Dunkerk

Nolanův divák a jeho filmoví hrdinové mají jedno společné: pocit, který by se dal přirovnat k tomu, co se děje s palivovou směsí v motoru ve fázi komprese. Už po pár desítkách sekund budete svědky masakru vojenské jednotky a události se lavinovitě dají do pohybu. Nolan natočil intenzivní film, kdy neustále nutí své postavy jednat, unikat smrtelnému ohrožení, rozhodovat o životě svém a o životech lidí kolem sebe. Chyby nebo zaváhání se neodpouštějí a mají ty nejtragičtější následky. Divák je od první minuty zahrnut obrovským množstvím vjemů. Nečekejte chvíle zklidnění a rozjímání. Připravte se na dynamický střih, který neustále střídá dění na pevnině, na moři i ve vzduchu. Režisér nepoužívá kolektivního hrdinu, každá složka armády i civilisté spěchající na pomoc mají konkrétní tvář, Nolanovi ale nejde o to vyprávět příběh jedné nebo několika osob. Natočil komplexní film, kde hlavní roli přebírá samotná bitva, resp. historická událost - evakuace 400 tisícové armády obklíčené v malé enklávě na mořském pobřeží. Mimořádnou roli v Dunkerku zaujímá zvuk. Film ani na okamžik neztichne. Budete bombardováni ruchy, výstřely a výbuchy, směsicí tónů a hudebními skladbami, které zintenzivňují napětí a očekávání. Nolan angažuje nikoliv největší hvězdy, nýbrž nejlepší herce, ze kterých charisma sálá na dálku. Nepotřebují dialogy, stačí jim pohled nebo nepatrné gesto a už vás z toho mrazí. Před premiérou vzbuzoval Dunkerk očekávání, že by se mohl stát filmovou událostí roku, a tohle zadání myslím Nolan splnil. Viděl jsem precizní snímek od režiséra s jasnou vizí, postojem a s nadprůměrnými schopnostmi, co má svůj film pod kontrolou. Píšu o dynamickém střihu, který si ale, prosím, nezaměňujte s chaosem. Pokud budete mít problém se střihem, chyba je ve vás, ve vašem způsobu vnímání. Viděl jsem výpravné drama, u kterého se výrazně přimlouvám za zhlédnutí na velkém plátně. A konečně, viděl jsem film, který rehabilituje takové pojmy, jako je heroismus a vlastenectví. A to je po řadě ideologií a nacionalismem nasáklých produkcí docela úleva. Celkový dojem: 95 %. (22.07.2017)

Emocionálně mě to minulo. Ale fakt úplně, prožitek na nule. Za mě tedy Dunkirk hezky vypadá, ale tím to začíná i končí. Svým způsobem mě fascinuje, že Nolan, který byl vždy lepší vypravěč příběhů než realizátor akčních scén, si jako svůj nový film vybral bezdějovou rekonstrukci jedné víceméně akční scény. Prostě dal filmový tvar jedné historické události, což mi ve vztahu k jeho chladnému přístupu nestačí. Natočil sice netypický válečný film - bez Němců, takřka bez dialogů, střídaje tři různě dlouhé časové roviny ... výsledek je pro mě ale nijaký. Vůbec mi totiž nepřišlo, že by se ty navzájem prolínající děje nějak podporovaly. Že by prostříhávání mezi těmi rovinami mělo nějaký posilující účinek. Což se např. právě v gradujícím finále Inception dělo na sto procent. Zde z toho byl jen a pouze chaos, v němž navíc imho sem tam dost divně chybí ne úplně nepodstatné kusy děje (linie molo - rozhovor velitelů, v době kdy jsou dva kluci ukrytí dole v molu, že u mola teď hlavně nesmí ztroskotat žádná další loď ... a šup, v další chronologicky navazující scéně už se tam nějaká další loď potápí? Jak se tam dostala? Snažili se na ni ti kluci dostat? Kolik času mezitím uběhlo? Nebo to byla ta loď, co ve scéně předtím odplouvala?). A pokud to časově do sebe na konci jakž takž zapadne (byť z toho - alespoň pro mě - ve výsledku nic není, žádná katarze, žádné uspokojení), z hlediska prostorové orientace je pár scén čistý bordel. Patos v závěru mě vzhledem k dosavadnímu průběhu taky nemile překvapil. Koncept super, provedení subjektivně bez účinku. (25.07.2017)

Myslím, že rozumím tomu, proč je mnoho lidí z Dunkirku nadšených. Samotný nápad s propletením tří dějových linií se mi líbil a vymyšleno to bylo dobře. Ale naprosto na mě nezabrala ta audiovizuální velkolepost a intenzita, protože jsem se prostě nedokázal identifikovat s alespoň některou postavou. Nolan přestřelil a charaktery potlačil tak moc, že mu zbyla chladná projížďka jednou válečnou epizodou, při jejímž sledování mi bylo úplně jedno, jak to s hrdiny dopadne. Díky té přehnané odosobněnosti mi taky dost vadilo to, co bych jinak přešel mávnutím ruky, a to naprostá absence krve. Je to paradox, který vlastně souvisí s tím nezájmem o postavy, protože bez krve ti vojáci vypadají jako nezajímavé figuríny. (15.09.2017)

Mám s tím v zásadě jen tři problémy. 1) Komplikovaná struktura je zajímavá, ke konci už mi ale těch návratů a dovysvětlivek přišlo přeci jen moc. 2) Vzhledem k bodu jedna je až paradoxní, že zatímco některé momenty film "obkrouží" klidně i pětkrát, podstatná část příběhu Cilliana Murphyho je úplně vynechaná. 3) Nerozklíčoval jsem, proč zhruba jen čtyři kratičké scény nejsou v IMAX formátu? Ale jako celek Dunkerk táhne. Nolan znovu dokazuje, že práci s obrazem a "nervózním" zvukem dotáhl k dokonalosti, měřítko filmu je ohromující, akce strhující a závěr tlačí únosně na strunu emocí, aby byl "jen" dojemný a ne přeslazený. O tom, zda hodnocení poletí nahoru či dolů rozhodne druhá projekce. A tady váhám, jestli si mě zvolené vyprávění nakloní na svoji stranu nebo se potvrdí (a toho se obávám), že je to vlastně jen hezká, ale přebytečná autorská exhibice (jakkoli oceňuji odvahu a samotný nápad propojit optiku vojáka na souši = týden, civilistů na lodi = den a letců = pár hodin). Na druhou stranu zůstane silné vykreslení zmaru, beznaděje a vpravdě geniální práce s "neviditelným" nepřítelem. Projekce v IMAXu je každopádně povinností. Na malé televizi bude, podobně jako například u Gravitace, kouzlo stěží poloviční. 85% (19.07.2017)

Počítejte s tím, že Dunkerk je typ válečného filmu, který jste v životě neviděli. Třeba už jen tím, že ze 106ti celkových minut stopáže je 106 minut filmu spjatých s hudbou Hanse Zimmera, který sice nezaujme po melodické stránce nebo nějakým výrazným melodickým motivem, nicméně dokáže rozpumpovat krev v žilách neuvěřitelným napětím, které neustane ani v momentě, kdy Vám na plátně naběhnou závěrečné titulky. Tak dobře spojený hraný obraz s hudbou jsem pravděpodobně ještě nezažil a musím říct, že i když se nejedná o nejlepší Nolanův film, tak pořád se jedná o zážitek, který si z paměti jen tak nevymažu. Také ale nesmím zapomenout ocenit skutečnost, že pan režisér pojal film sérií malých příběhů obyčejných, ale i neobyčejných lidí. Každá postava tu má svůj smysl a i když toho například Tom Hardy na plátně moc neřekne, tak závěr Vás přesvědčí, že jeho herecký výkon byl jednoznačný. Stejně tak se mi hodně líbily postavy, které hrál Mark Rylance, Kenneth Branagh a hlavně Harry Styles, který mě svým prvním hereckým výkonem totálně odboural. A přiznám se, že ještě víc jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že se vlastně jedná o zpěváka One Direction. Jak velké koule je potřeba k tomu, aby si světově uznávaný režisér, pro jednu z hlavních rolí ve svém nejnovějším filmu, zvolil kluka, který je ve světě znám otravným boybandem, ve kterém hraje, ale nulovými hereckými zkušenostmi? Podle mě hodně velké, jenže takový prostě Christopher Nolan je a musím říct, že je radost žít v době, kdy točí tak skvostné filmy. (11.08.2017)