Na titulní straně

Úsměvný příběh novinářské dvojice, kdy jeden se chce oženit a konečně vypadnout ze zmateného koloběhu životního zaměstnání, zatímco ten druhý, jeho šéf, dělá vše pro to, aby ho jeho nejlepší novinář neopustil. Čekal jsem to více konverzační a více Matthaua, od druhé třetiny to tak trochu naplnilo očekávání, do té doby slaboučké. Zápletka také nic moc, lepší průměr. Music Adaptation: Billy May (04.09.2018)

Velice zdařilá komedie. Vtipná, hbitá, svěží, třaskající a obzvláště satirická na místní politické reálie, kdy se občané mohou stát obětním beránkem na oltáři jejich ambiciózních politických cílů. Odcházející vynikající novinář chicagského Examineru Hildy Johnson (skvělý Jack Lemmon) je shodou náhod, vytrvalosti a ponoukání svého šéfa a vlastní novinářské ctižádosti vtažen do své nejúspěšnější práce při věšení a nevěšení vězně, odsouzeného k trestu smrti. Krok po kroku se mu holá skutečnost vyjevuje sama a záleží jen na něm samotném, jak naloží se svou budoucností, kterou hodlal zasvětit své lásce a obyčejnému životu. Vydavatel Examineru Walter Burns (dobrý Walter Matthau) se snaží udržet svého nejlepšího spisovatele za každou cenu a neváhá k tomu využít a zneužít jakoukoliv příležitost. Svébytným smyslem pro humor se snaží navodit spravedlnost a nastolení rovnováhy podle svého mínění. Z dalších rolí: Hildyho čekající snoubenka Peggy Grant (půvabná Susan Sarandon), chtějící svého nastávající pro sebe a společnou budoucnost, neschopný šerif (dobrý Vincent Gardenia), který si svoji zákonnou moc vykládá po svém, novinářští kolegové a rivalové Bensinger (David Wayne), Kruger (Allen Garfield), Murphy (Charles Durning), či Schwartz (Herb Edelman), kteří nesmlouvavým způsobem následují sebemenší stopu vedoucí k velké slávě na titulních stranách, bláznivý snílek, smolař a odsouzenec Earl Williams (dobrý Austin Pendleton), ze kterého je udělán komunistický revolucionář a vrah, svérázný vídeňský doktor Eggelhofer (Martin Gabel), přivádějící sebe samotného do nemocnice, prohnaný starosta (Harold Gould), zneužívající svoji moc, novinářský novic Rudy Keppler (Jon Korkes), mající strach z nebezpečna, prostitutka Mollie Malloy (dobrá Carol Burnett), mající soucit s nespravedlivě odsouzeným, a guvernérův vyslanec Plunkett (Paul Benedict), přinášející odsouzenci milost. Novinářský hyenismus a vymýšlení v honbě za senzací a politická zlovůle a zneužití moci jsou mistrným způsobem ironizovány a zesměšňovány v této rozkošné satiře. Neboť všechna přehánění, i zneužití se dějí jen proto, že sami honiči a zneužívatelé nejsou příliš schopní lidé ve svých postech a pracovních pozicích, která zastávají. Jen se naučili chodit dokonale ve svém prostředí a zneužívají všechny nabídnuté okolnosti ve svůj prospěch. (23.08.2012)

Díky svému ožehavému a zároveň i mírně provařenému tématu by film klidně mohl sklouznout do trapnosti či citové vydíračky, ovšem inteligentní scénář pánů Diamonda a Wildera a komika pánů Lemmona a Matthaua zaručuje prvotřídní konverzační zábavu od začátku do konce. Óda na sarkasmus od nestora žánru Billyho Wildera. 90%. (11.12.2011)

Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ. (20.09.2011)

Ze samého začátku, jsem si začal čárkovat, kolikrát a zdali vůbec, se u tohoto snímku zasměji. Asi po pěti čárkách během pár minut, jsem toho samozřejmě nechal. Již před zhlédnutím jsem věděl, že Billy Wilder je naprostý borec. Svědek obžaloby je svojí kvalitou ještě malinko jinde, ale tento film řadím hrdě hned za něj. Celé to bylo skvěle zahráno. Minimálně pánové Lemmon a Matthau byli prostě super. Film je velice intenzivně cítit divadlem, což určitě nevidím jako chybu. Dialogy rovněž neměly nejmenší chybičku. Dlouho jsem neviděl film, který by sypal hlášky s takovou ďábelskou kadencí. Celou stopáží jsem se prakticky prosmál. Jsem nucen jich sem střelit všech 5. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka Mireldis. (03.04.2016)