poster

Mikoláš Aleš

Životopisný / Historický / Drama

Československo, 1951, 120 min

Režie:

Václav Krška

Hrají:

Karel Höger, Dana Medřická, Zdeněk Štěpánek, Jiří Plachý st., Vladimír Ráž, Jiří Dohnal, František Kovářík, Jaroslav Vojta, Bedřich Karen, Vladimír Řepa, Jaroslav Seník, Karel Dostal, Eduard Dubský, Saša Rašilov st., Růžena Šlemrová, Emil Konečný, Zdena Kožíková, Jiří Steimar, Miroslav Doležal, Bedřich Vrbský, Václav Vydra ml., Eman Fiala, Eduard Kohout, Fanda Mrázek, Radovan Lukavský, Felix le Breux, Václav Voska, Jaromír Spal, Josef Bek, Václav Švorc, Svatopluk Beneš, Gabriela Horvátová, Gabriela Bártlová-Buddeusová, Otto Čermák, Alois Dvorský, Miroslav Horníček, Josef Hlinomaz, Vladimír Hlavatý, Vladimír Jedenáctík, Antonín Kandert, Miloš Kopecký, Josef Kotapiš, Anna Kubalová, František Kreuzmann st., Táňa Lepičová, Věra Matějová, Jaroslava Panenková, Jiřina Součková, Oldřich Slavík, Petr Skála, Bedřich Veverka, Josef Vošalík, Vítězslav Boček, Hynek Němec, Jindřich Doležal, František Filipovský, Karel Jelínek, J. O. Martin, Viktor Očásek, Ota Motyčka, Theodor Pištěk, Božena Helclová, Ladislav Sedláček, Karel Franta, Jiří Němeček, Antonín Soukup, Václav Švec, Richard Záhorský, Jiří Lír, Marta Májová, Jaroslav Wagner-Klenka, Karel Štoll, Luděk Mattausch, Antonín Holzinger, Milan Mach, Jan Stanislav Kolár, Josef Bělský, Antonín Jirsa, Bohumil Aisman, Vojta Novák, František Marek, Arnošt Mirský, Alois Krmela, Jaroslav Černík, Jan Prokeš
(další profese)
  • Vesecký
    *****

    Výborně udělané životopisné dílo, u něhož se člověk nenudí, velice pěkně je zde zobrazen boj o autorství lunet v Národním divadle i lidové mistrovství a povahu Mistra Mikoláše Alše. On skutečně stál na straně prostého lidu proti měšťácké společnosti a jejímu snobismu, a proto si dělný lid Alše velmi vážil. Skvělý výkon Karla Högera, trošku méně výrazná byla Dana Medřická, ale pak spousta vynikajících herců, k nimž si bohužel málokdy člověk mohl přiřadit historické osobnosti našeho uměleckého života.(25.2.2020)

  • fragre
    **

    Uf! Pozdně obrozenecká legenda o sv. Mikoláši notně říznutá socialistickým realismem. Spojení dvou těchto ideologií stvořilo mírně přihlouplý a samozřejmě falešný obraz o Mikoláši Alšovi. Tuším, že to někde říkal Werich, že Alšova dcera byla po shlédnutí tohoto dílka pohoršena, jakého to z jejího tatínka udělali nuzáka, když nebylo doby, kdy by v domácnosti neměli služku. Závěrečná apoteóza spojená s lidovou veselicí je tak miloučce pitomá, že se našinec musel smát až se za břicho popadal. Takže za ty nechtěně humoristické pasáže a některé herecké kreace (E. Kohout v roli práskaného židovského obchodníka a M. Horníček v roli uvědomělého tiskařského dělníka) si ten film 2 hvězdy jistě zaslouží.(19.6.2014)

  • Rattlehead
    ****

    Krásně vlastenecké, ale od Kršky bych čekal více režisérské invence (viz jiný jeho životopisný snímek "Housle a sen"). O Alšově životě jsem se z tohoto filmu leccos dozvěděl - např. o jeho mecenáši Brandejsovi (traduje se Alšův výrok "Nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout"), o jeho lásce a manželce, o účasti na demonstraci proti profesorovi, který ve své přednášce popřel existenci vlastního českého umění, o spolupráci se Ženíškem na výzdobě Národního divadla... Bohužel zde není zmíněna skutečnost, že od svých 22 let byl Aleš sám, rodiče i oba bratři mu zemřeli. Černobílé filmy mám moc rád, ale myslím, že tomuto snímku by více slušela barva (už kvůli těm obrazům). Celkově jsem spokojen, ale mistrovské dílo to přece jen není.(9.2.2021)

  • Sandiego
    **

    Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu(13.4.2014)

  • ripo
    ***

    Autoři filmu byli vedeni, podle svých slov, snahou zachytiti z Alšovy tvorby a jeho života to, co je v nejužší souvislosti s problematikou dnešní doby. Tuto souvislost viděli především v Alšově hluboké ideovosti, v jeho revolučním demokratismu, v jeho vášnivém, přitom však kritickém vlastenectví, v jeho pochopení našich pokrokových tradic, v jeho realismu, v jeho prostém, srozumitelném a plném výrazu. Tato snaha autoru je shodná s požadavky, které klademe každému umělci přistupujícímu k postavám a tvůrcům našich národních tradic. Klademe-li si otázku, do jaké míry se podařilo splnit tyto požadavky, můžeme konstatovat, že se tak historických licenci, jen aby celá postava Alšova vyšla z této zkratky pravdivě a přesvědčivě. Film podává výstižně Alšovo působení na akademii, která nemohla v té době umělci jeho kvalit a hlavně jeho snah mnoho dát, zaznamenává zrod prvních větších prací Alšových, dotýká se jedné z nejkrásnějších episod národního života devatenáctého století, stavby, požáru a znovuvybudování Národního divadla. V této části filmu byla plně využita možnost postavit do kontrastu nadšení prostých lidí a škrobenost, prostřednost a někdy až tupost měšťáckých, salonních vlastenců, kteří Alše neuznávali a kterým Alšovo umění nemělo co říci. Ve zkratce je naznačena bída, jíž se musel Aleš prokousat v době, kdy mu byla znemožněna práce, kterou miloval. Existenční boj sice na čas vyřadil tohoto citlivého a přitom bojovného umělce ze společnosti jeho uměleckých přátel, ale nevyřadil jej z českého umění. Naopak, Alšovým kresbám bylo v tomto období souzeno, aby se dostaly na stránkách kalendářů a populárních časopisů mezi prostý lid, který jim rozuměl a naučil se je milovat, neboť krása Alšových drobných kreseb neutrpěla zoufalostí tehdejšího jeho postavení. Velkým kladem filmu je, že podává obraz společenského a uměleckého života sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století, šlechticko-měšťácké společnosti, života umělců a studentů i života prostého lidu. V tomto rámci tím spíše vynikne hluboká láska Alšova k národu a lidu, jeho prostý vztah k rodnému kraji, jeho vroucí poměř v k ženě a jeho pojetí umění. Režisér Krška přistoupil k natáčení filmu o Mikolášovi Alšovi prakticky obeznámen s problematikou životopisného filmu. Jeho první prací tohoto druhu byl film o slavném houslistovi Slavíkovi „Housle a sen". Blíže k správnému pojetí životopisného filmu se dostal svým filmem „Posel úsvitu", který je věnován krásné postavě, vynálezce ze začátku devatenáctého století, Josefu Božkovi. Významnou průpravou pro práci na filmu o Alšovi, byl i Krškův film „Revoluční rok", který jej uvedl do podrobného studia našeho národního života devatenáctého století a na kterém si ověřil zvláštní způsob práce s herci, představujícími historické osobnosti. Této zkušenosti vděčí především za to, že většina postav filmu "Mikoláš Aleš" působí dojem historické věrnosti, a že (až na začátek filmu) je řeč herců, zejména představitele hlavní postavy, živá a nikoliv literární. Zásluhou režiséra Kršky je dále to, že se mu podařilo pásmo obrazů ze života Alšova sjednotit a spojit v souvislý celek, který správně zdůrazňuje vedoucí myšlenky filmu. Krška se snažil, aby jeho film o malíři tak milovaném historických licenci, jen aby celá postava Alšova vyšla z této zkratky pravdivě a přesvědčivě. Film podává výstižně Alšovo působení na akademii, která nemohla v té době umělci jeho kvalit a hlavně jeho snah mnoho dát, zaznamenává zrod prvních větších prací Alšových, dotýká se jedné z nejkrásnějších episod národního života devatenáctého století, stavby, požáru a znovuvybudování Národního divadla. V této části filmu byla plně využita možnost postavit do kontrastu nadšení prostých lidí a škrobenost, prostřednost a někdy až tupost měšťáckých, salonních vlastenců, kteří Alše neuznávali a kterým Alšovo umění nemělo co říci. Ve zkratce je naznačena bída, jíž se musel Aleš prokousat v době, kdy mu byla znemožněna práce, kterou miloval. Existenční boj sice na čas vyřadil tohoto citlivého a přitom bojovného umělce ze společnosti jeho uměleckých přátel, ale nevyřadil jej z českého umění. Naopak, Alšovým kresbám bylo v tomto období souzeno, aby se dostaly na stránkách kalendářů a populárních časopisů mezi prostý lid, který jim rozuměl a naučil se je milovat, neboť krása Alšových drobných kreseb neutrpěla zoufalostí tehdejšího jeho postavení. Velkým kladem filmu je, že podává obraz společenského a uměleckého života sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století, šlechticko-měšťácké společnosti, života umělců a studentů i života prostého lidu. V tomto rámci tím spíše vynikne hluboká láska Alšova k národu a lidu, jeho prostý vztah k rodnému kraji, jeho vroucí poměř v k ženě a jeho pojetí umění. Režisér Krška přistoupil k natáčení filmu o Mikolášovi Alšovi prakticky obeznámen s problematikou životopisného filmu. Jeho první prací tohoto druhu byl film o slavném houslistovi Slavíkovi „Housle a sen". Blíže k správnému pojetí životopisného filmu se dostal svým filmem „Posel úsvitu", který je věnován krásné postavě, vynálezce ze začátku devatenáctého století, Josefu Božkovi. Významnou průpravou pro práci na filmu o Alšovi, byl i Krškův film „Revoluční rok", který jej uvedl do podrobného studia našeho národního života devatenáctého století a na kterém si ověřil zvláštní způsob práce s herci, představujícími historické osobnosti. Této zku- šenosti vděčí především za to, že většina postav filmu "Mikoláš Aleš" působí dojem historické věrnosti, a že (až na začátek filmu) je řeč herců, zejména představitele hlavní postavy, živá a nikoliv literární. Zásluhou režiséra Kršky je dále to, že se mu podařilo pásmo obrazů ze života Alšova sjednotit a spojit v souvislý celek, který správně zdůrazňuje vedoucí myšlenky filmu. Krška se snažil, aby jeho film o malíři tak milovaném jakým bezesporu Mikoláš Aleš byl a je, nepoučoval, nevykládal podrobně jeho život a dílo, jak tomu na př. bylo ve filmu o méně známém Josefu Božkovi, ale aby osvětloval spojitosti, které i při všeobecně dobré znalosti Alšova díla, nám unikly. V tom je největší Krškova zásluha a proto je jeho film žilvý a v pravém slova smyslu lidový. Tomuto režisérovu záměru jsou podřízeny všechny ostatní tvůrčí složky. Kameramanovi Ferdinandu Pečenkovi se zdárně podařilo vyřešit závažný problém mnohotvárné reprodukce Alšových prací a sladit záběry z nejrůznějších prostředí, v nichž se Aleš pohyboval, do obrazů, které mnohdy mají vskutku alšovský půvab. Hudební doprovod Františka Škvora staví na lidové písni, kterou Aleš miloval a která zdařile vstupuje několikrát i přímo do děje filmu. Ve filmu ,,Mikoláš Aleš" dosahuje celý herecký soubor vysokých kvalit. Zde vrcholí dosavadní snahy, patrné z některých předchozích českých filmů, zejména Krškových, prostudoval práci hereckého kolektivu do všech podrobností a věnovat stejnou péči nejen postavám, které jsou nositeli děje, ale i těm, které děj pouze dokreslují. Režisérovi se zde podařilo, dokonale sladit výkony hereckých individualit. Karel Hoger vyjádřil obdivuhodně jednoduchými prostředky a velmi prostou maskou Mikoláše Alše, člověka citového a zároveň bojovného, pravého „husitského hejtmana", jak mu říkali ti, kteří jej nejvíce milovali prostí lidé. Dovedl odstínit Alšovu měkkost i jeho tvrdou uměleckou a vlasteneckou nesmlouvavost. Jeho Aleš je pravdivý; jeho Aleš odpovídá záměrům autorů filmu i dnešním představám o milovaném malíři. Zatím co Hoger přesvědčuje především svým hereckým projevem, svým hlasem spíše vnitřně o pravdivosti a životnosti svého Alše, je historická věrnost ostatních postav zdůrazněna především dobrými maskami (na př. Jirásek v podání Emila Konečného, Dohnalův Arbes, Štěpánkův Rieger a j.). Velmi dobré jsou výkony i ostatních herců, zejména Dany Medřické jako Mariny, Jaroslava Vojty jako Drábka, Jiřího Steimara jako Šamberka, Vladimíra Ráže jako Ženíška. Ze vzorné spolupráce všech tvůrčích pracovníků vznikl film o klasikovi našeho umění. Svým uceleným podáním a svou radostností přesvědčuje, že nebyl natočen pouze proto, že oslavujeme sté výročí narozenin Mikoláše Alše, ale že potřeba jeho vytvoření vytryskla ze spontánní vůle několika umělců, kteří dobře cítí potřeby Československého filmu a kteří jsou na dobré cestě pochopit, v čem nutně musí spočívat a kde je nutno hledat lidovost filmového umění. Filmový přehled 1/1952(25.11.2007)

  • - Do role herce Šamberka byl původně obsazen Otomar Korbelář. Zdroj: Český hraný film 1945-1960, NFA 2001. (NFA.cz)