Režie:
Hynek BočanKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Jiří SvobodaHrají:
Ivana Chýlková, Aňa Geislerová, Jiřina Bohdalová, Jana Boušková, Helena Růžičková, Zdena Hadrbolcová, Vilma Cibulková, Ljuba Krbová, Simona Stašová (více)VOD (1)
Epizody(4)
-
Dům smutku (E01)
-
Andy (E02)
-
Helga (E03)
-
Přítelkyně z domu smutku (E04)
Obsahy(1)
Čtyřdílný televizní film Přítelkyně z domu smutku vznikl podle stejnojmenné literární předlohy Evy Kantůrkové. Román, napsaný na počátku osmdesátých let, byl inspirovaný autorčinými zážitky po zatčení z politických důvodů z roční vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici. Bylo to místo, kde měl být člověk pomocí promyšleného systému zbaven své důstojnosti, ale byla to také příležitost zažít příběhy přátelství a solidarity, které nakonec učinily vězeňský život snesitelnějším. Ve své knize, kterou sama nazvala románem - pravdou, dosáhla autorka mimořádné působivosti. A tu neztratila ani jeho čtyřdílná adaptace, na níž se podíleli vedle Evy Kantůrkové jako spoluscenárista i Václav Šašek, režisér Hynek Bočan a řada skvělých českých herců. Film získal v roce 1994 na MTF v Cannes Velkou stříbrnou cenu v kategorii seriálů a Velkou zlatou cenu za herecký výkon Ivany Chýlkové. (Česká televize)
(více)Recenze (139)
Z nějakého důvodu jsem si v dětství pletla tuhle minisérii s "Vlakem dětství a naděje", asi kvůli všude nepřehlédnutelné Heleně Růžičkové. Společnou mají tyto dva zdánlivě odlišné pořady ještě jednu věc, před lety jsem je oba shledávala zajímavějšími. Největší dojem na mě nyní udělala pouze úvodní epizoda, zbytek na můj vkus příliš upozaďoval hlavní hrdinku ve prospěch "vedlejších" vězenkyň. ()
Pro mě nejlepší český seriál, který mě tak vtáhnul, že mi i po těch letech zůstal v hlavě a to hlavně díky neuvěřitelným herečkám (hlavně Chýlková, Bohdalová, Růžičková, Jeníková a Cibulková). Každý díl pro mě znamenal ještě větší zážitek a ten poslední snad znám nazpaměť, protože jsem si ho musel stále dokola pouštět, což u seriálu obvykle (nikdy) nedělám. Ten kdo trpí skepsí k české televizní tvorbě, nechť shlédne toto mistrovské dílo! ()
Po roce 89 vznikla ve filmu a televizi řada věcí, které se vyrovnávaly s nedávnou minulostí. Jenže v roce 92 se už lidi zase chtěli začít spíše bavit. Za druhé, v té době bylo v televizi "přechýlkováno". Snad proto to tenkrát nemělo takový ohlas, jaký by si to zasloužilo. S odstupem času ale nutno říct, že se to vážně povedlo. S překvapivými a velmi neobvyklými postavami Jiřiny Bohdalové a Heleny Růžičkové. ()
Takový zdařilý český seriál se hned tak nevidí. Ivana Chýlková zvládá svou Martu s přehledem, občas z ní až mrazí. Depresivní a strohé vykreslení věznice přispívá k tíživé atmosféře. Pohledům Michala Dlouhého alias vyšetřovatele jsem nedokázala čelit ani přes obrazovku, přítelkyně z domu smutk byly různorodé a většinou i přesvědčivé. ()
Naše herecká extratřída v plné polní. To,co tady předvádí dámy Bohdalová, Chýlková, Růžičková, Boušková, Blanarovičová, je v české seriálové tvorbě unikátní. Výhodu měly v silném scénáři Evy Kantůrkové, který vychází z autorčina vlastního pobytu ve vězení. Takové postavy a příběhy by žádný scénárista nenapsal, tohle dokáže jenom život. Osobně se mi nejvíce líbila postava Jany Bouškové (když třeba vypráví Martě jak zapíchla svému milému nůž do břicha a přitom říká: "Paní Marto, vy nevíte, co je to láska!"). ()
Galerie (10)
Zajímavosti (6)
- Ve 3. epizodě "Helga" vypráví Helga (H. Růžičková) svým spoluvězenkyním Martě (I. Chýlková) a Helence (J. Bohdalová), kterak si pamatuje, že měla malou roličku v Národním divadle, v "Prodance" (tedy opeře "Prodaná nevěsta" Bedřicha Smetany). Následně začne zpívat: "Zdráv buď ó pane náš, jádadá dádádá dam pam." (Správně tento fragment, který zazpívala, pak - místo onoho "jádadá..." - pokračuje: "Lid tvůj tě vítá". Tato árie však není z "Prodané nevěsty", ale z opery Antonína Dvořáka "Jakobín". (Idée_fixe)
- Helga (Helena Růžičková) v jedné epizodě prozradí, že byla baletkou. Helena Růžičková se též v mládí baletu věnovala. (fiLLthe3DD)
- Jiřina Bohdalová (Helenka) vzpomínala, jak při natáčení využila i vzpomínek na svého otce, který byl v roce 1955 odsouzen k patnácti letům vězení (a nakonec jich za mřížemi strávil šest): "Celé se mi to vybavilo: jak ho zatkli a ve stejnou hodinu jinde zatkli i mě, takže on nevěděl o mě a já to nevěděla o něm. Vzpomněla jsem si na těch osmačtyřicet hodin, kdy už jsem byla v mundúru a bála se, že odtamtud nikdy nevyjdu. Je zvláštní, jak člověk, když mu vezmou civilní oblečení, jako by ztratil svou osobnost, svou důstojnost, a připadá si bezmocný, vydaný na milost a nemilost. Tenhle zážitek se mi úplně přesně vybavil a pro ten seriál jsem ho kompletně vykradla. To je ukázkový případ toho, jak my herci bezostyšně používáme život, svoje prožitky, i ty nejtěžší, nejvíce nepříjemné, intimní, o kterých bychom normálně nikdy nevyprávěli. Pak dostanete roli, přečtete si text, najednou ve vás cvakne a je to tam, předvádíte to všem, kteří se přijdou podívat. Dokonce vás těší úspěch, který s tím máte. To herectví je silnější než nejsilnější stud. (...) Určitě na tohle období nezpomínám ráda, chci na to zapomenout, protože v sobě nechci hýčkat křivdu. Ale když se to hodí, použiji to. Neuvědoměle, bezděčně, dokonce zakouším jistou radost, protože cítím, že to hraju dobře, že je to přesný. Pro herce je emocionální paměť jedna z nejdůležitějších, především z ní on žije. Ten, komu život plyne jako cesta posypaná kvítím, nemá z čeho brát." (NIRO)
Reklama