Vzpoura ve věznici Carandiru

Na některé filmy se jen těžko nasazují západní etická kritéria a filmové osudy věznice Carandiru v San Paulu jsou právě ten případ. Fyzické herectví, abnormálně autentická mizanscéna, syrový pletenec příběhů - téměř pikareskní barvitosti, neuvěřitelný svět, jihoamerická realita tolik odlišná od civilizovanosti evropského prostoru...umocněná navíc uměleckým rastrem pro latinskou Ameriku příznačného magického realismu, v jehož intencích jsou všechny události silně zveličené (násilník znásilnil 221 žen...), celá událost má víceméně mýtické parametry, všichni zločinci jsou nevinní a převyprávějí divákovi svou osobní místně i časově lokalizovanou pověst... Podobné filmy: Město bohů, Tropa de Elite, Ônibus 174 (15.03.2009)

Občas se nějaký film se surovostí krapet přežene, což je přesný případ ve věznici Carandiru. Nekouká se na to všecko hezky, ale jsou to fakta, které se prostě musí vidět, aby se humbuk kolem nich pochopil. Všiml jsem si, že Brazilci rádi točí filmy o nich, o jejich negativech, ukazují jejich zemi takovou jaká asi skutečně je...její druhá stránka. Vzpoura ve věznici Carandiru je vysloveně syrový pohled na svět. (18.07.2008)

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Něco mi v tomto snímku chybí. Jeho vizuální pojetí mě chvílemi připomíná Město Bohů, ale jeho náplň je odlišná. Snaha ukázat skutečný svět a život ve vězení nám ve výsledku předkladá pár příběhů několika věznů a radikální ukončení nepokojů, které se opravdu policii nevyvedla. Vzpoura je pouze nakonci flmu asi 10 minut před koncem a vše před vzpourou je vyprávěním doktora, které postrádá "skutečnost". Doktor nám vypráví věci, které neviděl ani neslyšel a o kterých často nemohl vědět a to ubírá na věrohodnosti. Pohled doktora se snaží hledat klidný lidský pohled na vězně a jeho snaha varovat je před nemocí AIDS je nakonec jen jako podávání chleba člověku co umírá žízní. (07.06.2006)

Překvapilo mě, jak se v těch příšerných podmínkách vězňové adaptují a docela pohotově přistoupí na svoje role, berou věci tak, jak jsou, sami se mezi sebou "vytřídí", courají si volně po chodbách, zdobí si cely obrázky a kanýry, a víceméně si vládnou sami...... než se ta "pohoda" zvrtne. Styl režie mi připadal téměř dokumentární a přesto , že každý vězeň měl svůj příběh, chyběl mi mezi všemi ten jeden nosný. (10.08.2005)