Uličnice

Už jen samotný pohled na titulky postačí, aby člověk věděl, že nemusí jít o špatnou komedii. Režisér Vladimír Slavínský  měl za sebou v té době pouze Madlu z cihelny, kterou jsem viděl já, ale jeho pozdějších filmů jsem už viděl víc. Skvělé díla jako Poznej svého muže, Dva týdny štěstí, Nebe a dudy či Právě začínáme, který se mi moc líbil. A rejža neponechal nic náhodě a obsadil rovnou plejádu skvělý herců. Ferbasová, Plachta, Pešek, Baldová, Nový, Kohout, Šlégl atd. To už musí být záruka zábavy. Věra se sice líbá s kdekým, což na tehdejší dobu muselo působit zajímavě, Jiří Málek si chvílemi musí připadat jako pedofil, a Věra Ferbasová, tehdy už třiadvacetiletá hrála, že je jí o deset méně, ale protože melodie opravdu jsou líbivé, jedná se o zábavný film. (24.08.2021)

Možná, že je to kýčovité, možná, že je to nevkusné, ale mě se to líbí a mě to baví. Věra Ferbasová, zde má skvělé výstupy (Proč jdete po špičkách? Protože mi jde ten strážník v patách; pane vy jste knihař? Ne, proč? Protože mi tenhle strážník říkal, že mě dáte do vazby) a Jindřich Plachta je prostě zlatíčko. (13.05.2008)

Srovnání (třeba) s filmem Eva tropí hlouposti sice Uličnice nesnese, ale přesto si nemyslím, že by šlo o nějak zvlášť pokleslou nebo primitivní zábavu. Kdyby byl film kratší (čehož se dalo snadno docílit vynecháním všech otravných písní), byl by lepší. Věra Ferbasová mi připadá roztomilá a děj je klasická divadelní taškařice, při níž se herci baví stejně jako diváci (ne-li lépe). Spolehlivě mě dokáže rozesmát třeba Ladislav Pešek představující koktavého exherce, miláčka žen, kterého za-zabil zvukový film, ale stejně tak se mi líbí "hláškující" Jindřich Plachta. "Máš mě rád víc než tetičku?" - "Nemluv mi o takových strašných věcech." (17.03.2013)

Až po náhodných setkáních v Prvním políbení, Studentské mámě a Vdavkách Nanynky Kulichové se Slavínskému podařilo sezdat Věrku Ferbasovou a Jirku Dohnala jako milenecký pár. Je to s podivem, že s jeho diváckým čichem ho to nenapadlo již dříve, protože nápad to byl vyloženě šťastný. Patrně si to ale neuvědomoval, protože po té přišlo opět rozdělení v Srdci v soumraku. V dalších letech to nakonec byli Robert Land, Miroslav Cikán a Václav Binovec, kteří tuto skvěle sehranou dvojici uvedli znovu v život. Zatím byla Uličnice filmem šitým na tělo temperamentu neposedné Věrky a Jiří vedle ní tužil zkušenosti. Komedie plná výtečných vtipů a gagů, osvěžená o prostředí létadel a koktajícího herce je něčím, co mohu vidět stále. "Pochovej!" (16.02.2009)

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)