Pan Tau

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Děda Tau padá ze střech, bojuje s ufony, dluhy a alkoholem? No, to je tedy nejen nářez, ale hlavně nuda a to si tato legenda nezaslouží. Kdyby v nevyužitých interiérech raději natočili to péčko, jak soudruh producent odvážně navrhoval, tak by to určitě mělo větší smysl. A ty sexy mimozemšťanky by si v tom určitě taky mohly zahrát. (27.12.2014)

Chobotnice z II. patra, Lucie, postrach ulice či právě Pan Tau. To jsou asi nejpopulárnější rodinné filmy a zároveň komedie, které tato dvojice vymyslela, byť toho na má na kontě samozřejmě daleko víc. Hlavně seriál o kouzelném pánovi s buřinkou dal vzniknout dodnes mnoha legendárním scénkám od těch s V. Menšíkem či J. Sovákem nebo i J. Kemrem. Tento film by mohl být důstojným rozloučením, ale jako by spíše cílil na dospělé a starší, kteří dříve Taua sledovali, ale vyrostli. Film totiž není pohádkovým a rozhodně není komediálním. Spíše nostalgickým a leckdy smutným. Herec, který hrál oblíbenou postavu hledá ztracené sebevědomí, protože si nevěří a řadu scén nezvládá. Navíc o něj není valný zájem. Rozsvítí to až jeho double. Ta závěrečná pointa se skutečným Tau je spíše takový hodně nostalgický závěr pro milovníky záhad a hlavně pohádek a dobrých konců. Tau totiž přece nikdy nemluvil, neměl psa a rozhodně ne kudrnaté vlasy. A že by se opíjel? Zůstává ve mě pocit, že si tato postavička, kterou já sám v dětství měl rád, zasloužila lepší tečku. (28.11.2022)

Zajímavý návrat pana Tau. Pan Tau alias Josef Novák (dobrý Otto Šimánek s hlasem Františka Husáka) přichází, aby vlil novou mízu do života Rudolfa Karáska (dobrý Otto Šimánek), filmového představitele pana Tau. Karásek dostává šanci na oživení své zašlé slávy. Novák svým pozitivním přístupem k životu postupně mění Karáska ze zatrpklého morouse, trápícího se alkoholem a životem, znovu v muže, radujícího se ze života a hledícího s optimismem vpřed. Novák svým nakažlivým nadšením a vlastním příkladem pomáhá Karáskovi podávat lepší výkony při natáčení a současně zlepšit a obrodit své pošramocené vztahy s dcerou a vnuky. Z dalších rolí: Karáskova dcera Hana (Ute Christensen), znovu nalézající vzájemnou radost ze života, energická Alena (Dana Vávrová), dívka pro všechno v rámci zdárného dokončení filmu, dobromyslný inženýr Landa (Viktor Preiss), filmový pyrotechnik zvaný Ohnivák a nový partner Hany, režisér filmu Dufek (Vladimír Kratina), vyznávající moderní směr i v pohádkové oblasti, neposední vnuci Karáska Jirka (Michal Soukup) a Honzík (Karel Soukup), trpělivý produkční filmu Šíma (Jiří Kodet), populární divadelní herec Martin Kubát (Milan Hein), Alenin netrpělivý přítel Pavel (Karel Roden), kameraman filmu (Jan Kraus), a divadelní herečka (Žaneta Fuchsová) v roli kluka v představení pana Tau. Příjemný film a zároveň zajímavý pohled na výrobu filmů. Zapšklost, zklamání a rezignace jsou největšími nepřáteli v životě. Optimisticky radostný pohled na život a budoucnost je vždy na místě. (14.06.2012)

50% — Jako dítě jsem příhody Pana Tau měl rád. Když se pak objevil tento film, již jako čerstvě dospělý jsem jím byl v zásadě zklamán. Dnes, po třiceti letech, na něj koukám zase trochu jinou optikou. Předně mám pocit, jako by se všichni tři zásadní autoři (Hofman, Polák, Šimánek) tímto filmem loučili, a to nejen s postavou, se kterou žili téměř čtvrt století. Ota Hofman zemřel za pár měsíců po dokončení filmu, Otto Šimánek za tři roky (a jeho filmografie za tu dobu obsahuje pouze dva televizní filmy), Jindřich Polák žil sice déle, ale po tomto filmu má na kontě už jenom Kačenku a strašidla. Jedná se tedy nejspíš o jakési bilancování zmíněných pánů, čemuž odpovídá i několik sestřihů z předchozích dílů, zařazených do filmu. Potom ani nepřekvapí, že tento Pan Tau je určen spíše dospělým, než dětem. A že je tak trochu „autobiografický“. Tau tentokrát nepomáhá primárně dětem, ale zestárlému herci, který byl kdysi slavný právě díky ztvárnění jeho postavy v nesčetných filmech a seriálech a který nyní hraje pouze v jakési pofidérní divadelní hře, utápí svou hořkost v alkoholu a je v zásadě nepříjemný na své okolí. Nastaví mu zrcadlo a pomůže mu zmobilizovat všechny jeho vnitřní jak fyzické, tak psychické síly, takže se herec Karásek opět stane tou hvězdou, kterou kdysi byl. Filmový Pan Tau je tedy spíše takovou nahořklou nostalgickou podívanou, definitivní tečkou za tímto fenoménem. Bohužel tím přišel o podstatnou část svého kouzla a hravosti, které se alespoň mně na něm vždy líbily. Tím spíš, že pohádka, kterou filmaři s panem Tau natáčí, vypadá příšerně. Rozumím tvůrcům, že se k tomuto kroku odhodlali, ale tento film bude těžko patřit k mým oblíbeným. (01.09.2020)