Zabijáci rozkvetlého měsíce

Scorsese zase namaloval nějakou fresku, zííív. Jak to ten důchodce dělá, že dokáže skloubit působivé osobní příběhy s historickými reáliemi, že dokáže jít do hloubky jednotlivých postav a přesto komplexně vymalovat celý obraz od začátku do konce. Inu, tři a půl hodiny stopáže s tím mají co do činění. Tentokrát se divácký zájem nepodařilo udržet na vrcholu po celou dobu. Myslím si, že pointu lze alespoň částečně odhadnout již od počátku. Je pravda, že i Mafiáni měli svůj předvídatelný vzestup a pád, ale byli nesrovnatelně více vzrušující, než tahle výrazně odlehčená verze Kmotra. Chyběla mi tam větší údernost, možná silnější napětí, možná momenty překvapení, zkrátka "něco"... 7/10 (07.01.2024)

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)

Tak jak ropa nalezená na území kmene Osedžů mění lidi v dravce toužící po penězích, tak se i indiánská krev mění ve stále bělejší. Stala se z nich smetánka, která se nechala vozit auty a obsluhovat bělošským služebnictvem. V rasismem nasáklých Spojených státech věc nevídaná. Nádech deprese, hamižnost a chladnokrevnost mají zelenou a bílí vdovci si mnou ruce... Té spolupráce mají za sebou skutečně hodně. Scorsese a De Niro s ohledem na společné projekty už ze 70. let samozřejmě víc, nicméně poslední dvě dekády patřily zase DiCapriovi. Nyní pánové síly spojili a vznikla další košatě vyprávěná záležitost o úpadku společenství, kterou směrem nahoru táhne výprava, hudební dramaturgie, kamera i právě herecké výkony, značně dolů zase zbytečná a přepálená dvousetminutová stopáž, kterou prostě nejde obhájit. Co body rovněž ubírá je to, že nevlídný příběh Martina Scorseseho není divácký film. Zřejmě jím být ani nechce. A já mám pokaždé za to, že filmy jsou tu pro diváky, pro jejich emoce, zatímco my se motáme v přítomnosti dvou antihrdinů, s nimiž není zrovna příjemné trávit čas. Jeden má masku vřelého a štědrého souseda, který ovšem chladnokrevně kalkuluje a ničí životy i svých blízkých, druhý není vyloženě zlý, ale je prostě tupý primitiv a ušklebený zbabělec, který se sebou nechává ochotně orat. A bacha, i negativní emoce poskytují zážitek. Jenže tady prožitek chybí, stejně tak nějaký zvrat, je to monotónní a tvůrci ničím nezaskočí. Scorsese mohl být vlídnější, v mnoha případech svižnější a řadu scén by hravě uměl divácky zatraktivnit, ale asi jednoduše nechtěl. Prostě si „přál“, aby se publikum cítilo nekomfortně. A je otázka, zda je to tak správně. (19.10.2023)

Bolestivá, nechutná a znepokojivá sonda do malého úseku amerických dějin, na který by mnozí raději zapomněli. O to důležitější je, že Martin Scorsese tuto veskrze monumentální dobovou fresku o utrpení Osedžů natočil. Nedívalo se na ni lehce, ale rozhodně ne kvůli obrovské stopáži. S tou jsem neměl problém vlastně ani na chvíli, příběh ve spolupráci s úžasně autentickou dobovou atmosférou mě absolutně pohltil. Jediné, co bych možná v tomto kontextu vytkl je, že při délce, jakou už film měl, se scénář mohl věnovat hlavnímu tématu ještě detailněji, protože rozsah zla a absolutní nepravosti, které se v 20. letech Osedžům děly byl (doopravdy) nepochopitelně ještě mnohonásobně větší než to, co jsem viděl a z čeho jsem už tak byl naprosto zhnusený. Anebo, vzhledem k tomu, že chápu, že by se v takovém případě z příběhu mohla lehce stát rozbitá koláž, kde by chyběla pro diváka potřebná osobní emoční investice, se mohl film k rozsahu alespoň vyjádřit v závěrečném shrnutí událostí. To je ale spíše taková maličkost a uvádím to jenom pro kontext, aby třeba někdo, kdo by si třeba po shlédnutí myslel, že vraždění probíhalo víceméně jen ze strany jednoho člověka a jeho pohůnků a víceméně jen v jedné rodině, věděl, že to tak nebylo. Z hlediska filmového vyprávění, kde je většinou potřeba mít nějaké hlavní postavy, nějakou dramaturgii, dramatické oblouky, soudržnost  a jak jsem už napsal diváckou "investici", je zcela pochopitelné zjednodušení. A nutno říct, že přesto Scorsese nezapomněl film orámovat širším kontextem (i když bez toho aniž by se k tomu dále vyjádřil), díky čemuž jsem byl zaháčkován do této tragédie epických rozměrů téměř okamžitě. Úžasná výprava, kostýmy, kamera samozřejmě mocně dopomáhaly. A v neposlední řadě, bez civilních, ve správné chvíle utlumených nebo naopak emočně výrazných a syrově autentických hereckých výkonů, by příběh člověka nezasáhl takovou silou hluboko v duši. Vlastně v tomto ohledu můžu mluvit hlavně o Lily Gladstone, která byla opravdovým srdcem filmu. Doufám, že tu sošku vyhraje. Za ní pak ovšem hrdě kráčí neselhávající De Niro, ačkoliv v úplně opačné roli. A DiCaprio? Přiznám se, ten mě překvapil ve více než jednom ohledu. Pozitivně i negativně (nebudu více upřesňovat :). Suma: Dějově a atmosférou hutné, velmi nepříjemné drama v opravdu velkolepém a výpravném zpracování. Další z řady nehezkých pohledů na americkou historii (kdyby jen filmy o negativních aspektech minulosti natáčely ve větším počtu i některé nejmenované jiné země... ale před něčím takovým vždy musí přijít nejprve jejich přiznání, že :), zároveň vlastně i na lidskou existenci a démony, které ji po celé dějiny provázejí, je jedno v jakém národě či zemi. V brilantním zpracování režisérské legendy, podpořeném hereckou elitou i méně známými, skvěle hrajícími herci. Jeden z filmů roku 2023. 9/10 (05.01.2024)

Během těch 206 minut jsem si pokládal otázku, pro koho Marty tak dlouhé filmy v dnešní době točí. Dnešní zrychlená generace se délky musí zaleknout a pokud jim (což se jednou reálně stane) jednou DiCaprio a De Niro nebudou nic říkat, nezbyde než dojít ke zjištění, že to točí pro nás – pro dnešní filmové fanoušky. Tak ten film totiž opravdu působí. Je natočen profesionálním milovníkem filmové techniky pro milovníky filmu, kteří si dokáží rochnit v každém detailu, který je jakkoliv atypický. Je teda pravda, že první hodina a půl byla hodně plonková, a byť ten námět je hodně jednoznačný, dostával jsem se do něj dost těžce. Pak se to ale zlomilo a já si začal užívat jakoukoliv mimiku De Nira a DiCapria, kterou na place předvádí. DiCaprio navíc vychytal svojí mluvu k dokonalosti a v obou případech tu své postavy rozjely pecky tak závratným tempem, že ve druhé polovině filmu jsem si je začal doslova užívat. A to i přesto, že jeden byl labilní psychopat a druhý debil – takže nikdo, komu byste začali vysloveně fandit. Epilog je pak učiněný pomyslný bonbonek na filmu, který je sice zatraceně dlouhý, ale umí být i zatraceně dobrý. (17.01.2024)