Mechanický pomeranč

Vizuálně a morálně poutavý film, který vás donutí se zamyslet. Pokud tedy nejste útlocitnější povahy, to totiž možná skončíte s žaludkem v krku. Mně osobně to až tak hnusné nepřišlo, a tak se můžu uctivě sklonit před nechutnou zhýralostí Malcolma McDowella, před kterým by zbledl závistí i onen příslovečný obraz Doriana Graye, před panem Kubrickem, který opět vypustil do světa pěkně kontroverzní kus, a před (tehdy ještě) Walterem Carlosem, jehož elektronické předělávky "Ludwiga Van" skutečně nemají obdoby. Bravo, bravo. (09.12.2005)

Mechanický pomeranč má z mého pohledu jedinou vadu. Trvalo několik měsíců, než jsem se ho odhodlal prvně zhlédnout. A říkám si, ještěže jsem tak učinil. Ze snímku by měl starý Beethoven nepochybně radost. Zcela jistě nečekal k čemu všemu se jeho devátá dá ještě použít. Slyšel jsem, že Kubrick nepovažoval Pomeranč za příliš zdařilý. Osobně to nechápu. Druhá polovina filmu sice nemá takové tempo jako ta první, ale za to je velice důležitá pro morální ponaučení :-). Pokaždé když venku zaprší, vyběhnu s přáteli, zazpíváme si Singin in the Rain a hrajeme si podobně jako hlavní hrdina. Štěstí je, že na to policie doposavaď nepřišla. (20.06.2005)

„Co teda jako bude, he?“ To jsem já, Alex a můj tragický příběh o jedný strašný nemoci, kterou mě ti soďácký bračny nakazily. Se svýma třema frendíkama – to jest Pítrsem, Džoržíkem a Dimem, který byl opravdu tupej – jsme drinkali plus-mlíko a decidovali, na kom zrobíme trochu poctivýho ultranásilí. Venku byla zima jak v prdeli a většina bajatů a ptic dala před sojlovatými stríty přednost teplu svých houmů. Jenže, ach, bratři moji, návštěva jednoho takovýho houmu plného ketek, kde jsem ztolčokoval ouldanou tabatěrku se my stala osudnou. Přeguljal jsem se něčím, co bylo čuděsně horibl. Byl to konec ultranásilí. Když mě banda ouldanejch neduživců ztolčokovala, až mi z fejsu začala stříkat rudá blažka, začal jsem fírovat, že to bude moje smrt. Radši se nechat mlátit než mít pocity na zvracení a cítit tu příšernou bolest. Ale chorošný píply z vlády – ti kteří mě „nakazili“ – přispěli k tomu, že se hepenulo co se hepenout mělo a já už sem nebyl balnoj. Vyléčili mě! 100% Zajímavé komentáře: Eodeon, Pacco, Ony, Tayen, Baudelaire, MacGyver (19.08.2005)

#70 WOW! Až se trochu stydím, že mi tenhle majstrštyk celé ty roky unikal. Čistá genialita v každém záběru ? Dost možná, i když musím se přiznat, že přes neskutečně divný úvod, který se mi líbil na celém filmu nejvíce a závěrečnou půlhodinku, jsem se v části s nápravným zařízením moc nekochal. Jako by na chvíly mistrovi došla nápaditost, pak se ale obrazy opět rozjely naplno, hudba mě opět začala očarovávat, pomyslně jsem slintal nad každým dalším přesně stylizovaným záběrem a mistr opět začal vládnout. A to jsem teprv u té formální stránky, když se přesunu k příběhu, opět musím smeknout. Nejdříve dekadentní mladý delikvent a jeho parta násilníků naprosto otřesou mou morálkou, málo kdy se stane, že násilí ve filmu je tak brutální až je mi nepříjemné, tohle je jeden z těch vzácných případů. Přesouváme se k problémům mezi násilníky, zradě a pokusu o nápravu. Alex má tu smůlu, že s ním systém začne poměrně nechutně zametat, zde jsem v sobě řešil tak trochu konflikt, zda si to protagonista (?) zaslouží, či nikoliv. Tuhle otázku jsem vyřešil až v závěru, to bych ale předbíhal. Následovná setkání s Alexovími předchozími oběťmi byla opět velmi nepříjemná. Na jednu stranu tu byla spravedlnost, které se prostě muselo dostat zadostiučinění, nicméně nejsem fanda oplácení stejnou mincí, konec konců bývalí Alexovi parťáci, nyní policisté mě svou vychcaností zvedali ze židle mnohem více. Konečné politické motivy vedlejších stran pro mě nebyly rozvedeny natolik, abych se nad nimi mohl nějak více zamýšlet, přesto ale příběh doplnily a ucelily po všech stránkách, tak jak si zasloužil. Popravdě, nakonec ale stejně zůstávám u toho, že odbourán jsem byl spíše formou, než obsahem. Možná kdyby některé novější filmy byly chápány stejně (zdravím Sucker Punch), nebylo by to odvěci. Každopádně se nehorázně těším, až si tenhle (pro mě už nyní klasický) kousek pustím v klidu znovu, protože už teď mám takové tušení, že tohle je dost možná to nejlepší, co jsem kdy viděl. No kidding! (16.06.2011)

Tento abnormálne silný film Stanleyho Kubricka ovplyvnil a stal sa kultovým dielom pre špecifickú, ale početnú oi/punkovú a skinheadskú subkultúru. Snáď najvýraznejším príkladom jeho vplyvu je britská hudobná skupina The Adicts, ktorá sa otvorene hlási svojim image k odkazu "Clockwork Orange". A aký odkaz to vlastne je? To už si každý musí ujasniť sám... ***** (23.01.2008)