Vysvobození

(1001) -"They're drowning the river, man." Musím říci, že tentokrát se okouzlení klasikou nekonalo. Nechci v žádném případě podceňovat schopnosti Johna Boormana (ani dobové možnosti), ale počet věcí, které se mi zdály nechtěně směšné, dosáhl takové úrovně, že jsem se nebyla na film schopná vůbec napojit. Myslím, že to začalo hned tím soubojem banjí. Tu scénu beru vážně a nic se mi na ní nezdálo nepovedeného, ale v kontextu celého filmu si nejsem úplně jistá, jak ji mám vnímat. Je to jakási temná předzvěst krajiny a lidí, kteří myslí a chovají se úplně jinak, než na co jsou city boys zvyklí, a chlapec sám potom také hlídá bod, odkud není návratu, když "hrdinové" vyjedou na řeku a podplují ho pod mostem, což si řeknu jako člověk vzdělaný v principech mytologických příběhů a obecné dramaturgie a bla bla, ale zvuk banja ve mně zrovna moc nevzbuzuje pocity temna nebo nepokoje a hlavně Voight, který tam je a všechno vidí a očividně je znepokojen, se z ničeho nepoučí a potom jde na břeh a začne klábosit s ozbrojenými démony z lesa. A obecně předpokládám, že film je o mužích, kteří na to, že se vydávají uniknout do přírody před složitostmi civilizace, projevují obdivuhodnou neschopnost poslouchat své instinkty nebo si správně vyložit signály a znamení, jež jim padají do cesty. To vlastně zní dobře a jako hodno prozkoumání, ale bohužel mi tři zásadní věci brání zúčastnit se tohoto výletu: 1. Extrémně marné herecké výkony. Voight funguje jen jako takový pohledný panák a Reynoldsovi se snad daří přehrávat i ve scénách, ve kterých není přítomen. Scéna hádky nad mrtvolou je potom tak názorným hereckým workshopem na téma "jak nedělat drama", že jsem se u sledování skoro styděla. 2. Podivné skoky v čase a střídání realistických-nerealistických fyziologických důsledků toho, čím si chlapci prošli. Nejdivnější je lovecký výlet na útes - to ti dva jako den a noc stáli v ledové vodě, zatímco náš neochotný hrdina nahoře spal a bál se? Burt Reynolds sice omdlel a natřeli ho na bílo, ale tlouštík se zdá úplně v pohodě, ani rýmečka nebo nic, co? A Voight je po propíchnutí šípem taky podezřele fyzicky aktivní. 3. Neobratné dobové triky. Tady mám na mysli hlavně ve dne natočenou modrou noc se slunečními odlesky na hladině a zpoceném těle, díky kterým to vypadá, jako že všichni umřeli a jsou nyní trestáni za svou hloupost v očistci, kde musí prožívat své utrpení znova a znova. Umělá ručička v závěrečné snové sekvenci je potom takový poslední hřebíček do rakve. A nebo nevím, jestli jsem to jenom špatně pochopila a ono to má být béčko, které si mám užívat proto, že je špatné? (15.04.2019)

Vůbec se při sledování tohoto filmu nechce věřit, že byl natočen v roce 1972. Naprosto precizní, mrazivé a napínavé dílo, thriller ostrý jak břitva ... I když se většinu filmu na obrazovce skoro nic konkrétního neděje, atmosféra pomalu přivádí k šílenství. Vnitřní neklid a neustálé mrazení. Vše tak přesvědčivě, jasně a nekompromisně podáno a naservírováno, skvělé herecké výkony umožňují divákovi (zejména mužské populaci) se do děje a příběhu dokonale vžít. Představit si sebe na místě hlavních postav, se svými slabostmi, naivitou moderního světa, vnitřním strachem a studem ... Osobně jsem tento film dlouho neznal a proto pro mne není žádným osobním kultem, chápu ale dnes, že Deliverance a Straw dogs/Strašáci (1971) položili základní kameny západních filmových žánrů, které se dále rozvíjely a větvily ... jak v silné směry - thriller, tak slabé okrajové odnože - "hixplotation" a "explotation" ..., které se však manifestovaly většinou v naprosto nesrovnatelně méně kvalitních "trashích". I Ty však mají pro řadu diváků dodnes svoje kouzlo (a tvůrci se k nim proto stále vracejí) a ve filmové kultuře svoje nezpochybnitelné místo. Tento film je ale zejména ukázkovým mrazivým thrillerem, kterému se nedá v podstatě nic vytknout. (15.01.2008)

Když si odmyslím, že neměli nafukovací člun, tak to byl docela slušnej rafting na divoký řece. A když vezmu ještě v úvahu těch čtyřicet let a něco nazpátek, tak to byl jeden z těch opravdu dobrých, dobrodružných dramat se zajímavým koncem. Výborná kamera, thrillerová atmosféra a jestli se kluci nenechali zaskakovat na té řece dabléry, tak mají můj velký obdiv. Prostě to byla tenkrát zřejmě jsoucí klasika se slabšími momenty, nad kterými dnes ráda přimhouřím blahosklonně jedno a půl oka. (20.03.2013)

Jó, mezi burany je krásně. Pohostí vás na úrovni jak se sluší a patří, malebná zákoutí osobně ukáží, něco skočného na banjo pro zvednutí nálady zahrají i podomácku pálenou samohonku nalejí. A že jsou nějací divní? Ale jděte, to jsou hloupé předsudky... Až na to, že John Boorman je opačného názoru. A dobře tomu tak, protože výsledkem této jeho xenofobní paronie je zřejmě vůbec nejlepší z filmů spadající pod kategorii "sjedeme si řeku". Přes všechny klady nastane vrchol celého snímku již někdy v sedmé minutě. Což však ani v nejmenším neznamená, že to peklo v druhé části není setsakra působivé. Je a to o to více, že je to až mrazivě uvěřitelné. (18.05.2008)

Došel jsem ke dvěma závěrům. Těmi jsou, že Burt Reynold nebyl vždycky tak marný knírač a že ve 72‘ vznikl za pár šupů film, ve kterém režisér předvedl talent navodit nečekaně hutné napětí. Střetu měšťáků a zatuchlých nevyzpitatelných vesničanů film skvěle naplňuje. Velmi znepokojující a tísnivé okolí skvěle pracuje hned od začátku a atmosféra funguje dokonce tak dobře, že si dokážu vychutnat každou vteřinu ticha, kdy na sebe upocené postavy jen zírají. Ani bych neřekl, že jde o horror jako o thriller, protože hlavní zážitek plyne hlavně ze strachu a obrovské nervozity z existenčních rozhodnutí a skrývání pravdy. Je to radost sledovat film, který i ne nijak extra nápaditým scénářem a jednoduchostí dokáže tolik říct. Že je střet s usedlíky přetrvávajícím problémem dokáže Jezero smrti. Alternativa: Eden Lake, Straw Dogs. (16.10.2010)