Reklama

Reklama

Mikoláš Aleš

Životopisný / Historický / Drama
Československo, 1951, 120 min

Režie:

Václav Krška

Hrají:

Karel Höger, Dana Medřická, Zdeněk Štěpánek, Jiří Plachý st., Vladimír Ráž, Jiří Dohnal, František Kovářík, Jaroslav Vojta, Bedřich Karen (více)
(další profese)

Obsahy(1)

Na počátku 50. let vznikla řada životopisů, v nichž portrétovaní umělci (vědci, národní buditelé atd.) byli představeni jako předvoj dělnické třídy, jako mluvčí utlačovaných. Prosazovali se navzdory nepřející buržoazii a zpátečníkům všeho možného druhu. Přesně tak je vykreslen i Mikoláš Aleš, jenž zásluhou herce Karla Högera a režiséra Václava Kršky získal aspoň věrohodně polidštěné rysy. Jeho konání je uvěřitelné, dokáže získat soucit i obdiv. Civilisticky, bez přehnaných karikujících prvků film se soustředí na období, kdy se účastnil soutěže na výzdobu Národního divadla. Do role herce Šamberka byl původně obsazen Otomar Korbelář (byl nahrazen Jiřím Steimarem). (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (20)

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu ()

ripo 

všechny recenze uživatele

Autoři filmu byli vedeni, podle svých slov, snahou zachytiti z Alšovy tvorby a jeho života to, co je v nejužší souvislosti s problematikou dnešní doby. Tuto souvislost viděli především v Alšově hluboké ideovosti, v jeho revolučním demokratismu, v jeho vášnivém, přitom však kritickém vlastenectví, v jeho pochopení našich pokrokových tradic, v jeho realismu, v jeho prostém, srozumitelném a plném výrazu. Tato snaha autoru je shodná s požadavky, které klademe každému umělci přistupujícímu k postavám a tvůrcům našich národních tradic. Klademe-li si otázku, do jaké míry se podařilo splnit tyto požadavky, můžeme konstatovat, že se tak historických licenci, jen aby celá postava Alšova vyšla z této zkratky pravdivě a přesvědčivě. Film podává výstižně Alšovo působení na akademii, která nemohla v té době umělci jeho kvalit a hlavně jeho snah mnoho dát, zaznamenává zrod prvních větších prací Alšových, dotýká se jedné z nejkrásnějších episod národního života devatenáctého století, stavby, požáru a znovuvybudování Národního divadla. V této části filmu byla plně využita možnost postavit do kontrastu nadšení prostých lidí a škrobenost, prostřednost a někdy až tupost měšťáckých, salonních vlastenců, kteří Alše neuznávali a kterým Alšovo umění nemělo co říci. Ve zkratce je naznačena bída, jíž se musel Aleš prokousat v době, kdy mu byla znemožněna práce, kterou miloval. Existenční boj sice na čas vyřadil tohoto citlivého a přitom bojovného umělce ze společnosti jeho uměleckých přátel, ale nevyřadil jej z českého umění. Naopak, Alšovým kresbám bylo v tomto období souzeno, aby se dostaly na stránkách kalendářů a populárních časopisů mezi prostý lid, který jim rozuměl a naučil se je milovat, neboť krása Alšových drobných kreseb neutrpěla zoufalostí tehdejšího jeho postavení. Velkým kladem filmu je, že podává obraz společenského a uměleckého života sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století, šlechticko-měšťácké společnosti, života umělců a studentů i života prostého lidu. V tomto rámci tím spíše vynikne hluboká láska Alšova k národu a lidu, jeho prostý vztah k rodnému kraji, jeho vroucí poměř v k ženě a jeho pojetí umění. Režisér Krška přistoupil k natáčení filmu o Mikolášovi Alšovi prakticky obeznámen s problematikou životopisného filmu. Jeho první prací tohoto druhu byl film o slavném houslistovi Slavíkovi „Housle a sen". Blíže k správnému pojetí životopisného filmu se dostal svým filmem „Posel úsvitu", který je věnován krásné postavě, vynálezce ze začátku devatenáctého století, Josefu Božkovi. Významnou průpravou pro práci na filmu o Alšovi, byl i Krškův film „Revoluční rok", který jej uvedl do podrobného studia našeho národního života devatenáctého století a na kterém si ověřil zvláštní způsob práce s herci, představujícími historické osobnosti. Této zkušenosti vděčí především za to, že většina postav filmu "Mikoláš Aleš" působí dojem historické věrnosti, a že (až na začátek filmu) je řeč herců, zejména představitele hlavní postavy, živá a nikoliv literární. Zásluhou režiséra Kršky je dále to, že se mu podařilo pásmo obrazů ze života Alšova sjednotit a spojit v souvislý celek, který správně zdůrazňuje vedoucí myšlenky filmu. Krška se snažil, aby jeho film o malíři tak milovaném historických licenci, jen aby celá postava Alšova vyšla z této zkratky pravdivě a přesvědčivě. Film podává výstižně Alšovo působení na akademii, která nemohla v té době umělci jeho kvalit a hlavně jeho snah mnoho dát, zaznamenává zrod prvních větších prací Alšových, dotýká se jedné z nejkrásnějších episod národního života devatenáctého století, stavby, požáru a znovuvybudování Národního divadla. V této části filmu byla plně využita možnost postavit do kontrastu nadšení prostých lidí a škrobenost, prostřednost a někdy až tupost měšťáckých, salonních vlastenců, kteří Alše neuznávali a kterým Alšovo umění nemělo co říci. Ve zkratce je naznačena bída, jíž se musel Aleš prokousat v době, kdy mu byla znemožněna práce, kterou miloval. Existenční boj sice na čas vyřadil tohoto citlivého a přitom bojovného umělce ze společnosti jeho uměleckých přátel, ale nevyřadil jej z českého umění. Naopak, Alšovým kresbám bylo v tomto období souzeno, aby se dostaly na stránkách kalendářů a populárních časopisů mezi prostý lid, který jim rozuměl a naučil se je milovat, neboť krása Alšových drobných kreseb neutrpěla zoufalostí tehdejšího jeho postavení. Velkým kladem filmu je, že podává obraz společenského a uměleckého života sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století, šlechticko-měšťácké společnosti, života umělců a studentů i života prostého lidu. V tomto rámci tím spíše vynikne hluboká láska Alšova k národu a lidu, jeho prostý vztah k rodnému kraji, jeho vroucí poměř v k ženě a jeho pojetí umění. Režisér Krška přistoupil k natáčení filmu o Mikolášovi Alšovi prakticky obeznámen s problematikou životopisného filmu. Jeho první prací tohoto druhu byl film o slavném houslistovi Slavíkovi „Housle a sen". Blíže k správnému pojetí životopisného filmu se dostal svým filmem „Posel úsvitu", který je věnován krásné postavě, vynálezce ze začátku devatenáctého století, Josefu Božkovi. Významnou průpravou pro práci na filmu o Alšovi, byl i Krškův film „Revoluční rok", který jej uvedl do podrobného studia našeho národního života devatenáctého století a na kterém si ověřil zvláštní způsob práce s herci, představujícími historické osobnosti. Této zku- šenosti vděčí především za to, že většina postav filmu "Mikoláš Aleš" působí dojem historické věrnosti, a že (až na začátek filmu) je řeč herců, zejména představitele hlavní postavy, živá a nikoliv literární. Zásluhou režiséra Kršky je dále to, že se mu podařilo pásmo obrazů ze života Alšova sjednotit a spojit v souvislý celek, který správně zdůrazňuje vedoucí myšlenky filmu. Krška se snažil, aby jeho film o malíři tak milovaném jakým bezesporu Mikoláš Aleš byl a je, nepoučoval, nevykládal podrobně jeho život a dílo, jak tomu na př. bylo ve filmu o méně známém Josefu Božkovi, ale aby osvětloval spojitosti, které i při všeobecně dobré znalosti Alšova díla, nám unikly. V tom je největší Krškova zásluha a proto je jeho film žilvý a v pravém slova smyslu lidový. Tomuto režisérovu záměru jsou podřízeny všechny ostatní tvůrčí složky. Kameramanovi Ferdinandu Pečenkovi se zdárně podařilo vyřešit závažný problém mnohotvárné reprodukce Alšových prací a sladit záběry z nejrůznějších prostředí, v nichž se Aleš pohyboval, do obrazů, které mnohdy mají vskutku alšovský půvab. Hudební doprovod Františka Škvora staví na lidové písni, kterou Aleš miloval a která zdařile vstupuje několikrát i přímo do děje filmu. Ve filmu ,,Mikoláš Aleš" dosahuje celý herecký soubor vysokých kvalit. Zde vrcholí dosavadní snahy, patrné z některých předchozích českých filmů, zejména Krškových, prostudoval práci hereckého kolektivu do všech podrobností a věnovat stejnou péči nejen postavám, které jsou nositeli děje, ale i těm, které děj pouze dokreslují. Režisérovi se zde podařilo, dokonale sladit výkony hereckých individualit. Karel Hoger vyjádřil obdivuhodně jednoduchými prostředky a velmi prostou maskou Mikoláše Alše, člověka citového a zároveň bojovného, pravého „husitského hejtmana", jak mu říkali ti, kteří jej nejvíce milovali prostí lidé. Dovedl odstínit Alšovu měkkost i jeho tvrdou uměleckou a vlasteneckou nesmlouvavost. Jeho Aleš je pravdivý; jeho Aleš odpovídá záměrům autorů filmu i dnešním představám o milovaném malíři. Zatím co Hoger přesvědčuje především svým hereckým projevem, svým hlasem spíše vnitřně o pravdivosti a životnosti svého Alše, je historická věrnost ostatních postav zdůrazněna především dobrými maskami (na př. Jirásek v podání Emila Konečného, Dohnalův Arbes, Štěpánkův Rieger a j.). Velmi dobré jsou výkony i ostatních herců, zejména Dany Medřické jako Mariny, Jaroslava Vojty jako Drábka, Jiřího Steimara jako Šamberka, Vladimíra Ráže jako Ženíška. Ze vzorné spolupráce všech tvůrčích pracovníků vznikl film o klasikovi našeho umění. Svým uceleným podáním a svou radostností přesvědčuje, že nebyl natočen pouze proto, že oslavujeme sté výročí narozenin Mikoláše Alše, ale že potřeba jeho vytvoření vytryskla ze spontánní vůle několika umělců, kteří dobře cítí potřeby Československého filmu a kteří jsou na dobré cestě pochopit, v čem nutně musí spočívat a kde je nutno hledat lidovost filmového umění. Filmový přehled 1/1952 ()

Reklama

Skuby47 

všechny recenze uživatele

Karel Höger byl zřejmě pro role kulturních velikánů zrozen, protože jak Bedřich Smetana tak i Mikoláš Aleš byl dobrou volbou pro tohoto charismatického herce. Kresby talentovaného malíře mám v paměti od dětských let z čítanek a ilustrací dětských knížek i básnických sbírek, třeba Ohlasů písní ruských a českých. Jeho život se mi už ze vzpomínek vytratil, proto jsem si ho ráda připomenula. Že to v minulosti neměli talentovaní umělci lehké je známo z řady smutných životopisných příběhů, tento nevyjímaje. Pochválit je možné dobovou atmosféru a herecké výkony řady mladých začínajících a později slavných herců. Zdržím se kritiky, protože dnešní režiséři by něco takového sotva natočili a to mají daleko lepší podmínky i techniku. ()

fragre 

všechny recenze uživatele

Uf! Pozdně obrozenecká legenda o sv. Mikoláši notně říznutá socialistickým realismem. Spojení dvou těchto ideologií stvořilo mírně přihlouplý a samozřejmě falešný obraz o Mikoláši Alšovi. Tuším, že to někde říkal Werich, že Alšova dcera byla po shlédnutí tohoto dílka pohoršena, jakého to z jejího tatínka udělali nuzáka, když nebylo doby, kdy by v domácnosti neměli služku. Závěrečná apoteóza spojená s lidovou veselicí je tak miloučce pitomá, že se našinec musel smát až se za břicho popadal. Takže za ty nechtěně humoristické pasáže a některé herecké kreace (E. Kohout v roli práskaného židovského obchodníka a M. Horníček v roli uvědomělého tiskařského dělníka) si ten film 2 hvězdy jistě zaslouží. ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Budovatelsko-vlastenecké životopisné filmové dílo. To je nejvýstižnější a nejkratší charakteristika Krškova výtvoru. Pouze po filmařské stránce je to velmi dobrý film, herecké obsazení je špičkové a herecké výkony jsou více než nadprůměrné. Co je problematické? Celá nosná konstrukce, kdy je jedna z nejvýznamnějších postav českého výtvarnictví stylizována do postavy průkopníka lidového hnutí s důrazem na české vlastenectví a stává se předobrazem předchůdců komunistického hnutí. Navzdory všem cizákům, zpátečníkům a bohatým měšťákům. S postupem děje je tato konstrukce stále více vtíravější a hlasitější. Soudruzi museli mít z tohoto díla nebývalou radost! Z té jásavé a zcela zřetelné komunistické propagandy. Hlavní postavou je přední postava české výtvarnické historie, zručný ilustrátor a talentovaný malíř Mikoláš Aleš (dobrý Karel Höger). Samozřejmě, již z výčtu jeho výtvarných prací je patrné jeho vlastenecké uvědomění. Ovšem jeho setrvávání v póze předchůdce komunisty je jen důmyslnou úlitbou tehdejší komunistické strany jako ochranitelky slovanského prostého lidu. A proto ani nemůže překvapit závěrečná lidová trachtace s holdem národnímu hrdinovi, který ani o píď neustoupil ze svého přesvědčení. Navzdory bídě vlastní rodiny, navzdory dobře míněným radám, navzdory skutečnosti. Z dalších rolí: Mikolášova věrná a oddaná životní láska Marina (Dana Medřická), vstřícný předseda Staročechů František Ladislav Rieger (Zdeněk Štěpánek), Mikulášův spolužák z malířské školy a spolutvůrce výzdoby Národního divadla František Ženíšek (zajímavý Vladimír Ráž), nápomocný a bodrý spisovatel Jakub Arbes (Jiří Dohnal), stálý malířský model na malířské škole Drábek (Jaroslav Vojta), Mikulášův zastánce a ředitel malířské školy Swerts (sympatický Bedřich Karen), nespokojení a pokrytečtí profesoři výtvarného umění Romm (Vladimír Řepa), Lhota (Jaroslav Seník) a Woltmann (Karel Dostal), patron výtvarné školy a povýšenecký hrabě Schöborn (zajímavý Jiří Plachý st.), přátelský spisovatel Alois Jirásek (Emil Konečný), přívětivý buditel a divadelník František Ferdinand Šamberk (Jiří Steimar), Mikolášův dobrodinec v nelichotivých barvách Brandejs (pozoruhodný Miroslav Doležal), hanlivý kritik Alšova díla Eduard Grégr (Bedřich Vrbský), přátelský dramatik Ladislav Stroupežnický (Radovan Lukavský), či Mikolášovi spolužáci z výtvarné školy Soběslav Pinkas (Felix le Breux), Josef Tulka (Václav Voska), Jakub Schikaneder (Josef Bek), Antonín Chittussi (Václav Švorc) a Rendl (Svatopluk Beneš). Co naplat, že jde o poctivou filmařinu ve velkolepém stylu, když se skutečnost ohýbá ve vichru propagandy komunistického režimu! A zůstává jen nadšení z uličnických hrátek malířských studentů. To ostatní bolí a je nebezpečné! ()

Zajímavosti (3)

  • Do role herce Šamberka byl původně obsazen Otomar Korbelář. Zdroj: Český hraný film 1945-1960, NFA 2001. (ČSFD)

Reklama

Reklama