Mulholland Drive

Nedávno mi jeden zdejší kolega vyprávěl o filmu Mulholland Drive, divně se ošíval a opakoval "Já to nechápu!" Přišlo mi to trochu směšné, ale teď jsem to viděl a mám úplně stejné příznaky. Při vší skromnosti si nemyslím, že jsem intelektuálně úplně na odpis, ale opravdu jsem nepochopil, o co tam jde. Jsou tam dvě paranoidní ženy, které se chovají nepravděpodobným způsobem, muž, prskající kávu, kolabující zpěvačka s nejkrásnějším hlasem, jaký jsem kdy v životě slyšel a tajemný muž ve stetsonu, který se objevuje a mizí jako dědeček Hříbeček. Jak to vše spolu souvisí a proč, vůbec nechápu. To se mi ještě nestalo, nemá to precedens, takže jakékoli hodnocení je nemožné. Neboli X % (06.04.2005)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)

David Lynch je stále ve formě. Přibližně dvě hodiny sledujete "normální" příběh a ve zbylém času Lynch všechno převrátí naruby. Hlava mi šla kolem...Tenhle film jsem videl den před Štědrým večerem, a tak mohu zodpovědně prohlásit, že báječnější Vánoce jsem nezažil. Kdo viděl, ten mě chápe...P.S.: Veškeré výklady, které se objevily (a i jedna "oficiální verze", která je mnohými považována za tu správnou - stačí se podívat na internetu), si nechte od cesty. Naprosto mě nezajímají - "Mulholland Drive" totiž bravurně funguje bez vysvětlování. Je totiž o atmosféře a emocích. (31.10.2006)

Jako seriál by to nemuselo být špatné. Jen jako samostatný film se to svezlo na vlně filmů s nespolehlivým vypravěčem a ta věčná atmosféra snu a kombinace Lynche a jeho oblíbených filmů tvoří jen novou koláž. Nicméně latentní sapfické motivy a zamilovanost do brány Paramountu jsou prvky, na které vždy slyším. (23.10.2016)

Velmi obtížně se k filmu, jako je Mulholland Drive píše komentář. Jedná se o mistrovské dílo, v němž si David Lynch pohrává úplně se vším. S příběhem, charaktery, dějovými liniemi, se skutečností, představami. Pohrává si s divákem, nechává ho, aby postupně propadal jeho hře, láká ho do jejích tajemných a nebezpečných osidel a zákoutí. To vše, aniž by mu podal jednoznačné, logické vysvětlení. Mulholland Drive nelze interpretovat jediným způsobem. Nabízí se spousta variant, z nich může být správná pouze jedna. Nebo všechny, nebo či snad žádná? Snímek mi dával smysl do doby, než jsme prostřednictvím hlavní ženské hrdinky nahlédli dovnitř oné tajemné modré krabičky. Poté se vše paralelně obrací a děj se odvíjí zcela jinými směry. Nyní přestává vše dávat smysl. Nyní se také možná vše vyjasňuje. Co je skutečnost, co jsou představy? Skvělé obsazení zcela odlišných charakterů. Naivní a dobrosrdečná Naomi Watts, které si chce splnit si svůj sen, stát se slavnou herečkou. Záhadná žena, s dokonale nádhernou aristokratickou tváří, Laura Harring, která při podivné nehodě ztratila paměť. Všem zájemcům doporučuji knihu David Lynch Temné stránky duše, v níž se celá kapitola tomuto dílu věnuje a zhruba na deseti stránkách filozoficky rozebírá samotný děj. Je to natolik složité a komplexní a pochopit všechny souvislosti a vodítka vyžaduje jistou dávku úsilí. Potom však možná budete Mulholland Drive rozumět o trochu více. Nebo méně:) (11.02.2013)