Svatby pana Voka

Bezvadný Miloš Kopecký, výprava prvotřídní, kamera malebná a skvěle historicko-filmová... Jen ten děj mi nepřišel jako nic světoborného. Chtěl jsem se zasmát, ale kromě Pavla Landovského a napovídajícího Vladimíra Brabce mi k tomu Svatby pana Voka moc příležitostí nedaly. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Škoda, škoda. (20.05.2012)

Nikdy jsem to nedodíval celé - až dneska - a abych řekl pravdu - tak to nebyla zas až taková životní chyba... Film je to příjemný - nedělení dopoledne při vaření či žehlení může krásně zpříjemnit, ale to už je bohužel dnes asi tak všechno. Každopádně světový v něm ale je Lanďák jako Rudolf II. Jakákoli scéna s ním byla stoprocentní a stálo by za to vystříhat z toho filmu pouze jeho a těch 20 minut by okamžitě dostalo mé plné hodnocení. (27.10.2014)

Neobyčejně příjemná komedie. Nikoli proto, že by se u ní člověk nepřetržitě doslova válel smíchy po zemi, ale proto, že je po celou dobu vyrovnaně udržován v příjemném rozveselení, často díky velice inteligentním vtipům (pravda, mnohdy dosti černého ražení, ale ty já mám osobně nejraději) nebo pouze jemným náznaků. Mylsím, že Miloš Kopecký v tomhle filmu získal jednu ze svých nejvděčnějších rolí a v místních komentáří poněkud opomíjený Vladimír Brabec v roli císařova tajemníka vyloženě perlí. Možná to může být pro někoho překvapením, ale Landovského ztvárnění Rudolfa II. je údajně historické realitě podstatně bližší než Werichovo z Císařova Pekaře. (08.03.2009)

Úvodem bych měl předeslat, že nemám rád historické filmy. Pokud některému udělím 100%, znamená to, že je v mých očích opravdu výjimečný a s největší pravděpodobností, že je to veliká sranda. Přístup českého filmu k historickým osobnostem či událostem je tak zkostnatěle akademický, že jeho sledování obvykle prožiju ponořen do nejzazší hloubky křesla a nejtemnějších vzpomínek na školní léta. Vybavuji si jednu obzvlášť obtížnou dějepisářku, která o čemkoli z českých dějin vyprávěla tak, jako by byla osobně u toho a nesla svůj podíl zásluh. Historické osobnosti líčila buď jako hrdá matka, nekriticky vychvalující svého vzorného mazánka, nebo jako comicsové zlosyny s krhavým zrakem a neodůvodněným úmyslem pošpinit vše krásné, čisté a voňavé. Ani na okamžik nezapochybovala, že se vše odehrálo přesně tak, jak to zachytili kronikáři, nepřemýšlela o tom, že historie byla snad za všech období z těch či oněch důvodů účelově falšována a k nepříčetnosti ji vytáčela má častá otázka "A vy tomu věříte?" Svou reputaci si u mě definitivně pohřbila, když se po jednom zvláště plamenném výkladu odvolávala na jistý film Otakara Vávry, natočený v 50. letech. :o) No a důvod, proč to sem vlastně píšu, je, že ze stejného konce, nesmlouvavě černobílého, bere dějiny i většina filmů. A mě opravdu nikdy nebavilo sledovat, jak se kdysi kdesi komusi dávno mrtvému stalo cosi hodně nudného. Karel Steklý natočil hned několik takových kousků. Kdysi výborný scénárista komedií jako Roztomilý člověk dal v pozdějších letech svůj nepopiratelný talent k dispozici loajálně režimním objednávkám typu Temno, Anna proletářka atd. Svatby pana Voka jsou z jiného soudku. Petr Vok z Rožmberka byl postava nesmírně zajímavá, ale současně z dějinného hlediska nedůležitá. Takže soudruzi neměli důvod dohlížet nad žádoucím způsobem jeho prezentace a scénárista (Jan Procházka byl po filmu Ucho v nemilosti, takže není v titulcích) se mohl utrhnout ze řetězu. Svatby jsou bláznivá komedie á la Pošetilost mocných, s mistrovskými dialogy a tolika originálními nápady, že IMHO patří k absolutní špičce žánru. Bohatá výprava, jaká už se v českém filmu tohoto druhu zřejmě nebude nikdy opakovat, úžasná hudba, caravaggiovský obraz Františka Uldricha... a Miloš Kopecký. Od Barona Prášila neměl příležitost uplatnit ve filmu v plné míře smysl pro ornamentální gesta a slovní ekvilibristiku aristokrata, jenž využívá modré krve k podvratné relativizaci toho, v čem tkví skutečná vznešenost a urozenost ducha. Přiznám se, že právě v této roli ho mám vlastně nejradši a moc mě mrzí, že historiky bývá zmiňována jen s jakousi blahosklonnou shovívavostí. Potěšilo mě, když jsem se v jednom archivním rozhovoru dočetl, že i Kopecký považoval Voka za postavu, kde měl kromě herecké šance příležitost definovat svou vlastní životní filosofii. Nádherný, neprávem podceňovaný film, který za maskou frivolní hříčky skrývá mnohem víc, než je na první pohled zřejmé. 100% (23.08.2006)

Nenáročná komedie s lechtivým námětem, leč vzhledem k době vzniku a panujícím poměrům cudně natočená. Žádná impozantní filmařina, sázka na osvědčené výrobní postupy s využitím známých hereckých tváří. Minimálně Kopecký stojí za vidění, role renesančního požitkáře mu naturelem dokonale sedla. Celkový dojem 50 %. (01.12.2007)