Poklad Inků

Když mi bylo jedenáct dvanáct a opakovaně jsem chodil na obnovené premiéry mayovek do kina, patřil Poklad Inků k mým nejoblíbenějším. Možná proto, že komická postava hamburského profesora je opravdu komická a nikoli trapná jako ti pitomci (představovaní například Eddim Arentem) ve filmech s Vinnetouem a jeho bílým bratrem. "Poslední boj původního domácího obyvatelstva s bílými vetřelci, hledání tajemného pokladu a ušlechtilé snahy o smíření mezi nepřátelskými tábory", tak zněl dobový popisek v tisku v polovině 80. let. (25.03.2022)

Ne každá zfilmovaná Mayovka stojí za to, a ani dokonalý starý dabing na tom nic nezmění. Základní osa příběhu je v pořádku, ale je tu dvakrát tolik postav než by bylo přehledné a některé i hlavní jsou vyloženě na obtíž, hlavně Antonio Perillo. Moc záporáků, moc motivů, přebytek omáčky a mraky naivních záběrů a dialogů. A k tomu dabingu - Vladimír Ráž rozhodně nemůže v Mayovce dabovat záporáka! (22.12.2013)

Je zvláštní jak nostalgicky lpím na starších filmech i když ty současné jsou po všech stránkách mnohem dokonalejší. Tato Mayovka mě vrací někam do mládí, kdy jsem v našem malém letním kině v klášterní zahradě pod kaštany na obrovském plátně, kde jsem musela otáčet hlavou, aby mi nic neuniklo, se zatajeným dechem sledovala dobrodružné indiánky. Tato by svou kvalitou mohla těm čtyřem základním Haralda Reinla s Vinnetouem směle konkurovat, ať už exotickým prostředím peruánských And a legendárního Machu Picchu, fešnou postavou posledního Inky Haukarapory, hrdinským Pánem jaguárů, vtipnou trojicí popletů v čele s profesorem Morgensternem a donem Parmesanem, či skupinou padouchů pod vedením lotra Gambusina. Přidáme-li ke krásným přírodním lokacím, výbornou výpravu, početný kompars a skvělý hudební doprovod, tak se můžeme s potěšením spolu s hrdiny směle vydat do divočiny vyrovnávat staré účty. (06.02.2012)

Ráda jsem se znovu podívala. Ten film jsem dlouho hledala. Moje zrádná selektivní paměť totiž nepodržela informaci, že jde o mayovku, takže jsem hledala dobrodružný film, kde hlavní hrdinka Graciela nosí světlé šaty s krátkým rukávem a velkým výstřihem v kombinaci s černými punčocháči (ten outfit mě zaujal i nyní, navíc mě zarazila sukně v délce ke kolenům - móda tehdejší Limy?). A divím se, že jsem zapomněla, že je to mayovka, ten film má přece všechny atributy mayovky. Sice tu nejsou ti dva, ale hlavní indiánský hrdina vypadá jako mladý Vinnetou, místo Oldy všeho druhu je tu Jaguár, ale zato v téměř shodném třásňovém kabátku, inčtina zní jako apačtina, padouši jsou jaksepatří a don Parmazán by se klidně mohl zařadit do suity Sama Hawkense (někde jsem četla, že prý se pro tuto roli uvažovalo i s Busterem Keatonem, to by mohlo být zajímavé). Inkové a seňoři se samozřejmě neprohánějí po dalmatských pouštích a prériích, ale rozpočet umožnil výlet do Peru a skály kolem Belogradčiku jsou i mimo hlavní trasy turistických zájezdů fascinující krajinou. (27.08.2015)

Vidět po dlouhých letech tento film, to je jak znovu nalézt dobrodružnou knihu, kterou jsme v mládí stále dokola četli a posléze ztratili. S nadšením hltáme ten druhdy tak známý a nyní pozapomenutý dobrodružný děj a pranic nám nevadí, že zápletky jsou tak trochu za vlasy přitažené, hlavní figury jsou charakterově ploché a černobílé a literární styl je prajednoduchý. Děj je však barvitý, naplněný akcí a graduje. Tento film tedy žádný filmový zázrak není, ale vyrovná se zcela vinnetouovské serii, ba možná ji i někdy převyšuje. Přinejmenším tak nádherného banditu jakým je arcilotr Gambusino najdeme jen v Sedmi statečných. Karel May by byl jistě spokojen. Je jasné, že jednu hvězdičku má na svědomí nostalgie. (15.08.2010)