Dubček

Rozpočet tu nesporne chýbal a ja sa pýtam prečo si Slováci nedali viac záležať na investovaní do poriadneho filmu o jednej z ich najväčšej osobnosti. Každopádne aj z vody sa podarilo uvariť veľmi prospešný film, ktorý sleduje historické udalosti krok za krokom, tak ako to bolo a herci robia čo môžu. Hoci sa obávam, že tak hystericky Dubček voči Brežnevovi asi nemohol vystupovať. Ale inak veľký prínos, stojí za pozretie. (24.08.2018)

"Socialismus s lidskou tváří" - takovej nesmysl! Stejně, jako jakékoliv glorifikování a idealizování byť navenek docela sympaťáků Dubčeka, Svobody či kohokoliv z jejich okolí. Ano, sice to nebyli svině stalinského typu či šmejdi jako Brežněv, Husák či Biľak, ale stále to byli prostě komunisté! Připravení za své socialistické ideje "položit život". Obzvlášť Svoboda je hodně kontroverzní postavou našich dějin, na jedné straně se svojí pomocí některým režimem pronásledovaným lidem a na druhé např. válečným zločinům, kterých se dopustil na vlastním vojsku! Ani Dubčekova partajní činnost z dob dlouho před pražským jarem není bez poskvrny, stejně jako jeho lízání sovětských prdelí při škrabání se do čela KSČ a jeho posrpnové snahy udržet se u koryta i za cenu normalizační servilnosti už vůbec ne! Nakonec i Kriegel, z nich zřejmě nejstatečnější a nejčestnější, má na sobě temnej škraloup v podobě komunistického puče v r. 1948, kdy organizoval vyzbrojení Lidových milicí. Nicméně v kontextu doby chápu, že po zvěrstvech 50. let byla vidina "měkčí" verze sociku pro náš národ aspoň jiskrou naděje. Bohužel předem odsouzená k neúspěchu, protože pokud by liberalizace pokračovala dál, vedlo by to nejen ke svobodě, ale nakonec nevyhnutelně i k volnému obchodu a nějaké formě kapitalismu. Což samozřejmě soudruzi z Moskvy nemohli dopustit, zhroutil by se jim totiž rychle celý východní blok. Což stejně muselo přijít a za 20 let také přišlo, ale tehdy bylo ještě moc brzy, politicky i ekonomicky (ještě zcela nedokapalo:)). A také moc brzy po válce, kdy si Amíci a Rusáci jasně rozdělili svět a sféry vlivu. A na tom v šedesátémosmém ještě nechtěl nic měnit ani "Západ". Proto tehdy nepřišla žádná pomoc a místo toho přijel za prezidentem Svobodou americký kongresman, jenž tlumočil obavy své vlády z neurovnaných vztahů Československa se SSSR a zdůraznil, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR!!! Zpět k filmu, který mě osobně moc nenadchnul ani formou, ani obsahem a vyjma solidního Jastrabana ani hereckýma výkonama. Možná měl místo neustálého mýtizování Dubčeka nastínit i jeho slabiny, minulost a aspoň na konci ukázat a dovysvětlit to, jak ho po revoluci Havel a spol. poslali na "druhou kolej", dobře totiž věděli proč. (A to říkám i přes plné vědomí toho, k jakým sračkám jsme to dnes dopracovali pod "západem"). (07.09.2024)

Vďaka za tento film už z princípu. Osobnosti akým bol Alexander Dubček si musíme pripomínať a za druhé, zatiaľ o ňom natočený film nebol. Tieto aspekty teda máme v kapse a teraz trochu málo k samotnému filmu. ...... Film je komornejší, nehrá sa na nejaký veľkovýpravný epos, predsa len ide hlavne o dokumentárnu a dramatickú složku, ktorá pripomenie a trochu vysvetlí udalosti tohto mrazivého leta. Herci obstáli, takže defacto spokojnosť. (24.08.2018)

„Verit a důfat je lúdské, ludské a naivné…“ Asi by bylo trošku naivní očekávat od tohoto filmu nějaké plnokrevné životopisné drama, z něhož bychom se o životě Alexandra Dubčeka dozvěděli trošku víc než jen to, jaká byla jeho role v období Pražského jara a především pak těsně po okupaci Československa v srpnu 1968. Třeba by bylo zajímavé vidět Dubčeka v okamžiku, kdy v roce 1969 podepisuje coby předseda Národního shromáždění tzv. pendrekové zákony. Přesto oceňuji to, že je film postaven na věrném popisu historických faktů, o čemž svědčí i použití některých doslovných dialogů nejen Alexandra Dubčeka, ale i Ludvíka Svobody či Gustava Husáka. Osobně se mi též líbilo, jak film místy (zejména při projevech samotného Dubčeka) přechází z podoby hraného filmu do podoby dokumentu a divák tak může naslouchat autentickému Dubčekovu hlasu. Co mě překvapilo a rád bych si ověřit, zda to aspoň trošku odpovídá realitě, byla scéna z veřejné plovárny, kde měl Dubček coby 1. tajemník strany skákat ze skokanského můstku do bazénu. Motiv plovoucího či topícího se Dubčeka je posléze ve filmu párkrát použit a tento osobitý filmařský motiv mě přišel vcelku zajímavý. Dubček se v tom období po okupaci od Sovětů skutečně musel cítit totálně ztracený a mohl prožívat pocity nepodobné tomu, když se někdo topí. V jistých chvílích mi přišlo, že se film snaží Dubčeka ukázat jako vcelku odvážného člověka, který dlouho vzdoruje tomu daný protokol (diktát Moskvy) podepsat a říkal jsem si, co by se asi stalo, kdyby přeci jen dokázal dále vzdorovat (jako nakonec František Kriegl). Možná by se po roce 89 nestal jen „talismanem, kterým se chtějí lidé pochválit“. Možná by se z něj nestala jen „pomlčka mezi dvěma epochami“. Ale on podepsal a ustoupil, čímž se z něj postupně stala v zásadě tragická postava našich novodobých ději. Tragická i způsobem svého skonu, což autoři snímku vcelku dobře vystihli tím celkovým zarámováním filmu (patrně) poslední a tragické Dubčekovi cesty autem po dálnici z Bratislavy do Prahy v roce 1992. (04.12.2020)

Podobně jako v Českém století i tady jde o mluvící hlavy, ale dramatizace srpnových událostí je tady mnohem povedenější a hlavně emotivnější. Stran Dubčeka se film nevyhnul jisté idealizaci, ale z mého pohledu to na výsledný dojem a historickou věrohodnost nemělo vliv. Adriana Jastrabana jsem si v této roli nedovedl moc představit, ale výsledek mě mile překvapil, takže ani tady jsem neměl problém. Nejsem si sice jist, jestli by se o komunistech měly točit oslavné příběhy, protože i přesto, že dubčekovci chtěli reformy, byli to i oni, kdo se podílel na utužování režimu, ale pokud tohle pominu, jsem spokojen. 80% (01.09.2018)