Tenet

Závěrečné zdůvodnění, podle něhož se budoucí generace chce svých předchůdců zbavit (a dopouštět se tak paradoxu ve snaze bojovat za svou existenci nabouráváním podmínek vlastního vzniku) kvůli ekologické decimaci planety („because the oceans rose and the rivers ran dry“), vyznívá krypticky (časové hrátky znečištění opravdu nevyřeší) a tím korunuje atmosféru nejistoty ohledně smyslu všeho, o jehož výklad se pere na zkušenost odkázané svědomí zahořklého umírajícího tyrana se slepým „fanatikem“ smyslu. „I made a bargain with the devil. Money for time. We sold our future.“ Radiací vyvolaná rakovina slinivky je individuální reprezentací téže choroby z lidské aktivity na planetě. To poslední, co může takto zahořklého muže uspokojit, je zvrácená radost z výhry, že se světem měl pravdu. Vysvětlení, proč koherentní dějová souvislost světa (v organické i anorganické rovině) snese partikulární protiběh, kdy se kauzalita budoucnosti nutně promítá do jí předcházející kauzality po opačné časové trajektorii, tím, že prostředí je nativně kausální a pozitronová technologie mu pouze klade odpor v okrsku tak nadaného předmětu, jejichž akumulací nakonec začne sama dominovat, bude sice spíše uměleckou licencí než vědeckým tvrzením, ale bohatě stačí. / Zvolený styl, ale už vlastně samotný námět dovolují, aby se sci-fi prvek schoval a nestrhával na sebe většinu pozornosti, jak to bývá u jiných sci-fi, které trpí předváděním technologií a sotva mají dost času pro charaktery, děj a sdělení. / Divák si nesmí „opačně reagující“/„zpětně přehrávaný“ elektron plést s obvykle ztvárňovaným způsobem cestování v čase. Pak už vnáší do svého očekávání úplně cizorodý prvek, který nutně brání správnému chápání děje. Zároveň podle mě ti diváci, kteří zdůrazňovali nutnost opakovaného zhlédnutí, chybovali, když se na tuto vlastnost zaměřili příliš a ztratili tím přehled nad celkovým propletencem zájmů. Na chvíli jsem sám propadl lákadlu prohloubit úvahu nad takovou hypotézou a ihned mě to uvrhlo mimo děj otázkami po tom, jak by mohl organismus koordinovat celý svůj aparát ve směru zcela obrácených procesů apod. Fungování děje se mělo s příběhem teprve rozkrýt během promluv, což se také stalo, takže stačilo důvěřovat v postupný výklad a neproblematizovat jeho mezery. / Můj dojem, že by Neil mohl být Katin tajemný (téměř nezabíraný) syn z budoucnosti, byl už čerstvě po premiéře regulérně probírán na internetu. Dokonce se vyskytl návrh, že Inception, Interstellar a Tenet sdílejí universum. Takové spekulaci se podle mě ale hodně vzpírá sotva sjednotitelné pojetí postav hraných Cainem. Aspoň pokud by se mezi atrakce Nolanova zábavního parku vulgarizované fyziky neměla jednou zařadit hypotéza o paralelních světech, umožňujících bezpočet verzí kauzality na křižovatkách svobody. Dějová struktura v Tenetu pracuje s dualitou nativního a pozitronového chodu děje, jedna identita se nemnoží počtem pomyslných rozcestníků, jimiž se realizuje vždy jinak tatáž bytost svobody schopná, takže buď vidíme subjekt v minulosti, nebo jeho protějšek v budoucnosti a chod, v němž se bude vizuálně prezentovat jeho pohyb, je určen tím, v jakém poměru jsme k osobě z hlediska právě aktuálního vyprávění. Aktuální minulost vnímá svou budoucnost invertovanou, ale tato budoucnost se ve svém vracení do minulosti vnímá nativně, není sukcesivně obrácená k minulosti na úrovni fyzikálního principu, protože z minulosti pochází, má s ní společnou linii protenzivního toku času: jsou k sobě obráceny pouze konfrontačně. Každopádně to ale připouští toliko dvě základní verze pohybujících se předmětů, které tím jinak nepřicházejí o svou jedinečnost v universu neboli nejsou variovány. Děje se jeden příběh pro každou postavu, nic se nemění, postava neexistuje jinak, ve variantách, jen naplňuje, co už se beztak stalo v minulosti její budoucnosti. Budoucnost jen potvrzuje, že se to v minulosti stalo, a minulost potvrzuje budoucnost; budoucnost je tu umožněna ve svém tvaru právě v důsledku toho, že minulost jednala podle jejího už zároveň minulostí determinovaného plánu. Minulost vždy dopadne tak, jak budoucnost „žádá“, což je dáno tím, že aby budoucnost byla možná tak, jak je, musela ji minulost přivodit, takže minulost se dané budoucnosti nevyhne a i všemi možnými pokusy o vzepření se „budoucnosti“ by se jen zoufale pokoušela o nemožné a vlastně dělala přesně to, co budoucnost už předpokládá, že se stalo. Je už dáno, že předkové zabrání svým potomkům v jejich anihilaci. Pouze nevědí, jak jim v tom zabrání, ale cosi je pudí a oni nevědí, co je to pudí, beztak budou jednat právě tak, jak žádá budoucnost a vypravěčův plán pro tuto budoucnost. Budoucnost veškerou minulost jen odhaluje v jejích důsledcích a jakou kombinací voleb k nim došlo, nejsme schopni vypočíst a na základě takového výpočtu manévrovat proti budoucnosti, protože budoucnost je prostě jen ukázkou toho, jak to s minulostí „v každém případě“ dopadne, přičemž „každý případ“ tu znamená jen fikci, že máme na výběr i proti budoucnosti, což je nesmysl, protože nelze mít na výběr proti něčemu, co jsme si už vybrali (aniž o tom třeba víme). Enigmatická expozice fragmentů z budoucnosti, stejně jako úloha porůznu představované ať magické, ať vědecky fundované prozřetelnosti, vždy jen promlouvá do minulosti přesně tak, jak je už jí samotné minulostí předurčeno, aby byla touto minulostí naplněna. V takových případech, kdy budoucnost komunikuje nazpátek, je tato komunikace jen jednou z podmínek, nikoli možností podmínky vychýlit. Dobré umění nemůže jít proti mysli a nutit jí kontradikce, vždy se přizpůsobí formálním požadavkům logiky na vyvozovací pravidla mezi informacemi. Také Matrix netvrdí, že je možné jít po jiné cestě, než k níž je Vyvolený předurčen (cesta si ho už podle autorem zvoleného plánu příběhu „najde“), ale že je rozdíl mezi znalostí té cesty a jejím naplňováním: vědma v Matrixu věděla z budoucnosti, že musí v sebe nevěřícího Nea uvést do takové trajektorie událostí, kdy v sebe začne věřit. Zatím v něho absolutně věří jen Morpheus a když se Neo utvrdí ve své nedůvěře v Morpheův úsudek ohledně jeho vyvolenosti a proběhne mu hlavou vše, co je nutné, aby ocenil Morpheův dar pravdy o světě, rozhodne se bez ohledu na řeči nějaké vědmy jednat podle svého srdce, přesně v souladu s prozřetelností vědmy. Proroctví je vnuknutí. Proto ani Tenet nemůže jít proti logice (konkrétně zákonu sporu) a tvrdit, že se nestalo, co se stalo. Pokud tu ale nějaká dílčí linie bourá výhradnost pozitronové technologie a naznačuje buď jistou už nevysvětlenou volnost, nebo otevřenost k propojení s ostatními futuristickými nolanovkami, je to v rámci způsobu, jak je efekt dějové inverze prezentován všemi ostatními konfrontacemi mezi minulým a budoucím nynějškem, rušivá hádanka Anny, která je Kat podezřele podobná, ale funguje v příběhu samostatně (Max: „Anna says we’re going to Pompeii and see lava.“.; Kat: „Max is on shore with Anna. We need time, just you and me.“; Sator: „And Max will be here soon... they thought it was you, not Anna, on shore with Max.“). Celkově však není důvod si myslet, že universum Tenetu počítá s jinou kontraintuitivní atrakcí teoretické fyziky, než je pozitron. Pokud by jednou mělo dojít k propojení poslední trojice Nolanových sci-fi, nedovedu si představit, že by to nevyznělo nuceně a hlavně nepořádně. Taková smršť fyzikálních sil, které by najednou vyprávění mělo kontrolovat, by znamenala chaotickou naraci s bezpočtem vad. V Interstellar posádka využívá v našem světě pouze teoreticky vysvětlené veličiny k násobení výkonu klasického pohonu a veze se po energiích kolikrát hypotetických nebo přinejmenším extrémně vzdálených, aby zachránila zbytek světa před vyhynutím na čím dál nehostinnější výchozí planetě. Kdyby to, co Nolan předvedl v Interstellar, mělo být propojeno s tím, jak se režim plynutí času přepínal kognitivně sesuvem vědomí do hlubších pater kdoví čeho v Inception, a s pozitronovým Tenetem, byl by to zmatek a taková nadsázka už by vyzněla směšněji než to nejšílenější z komiksů. Určitě by svoje fantazírování ještě více popustil z uzdy a začal psát o kvarcích, temné energii, strunách, kvantovém vědomí a styčných plochách souvislosti mezi těmito čistě sémantickými předpoklady, kterým prokazatelně nerozumí ani nejvěhlasnější konstruktéři čtveráckých pojmů. Hlavně Interstellaru byla vlastní jistá obligatorní přednáškovost, kterou si musí pomáhat i Tenet, aby divákovi neznámé obeznámenosti s fyzikou nějak banálně podal mechaniku, jíž se bude řídit vyprávění, a kdyby došlo k propojení příběhů Nolanových sci-fi, tato nutnost průběžně vysvětlovat zvraty by se natolik rozrostla, že by tím úplně vymizel příběh s jeho pointami. Podle Martina „Matty“ Šrajera se právě toto částečně přihodilo už Interstellar (jemuž příběh ani pointy neupírám), takže moje rezervovanost k inflaci vší té encyklopedické parády zjevně není ojedinělá. / Co na otázku po vztahu mezi kauzálním pravidlem nějak uspořádaného světa a zcela hypotetickým nárokem „svobody“ znamená odpovídat „realitou“? „Realita“, o níž jsem kdysi četl Heideggerův podrobný etymologizující výklad (v přednášce Das Ding; česky Básnicky bydlí člověk, Praha, Oikoymené 2006, s. 23 nn.), založený na fenomenologicko-hermeneutickém přístupu k pojmově výpovědní hodnotě jazyka, ve většinovém chápání, na které cílí Nolan, přece vůbec nic jasného a konkrétního neevokuje. Je to čistě bláhově autoritativní reakce, která se otázky jednoduše zbavuje. Taková dětinská „odpověď“ je vlastně podpisem přímo konfesní, fanatické nezodpovědnosti. Jen se zeptejme libovolného vyznavače takové „odpovědi“, v čem je tady „realita“ odpovědí a co je realitou v jejím vlastním významu, – co je tou realitou, která zakládá důvody nazývat něco realitou? Pojmově citlivější adresát okamžitě vycítí úhybný manévr enigmaticky předstírající „odpovědi“, a proto si myslím, že někteří Tenetem zklamaní „nolanovci“ mohli i s přispěním této nicneříkající náboženské manýry dospět k závěru prázdného vyznění filmu, od něhož očekávali příliš. (07.12.2020) (méně) (více)