Nikdy neodvracej zrak

Po filmařské stránce velkolepý zážitek, kde si autoři naložili pořádné sousto a s výhradami ho zvládli. Příslib turné ústřední postavy třemi etapami německých dějin neznamená příběh o statečném disidentovi - snímku se daří zprostředkovat opojení uměním a vyjadřováním se skrz něj, což je většina děje hlavní postavy - chtěl by malovat svoje věci, ale systém mu zrovna nepřeje, náckové i komunisti potlačují moderní umění a individualistické cítění a když z tvorby děl, která ho netěší, unikne, měl by obstát ve světě, kde už samotná malba v konkurenci fotografie tolik nezajímá; tuhle linii si možná tolik lidí nevychutná, i když si jí film vybírá jako svoje ústřední téma. Druhé hlavní téma filmu je vztah malíře k jeho ženě a jejímu otci, což je jako zbytek filmu skvěle zahraná a silná záležitost plná emocí, kterou si užijí všichni, může vám ale vadit, že v závěru nepřichází úplná satisfakce. Nejsilnější jsou první dvě třetiny filmu nabízející emoce, poslední, možná ne tak silná třetina je už čistě o trápení umělce. Každopádně i přes určitě rozpory je to další vyjímečný film od našich německých sousedů. (08.06.2019)

Já, která doslova miluji film Životy těch druhých, jsem si pustila Nikdy neodvracej zrak, aniž bych tušila, kdo je režisérem, ani o čem to asi bude. Po půlhodině jsem byla vnitřně přesvědčená, že tohle musel dělal Florian a pak už jsem se nechala unášet na vlnách nádherného filmového zážitku a ani tříhodinová stopáž mě neuondala, neunavila, ba naopak. Hudba Maxe Richtera mě opět okouzlila, (v krátké době podruhé) a herecký koncert všech zúčastněních snad ani není třeba zmiňovat. Nádherná kamera, výprava, scénář, kostýmy, malby, zkrátka jeden strhující, epický klenot. Který ovšem nebude bavit každého, protože sto lidí- sto chutí. Však pro mě byl dnes opravdovým dárkem. A neodpustím si kopnutí do Romy: tady měl být Oscar za nejlepší cizojazyčný, komplexně odedřený, kvalitní, hodnotný film. 100% (03.05.2019)

Tri hodiny na jeden film je veľa alebo niekedy aj málo? Pokúsim sa odpovedať na túto otázku aj keď moja odpoveď je jednoznačná, ak je film výborný tak skutočne niekedy aj málo. A to je príbeh tohto filmu. Film začína v Drážďanoch v roku 1937 v období silnejúceho nacizmu v Nemecku. Hrozné udalosti tejto doby neprešli bez stopy a veľmi silno ovplyvnili život a prácu hlavného hrdinu filmu nemeckého súčasného abstraktného umelca Gerharda Richtera (Kurta). Otec učiteľ, aby neprišiel o prácu vstúpil do nacistickej strany a syn musel vstúpiť v roku 1942 do mládežníckej Deutsches Jungvolk založenej na nacistických základoch. Detstvo mal v myslí spojené so svojou tetou Alžbetou. Je to ona, ktorá mu hovorí, že pri štúdiu umenia by sa nemal pozerať ďalej, pretože to je jediný spôsob, ako pochopiť úmysel autora a zistiť, čo mnohí ľudia nevidia. Hrozné udalosti tej doby neprešli bez stopy a veľmi silno ovplyvnili jeho prácu. Končí 2. svetová vojny a tým aj 1. etapa filmu, Kurt sa ocitá v Sovietskej zóne Nemecka a v roku 1949 sa stane obyvateľom Nemeckej demokratickej republiky. Tu síce žil a pracoval ale sníval o presťahovaní do západného Nemecka. Nakoniec uteká z východného bloku ale útek do emancipovanej demokracii sa nedal urobiť tak, aby ho to nepostihlo. Budúci svokrovci majú desivú nacistickú minulosť, umenie v tejto časti sveta sa vymyká bývalým trendom a Kurt sa tu pokúša nájsť. A tak ďalej prebieha tento romantický, neuveriteľný ale úprimný príbeh. Nakoniec sa Gerhard (Kurt) našiel v obrazových štýloch a technikách ako fotorealizme, abstraktnom umení a konceptualizme. Vo filme má každý svoj príbeh ale ich jednotlivé línie sú vzájomne prepletené a tým sa ja dotvára ich dôležitosť ale aj význam v danej dobe. Päť hviezdičiek dovytvára môj obraz k tomuto filmu. (18.12.2019)

Priatelia, ak chcete vidieť taký filmový opus o maľovaní, ako je Ján Kryštof literárny opus o skladaní hudby, doporučujem. A podobne ako v prípade tej knihy - alebo Očarenej duše - to nie je ľahké čítanie. NIKDY NEODVRACAJ ZRAK je film pomalý a dlhý ako čítanie veľkej knihy, ťaživá a súčasne povznášajúca cesta skrze 30 rokov náročných dejín, s dôkladne prepracovaným scenárom vystavaným ako katedrála, zemito realistický aj oduševnelý skoro-skutočný príbeh o oslobodzujúcej sile umenia. A nemeckí filmári ním znovu ukazujú, že v poctivom - teda precíznom a zároveň citlivom reflektovaní 20. storočia sa im nikto nevyrovná. (01.05.2019)

Film plný paradoxů, který je ale extrémně zajímavý. Banální povídačka o hodném klukovi, který ke slávě přišel, která v sobě ale skrývá nadčasový příběh o překonání sama sebe a boji dobra se zlem. V klíčových scénách to táhne Richterova hudba a herectví Sebastiana Kocha, který je naprosto neuvěřitelný a působí to až absurdně, jak krystalicky čistě dokáže ztvárnit absolutní lidské zlo. V rukou někoho schopnějšího a vyzrálejšího by to bralo Oscary do zástěry, ale i tak stojí za to tomu ty 3 hodiny díky některým skvěle vypointovaným scénám dát. (21.07.2020)