva ženská na krku/ to vyborne zvladali, fakt som im veril herecke vykony. CR v poslednych rokoch vyraba filmy tak akurat na jedno pozretie /nemusim daleko chodi, staci spomenut Vieweghove "veldiela". ktore tu particka rozumbradickych filmovych teoretikov vynasa do nebies alebo "kulty" Karla Janaka/ - to sa fakt da len raz pozriet, pri druhom pozerani uz riskujem ujmu na mojom dusevnom zdravi! . No a vynimocne sa nasla vynimka - fakt rezisersky na urovni, Dan Svatek sa evidentne vyzna. nechyba pohlad na postavy zvnutra, ale aj zvonku. Za seba davam vysoke hodnotenie . 75 % (09.12.2018)

Klasika. Manželka toho má dost a dá „jasné“ ultimátum. Alkohol nad ním totiž zřejmě zvítězil. Podstupuje tak inteligentní spisovatel Josef léčbu kvůli své ženě a dětem, nebo kvůli sobě? Dokáže přiznat porážku? To jsou asi hlavní otázky, na které se snaží najít odpověď snímek Dana Svátka, který rozebírá následky způsobené extrémním pitím. Záchvěvy originality ve formě by tu byly, herci jsou navíc velmi schopní. David Švehlík má slušné charisma, škoda, že skvělí herci Dušek, Plesl nebo Malý nemají tolik prostoru, kolik by si jejich postavy zasloužily. Navíc škoda, že se mezi jednotlivými liniemi tolik přeskakuje. Nosnější příběh by bodl. Recidivující onemocnění, které je v Česku dost často bagatelizované, je vykreslené solidně, tvůrci mohli klidně místy ještě přitlačit. (02.06.2019)

David Švehlík mal pred sebou neľahkú úlohu, totiž aspoň sa priblížiť filmovým alkoholikom v podaní Vladimíra Menšíka či Milana Kňažka, respektíve aj Raya Millanda a naposledy predovšetkým Poliaka Roberta Wieckiewicza. No a obstál minimálne chvályhodne. Ťažko ale povedať, či Ondřej Malý nezaujal ešte viac. Nakoniec je dôvodom, prečo neudeľujem aj štvrtú hviezdu, práve poľský film U strážneho anjela, ktorý je čo sa týka predvedenia skutočného mentálneho a fyzického pekla alkoholika na tomto svete ešte o poschodie vyššie a nedá sa naň zabudnúť. Škoda, že sa Dušek odporúčal tak skoro, aj keď takýto odchod zo scény si pýta skultovnenie. (26.11.2019)

Nepříjemně intenzivní a věrné. A pokud jste sami měli problémy s alkoholem nebo řešili potíže někoho jiného, budete mít možná podobné pocity. Lví podíl má na tom i David Švehlík ve své životní roli, který se do toho položil způsobem u nás nevídaným. Alespoň co se posledních let týče. Naposledy se mnou takhle zamával Requiem za sen. 100% (02.12.2018)

Zatím nevím, jak hodnotit. Silné tři, nebo slabší čtyři? Nejprve minusy: chybí nosnější příběh a charakterizace postav nejde do hloubky (zvláště o manželce se toho moc nedozvíme, o první manželce a starší dceři také ne, o postavách v léčebně ani nemluvě). Opět to Svátkovo silné nadužívání filtrů, kterým mi vždy lezl na nervy, zvláště s tím žlutým. Multikulti úlitba - na protialkoholních sezeních sedí i černoška a Vietnamka, přitom ta první během děje záhadně mizí a nemá vlastně žádné opodstatnění. Špatné časování témat, neprozrazení některých věcí nebo jejich až zbytečně pozdní představení (třeba stáje jsou nám představeny skoro na konci, do té doby netušíme, že tam jsou; osud Milana je sice podán hezky mysticky, ale přece jen bych ocenil, kdyby na půl slova někdo utrousil, jestli přelezl a zdrhl nebo co se stalo; u filozofa ve velmi dobrém podání Rostislava Nováka bych ocenil více informací; kde se tam vzal chlápek z Prostřeno, aby hrál závisláka na lysohlávkách s rumem, když tam do té doby nebyl?; něco o sestřičkách vědět by taky bodlo - především o primářce, která každou větou, kterou pronese, vypadá jako nekompetentní osoba, atd.). Navíc nevím, jestli to měla být pocta, nebo jen opisovačka ze Sedmi hladových ten útěk k proběhnutí se lesem? Ostatně srovnání se tento film nevyhne, ať jde o Dobří holubi se vracejí nebo Tažné ptáky, Ikarův pád, Kvůli mě přestane, Zjasnělá noc, ze starších Batalion či Dnes naposled. A nevyhne se ani srovnání s filmy jako Cesta kolem mé hlavy, zmíněných Sedm hladových, a především Sedláčkovými Pravidly lži. Sedláček totiž rovněž terapeutickou skupinu uchopil velmi realisticky, ale jeho film působí sevřeněji, napínavěji, osudověji i - když se zaměříme na tuto oblast - mystičtěji. Klady snímku vidím ve slušné hudbě, skvělých, ale skutečně skvělých hereckých výkonech (i když Dušek jako by hrál sám sebe ;-)), jistém nadhledu a obecně v tom, že se někdo po letech opět k tomuto žánru vrátil. Film působí realisticky (s pár mystickými vsuvkami, které samy o sobě nefungují, protože nejsou divákovi nijak avizovány, aby měl očekávání, takže samy o sobě působí jako pěst na oko a wtf, ale na druhou stranu jde o příjemné ozvláštnění), ale v některých momentech soustředěný hlavně na formu a onu realističnost, a jako by mu trochu uniká duše, podstata, emoce - vlastně ani jedna z nepříjemných či tragických okolností ve mně jako divákovi nevzbudila přílišnou vlnu emocí. Mírný naprůměr. Není to špatné, ale podruhé bych se u toho už asi nudil. Na rozdíl od Pravidel lži. (12.07.2018)