The Red Shoes
Kamera:
Jack CardiffHudba:
Brian EasdaleHrají:
Marius Goring, Moira Shearer, Anton Walbrook, Austin Trevor, Esmond Knight, Irene Browne, Ludmila Tchérina, Albert Bassermann, Hay Petrie (více)Obsahy(1)
Nepřístupný Lermontov, arogantní a egocentrický, angažuje Juliana Crastera jako dirigenta pro zkoušky orchestru a Victorii Pageovou jako alternaci primabaleríny Boronské. Ta se však vdá, a proto soubor opustí. Lermontov to považuje za zradu umění a Boronská si stěžuje: "Ten muž nemá srdce." Díky odchodu Boronské dostane Victoria příleřitost - Lermontov z ní udělá novou hvězdu a z Juliana svého skladatele. Produkce bude mít úspěch na celém světě. Lidská přirozenost se nedá změnit, míní baletní mistr, ale lermontov oponuje: "Můžete ji odporovat." Mýlí se - Victoria se zamiluje do Juliana. Vezmou se, ale Lermontov se ji snaží znovu získat pro divadlo. (Krasus)
(více)Recenze (85)
45th KVIFF 2010 - TRIBUTE TO MICHAEL POWELL & EMERIC PRESSBURGER - Pocta Michaelu Powellovi a Emericu Pressburgerovi (The Red Shoes / THE RED SHOES / Červené střevíčky ) ()
POWELL/PRESSBURGER je dvojicou na režisérskom poste,ktorá patrične vie zaujať,zapôsobiť na oko a cit diváka,ktorý sa bez akýchkoľvek problémov premiestni do centra diania,aby sa vžil do deja z baletného odvetvia...Kariéra VERSUS Láska v milostnom trojuholníku bude tendencia stúpať,podrobiť sa do momentu,keď šéf baletu Lermontov vydiera svoju najväčšiu STAR VICKY PAGE,ktorá je zamilovaná do hudobného skladateľa JULIANA CRASTERA,obidve tvorivé esá pracujú pod záštitou zmieneného BORISA Lermontova,ktorý je chronický žiarlivý,chce Vicky pre seba samého,Juliana odkopnúť až za kopce kopcov...Takto to pokračovať nemôže...Zdá sa,že všetko bude nakoniec OK?! bohužiaľ len na oko,Boris to sakramensky prehnal so svojou povestnou doménou,že mu môže patriť každá,na ktorú sa pozrie.Vicky má na výber lásku k Julianovi,alebo kariéra a tancovanie...Rapídne sa to skomplikuje po tom,čo Vicky vybehne za Julianom... Film má veľmi dobrý obraz,technicolor eňo-ňuňo,pastva pre oči,k čomu pripočítam výpravu a HUDBU,a je tu mimoriadny zážitok najmä k 15 minútovej baletnej sekvencii,ktorá vylepší konečný zážitok z filmu,lebo nie je to to pravé orechové po celý čas,je to o pocite sa vžiť do sveta baleríny Vicky a všetko,čo s tým súvisí,t.j pozitívne i negatívne.Je to KLASIKA,ktorú by ste nemali zmeškať,lebo pohľad na MOIRU SHEARER je dych berúci...Výnimočný výkon! ()
Nepochybne kvalitná práca. Výnimočná práca s farbami a trikmi sú zásluhou predovšetkým kamery, rozprávkový motív je pekný. Baletné čísla na vysokej úrovni, pokiaľ teda ako laik môžem hodnotiť balet. :) ()
Nepreafektovaný, vizuálne brilantný, kompozične novátorský, rozuzlením odvážny a nadčasovo inšpiratívny SKVOST, pri ktorého sledovaní som ani na sekundu nemohol uveriť, že bol natočený v roku 48 ! Resp. áno, na 3min., pri záverečnom (patetickom) prejave B.Lermontova. Odpúšťam. A je mi jasné, Martin, Baz, Miloš, Alan P. a ďalší, od koho ste sa učili. ZÁŽITOK. ()
Mé hodnocení: 93%. --- Viděno: (03.07.2010 - 45. MFF KV, Thermal - Velký sál). ()
Takřka mistrovské dílo. V baletu našli Powell a Pressburger adekvátní způsob jak zúročit své nesmírně náročné vizuální cítění. Každá scéna, každý pohyb v záběru - dokonale vyvážen.Ty jisté sklony k exaltovanosti v žáru tance kompletně zanikají a motivace hrdinů lze díky jejich zápalu pro věc snadno pochopit. Dobu Červené střevíce ale nepředběhly jen obrazotvorností, ale taktéž svolením postavám narušovat tradiční naraci (bez důrazného střihu není elipsa elipsou, máme tendenci spojovat si filmový čas sekvence s dobou uplynulou v realitě - zde v úvodu například uběhne 45 minut bez jediné prolínačky) a vystupovat ze svých rolí (nic nového, ne ale po hodině naprosto korektních a v realitě ukotvených kreací). ___ Překvapilo mě, že je i tak prvoplánově bídáckému Lermontovovy dovoleno projít velmi působivým vývojem. Kde by si jiní usnadnili práci, tam přidává režisérské duo další rozměr. A stvořili postavu daleko zajímavější, než je Vicky či Julian. Vševědoucí vyprávění sice nikomu nenadržuje, ale právě skrz Lermontova se informujeme o dějových zvratech, které jsou nám do té chvíle chytře utajeny, přestože nemusely být (milostné vzplanutí, dopisy). ___ Nevyhnu se srovnání s nedávnou Černou labutí. Ač ji považuji za skvělý film, ta destruktivní póza a černá paleta barev přeci jenom nemá na opojnou a inteligentní červenou knihovnu a stejnobarevné střevíce. Ne v tomto brilantním provedení. ()
Ambice a Láska. Znalci pohádek, hlavně těch od H. CH. Andersena budou určitě spokojeni. Tak jako já. Určitě hned nepoběžím na nějaký balet, ale tady v tomto snímku se mnoha lidem určitě tato "kultura" zalíbí. ()
Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. ()
Milovníci baletu a opernej hudby budú maximálne nadšení. Dokonalá vizuálna stránka a profesionálne zvládnuté tanečné čísla ich dostanú do kolien. A čo my ostatní? No môžme sa povznášať nad skvelým Technicolorovým pohľadom kamery Jacka Cardiffa, pokývať hlavou nad dobrým hereckým výkonom Antona Walbrooka a možno aj vypudiť slzu v gradujúcom finále. ()
S tímto filmem mám jeden problém, a to ten, že prvních zhruba 90 minut působí jako plytká (i když vizuálně zajímavá) technicolorová zábava prakticky bez děje, zkrátka taková trochu lépe natočená komedie s duem Ginger a Fred. Říkal jsem si: Už zase někdo chtěl natočit skvělá baletní čísla a prskl mezi ně cosi jako příběh, aby tomu mohl říkat film. Posledních 40 minut ale můj názor změnilo. Skvělý konec mě nalomil k tomu, že dávám čtvrtou hvězdu. Film mého života to přesto asi nebude (i když obsahuje jistou snovou taneční scénu, která je naprosto dokonalá). ()
Klasický balet obyčejně nijak nevyhledávám, takže jsem se chtěla soutředit na příběh s tím, že taneční vsuvky přinejhorším přeskočím, kdyby mě hodně nudily. Jenže k mému úžasu to byly právě scény z představení Červených střevíčků, které jsem sledovala doslova se zatajeným dechem, jak moc mě okouzlily. Tohle si někdy musím pustit znovu a tentokrát možná přeskočím spíše ten příběh... ()
Fascinující podívaná – estetika, kterou jsme ve špatné ČB kvalitě zvyklí vídat až do poloviny sedmdesátých let v našich televizních inscenacích se tady objevuje v zářivých barvách o třicet let dříve (dobře, dobře - Hrátky s čertem taky platí)! Film je ale starý v mnoha jiných ohledech: předně je to étos – krom myšlenky oddání se umění je to celé zasazené do zatuchlé starobylé morálky, do naivních, ba hloupých kulis (představte si, že by někdo dnes točil v Anglii film–parafrázi o převratu v roce ´89 a hlavní postava se jmenovala, já nevim co od nás znají, třeba Janáček a druhá hlavní postava třeba Forman – anglická blbá imperialistická pýcha tyhle idiocie přeskakuje – škoda, že se tu baletní soubor nejmenoval Dostojevskij anebo Tolstoj (byl to Lermontov), ale nevím, třeba je řadový Angličan tehdy ještě neznal. Jako dokument podoby Ballets Russes je to ovšem neocenitelné! Ale zase: to jak to traktuje stoupání v divadelní hierarchii, je tu popsáno značně idealisticky (jako věc úměrná míře talentu) – pracoval jsem v divadlech a vím, že by se hlavní hrdinka musela nejprve s impresáriem vyspat (tedy pokud by se s ním nemusel nejdřív vyspat její nastávající…), případně by musela být příbuzná Někoho, případně být té správné rasy. Jako většina filmové anglo-americké produkce jsou Červené střevíčky těžká komerce - kdyby to měl být opravdový Umělecký Čin, nebyla by hudba filmovou zpatlaninou kompozičních postupů Stravinského "model 1910". A pak: umělci jsou zde nadpřirozené bytosti posedlí vizí (to si myslí osmnáctileté dívenky hlásící se na DAMU), impresário je despotický otcovský typ (tohle je stará škola - vybavuje se mi na zvracení Jan Pivec v F. L. Věkovi) – všechno jednoduché, čitelné charaktery pro malé děti. „Však víte – umělci…“ A pak ten gender: ve chvíli, kdy nechceš být umělkyní, buď si ženou v domácnosti se řvoucíma parchantama: DÍKY BOHU jsou tyhle časy pryč! ()
Na tuhle klasiku jsem narážela tak dlouho, až ji dali v mém oblíbeném kině. Film je úžasný od začátku do konce. Po celou stopáž jsem nezaznamenala hluché místo, u kterého bych se nudila. Tanec hlavní hrdinky je úchvátný, stejně jako atmosféra celého filmu, která je smutná a tragická, stejně jako jsou Andersenovy pohádky, ze kterých čerpal film námět. A když dospějete k finále, víte, že to nemohlo skončit jinak. Volit mezi láskou k člověku a láskou k sebevyjadřujícímu umění je nespravedlivé a nemožné. ()
Poznámka for Milodar: Býval bych byl tim šestym, ale měl sem zrovna night shift. Very nice quotation by Mr. Petricek. ()
Powell a Pressburger a jejich další filmový a v tomhle případě vlastně ještě baletní triumf. Krásná ukázka toho, jak je možné propojovat různé druhy umění. Angažovat profesionální baletku byla jediná možnost a tvůrci měli šťastnou ruku. Moria Shearer navíc v technicoloru vypadá prostě úžasně. Ona a její červené střevíčky jsou sluncem tohoto filmu, kolem kterých se všechno točí. Finále je pak ukázkou síly tvůrčí dvojice. ()
Fantastické! Aranosfsky si se svým druhořadým thrillerem o baletu může tak akorát trhnout svou labutí nohou. Takovýhle zážitek z filmu ve mě zůstane ještě dlouho... ()
Na Červené střevíčky jsem se dlouho těšila. Tak trochu jsem doufala, že to bude po dlouhé době film, který mě opravdu chytne za srdce, ale i když se tak nestalo, nemůžu říct, že bych si Powellův snímek neužila. Moira Shearer jako Vicky byla nádherná a měla velkou zásluhu na tom, že jsem z filmu nemohla spustit oči. Na svou dobu je v Červených střevíčcích zajímavé spojení divadla, tance a filmu, pěkně tematizují věčný konflikt mezi kariérou a soukromým životem. Čekala jsem větší emoce, to je důvod, proč nemůžu jít s hodnocením výše. Jinak je to ale moc pěkný snímek o zkáze a lásce, kde se příběh Andersena prolíná s příběhem baletky Victorie. ()
ocenenia : MFF Benátky 1948 - súťažný výber ()
Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde. ()