Nejlepší film roku 1945 ukazuje na svou dobu velmi otevřeně zničující vliv alkoholismu. Je ironií osudu, že toto vynikající dílo klasika Billyho Wildera téměř nešlo do kin, protože ho testovací publikum, nezvyklé na tak syrový realismus, hodnotilo velmi negativně. V dnešní době je film označován za jedno z nejlepších dramat v historii kinematografie vůbec. Neúspěšný spisovatel, v podání vynikajícího Raye Millanda, prožívá hluboké rozčarování ze života, které ho přivede na třídenní sebezničující flám. Film byl ověnčen hned několika cenami Americké filmové akademie.(oficiální text distributora)
Je to jeden z Wilderových nejkrásnějších obrazů vůbec: dlouhý záběr, putující po newyorských mrakodrapech až ke stěně domu a oknu, z něhož visí na provaze láhev žitné. A jde ještě dál, do nitra bytu, kde se Don Birnham chystá odjet s bratrem Wickem na víkend na venkov. Jak Wick, tak Donova oddaná přítelkyně Helen dělají jakoby nic, a přesto všichni vědí, o co jde. Dostat Dona z New Yorku, mít ho pod dohledem, pomoci mu snášet vynucenou abstinenci. Trvá už deset dní! Trapná i tragická minulost je jasně patrná z jejich mírně přehnané bezstarostnosti a stejně patrná je Donova chabě maskovaná nervozita, potřeba zůstat v bytě alespoň na chvíli sám... Don samozřejmě na venkov neodjede. Naopak, vydá se po osamělé opilecké spirále, která ho vede hlouběji a hlouběji, do pekla záchytky a prvního deliria. Ústřední požadavek, který si Wilder s Brackettem stanovili, zněl: realismus, a to tak brutální, jak to bude možné. Razantně odmítli točit ve studiu a odjeli do New Yorku, byť se vystavili úmorné nepřízni počasí i obyvatel, nepřivyklých natáčení. Odměnou jim byla nezaměnitelná atmosféra města a až dokumentaristický dojem, v té době ještě vzácný. Podobně neúprosní byli při práci s hlavním představitelem, jímž byla hvězda Paramountu Ray Milland. Počínaje makrodetailem jeho oka, zahaleného kocovinou, až po děsivý záběr jeho tváře, požadující na prodavači láhev whisky, proměnili jindy pohledného Millanda ve velmi přesvědčivě upadající trosku. Čekal je samozřejmě tuhý boj s Breenovým cenzurním úřadem. Přestože moudře potlačili (v románu jednoznačný) motiv Donovy homosexuality, cenzura měla problémy už se samotným tématem, ale i napříkald s postavou jedné z návštěvnic Donova oblíbeného baru, která byla zcela evidentně prostitutka. Film navíc neměl mít jednoznačně pozitivní konec šťastně napraveného hrdiny, ale už pouhá možnost záchrany byla pro Wildera maximum. Dál zajít nehodlal a problémům s cenzurou se vyhýbal tím, že scénář s Brackettem stále nedopisovali, byť film se už dávno točil. Další ohrožení představovali výrobci lihovin. Říkalo se, že do studia byl dokonce jako jejich zástupce vyslán gangster Frank Costello, aby nabídl 5 milionů za zničení negativu. Není divu, že studio filmu příliš nevěřilo - ale neprávem. Ztracený víkend po zásluze triumfoval a stejně sugestivní jako v době své premiéry je i dnes. - Iva Hejlíčková(Letní filmová škola)
Rok po Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944), kterou jsme loni oficiálně zahájili premiérový ročník NFF, dal Billy Wilder vzniknout dalšímu brilantnímu noirovému dramatu, které už (navzdory prvotním negativním reakcím diváků) nezůstalo při udělování výročních cen Americké filmové akademie jen u nominací, ale hned čtyři z nich proměnilo. Ztracený víkend, který se ve své době vcelku netypicky ve vážné rovině zaobíral problematikou alkoholismu, získal Oscara v kategorii nejlepší film, režie, scénář a mužský herecký výkon. Doceněn byl rovněž v Evropě, kde v roce 1946 získal jednu z Velkých cen prvního ročníku festivalu v Cannes a rovněž další ocenění pro Raye Millanda. Neúspěšný spisovatel Don Birnam marně bojující s démonem alkoholem je dodnes považován za jeho životní roli.(Noir Film Festival)
Slušná štúdia alkoholického rozkladného tápania v prevažne konverzačnom filme. Nevyslovený súhlas s filmom dal aj vari najslávnejší americký spisovateľ - alkoholik Charles Bukowski, keď v jednom z pravidelných stĺpčekov pre akýsi undergroundový časopis spomenul, že telku nepozeráva, ani filmy. Počas dlhej doby si pozrel len jediný - Stratený víkend - aby sa presvedčil, či je pravdivý. Následný hodnotiaci úsudok z jeho strany chýba a podľa hesla - "Kto mlčí, svedčí" - to snáď možno brať za Bukowského mlčky prejavený súhlas.(21.5.2013)
Možná jsem očekávala až příliš, i když si myslím, že i to příliš by se z takového námětu dalo vytřískat docela bez problémů, protože je to dost citlivé téma. A některé scény mi skutečně na city zahrály, bohužel ale skončily dřív, než jsem se do toho stihla pořádně ponořit a než mi stačila ukápnout slza. Nedokázala jsem se prostě s hlavním hrdinou sžít, nevytvořila jsem si k němu žádné pouto a to není dobře. Takže jsem u toho jen seděla se sklenkou vína a nakonec mě to vážně neodradilo od pití alkoholu. Navíc za ten závěr musím hvězdu ubrat, takhle to nemělo skončit...(14.11.2015)
Perfektná štúdia alkoholického závisláka, silná a depresívna (až na ten koniec). Veľmi presvedčivý Ray Milland. A ten koniec by som až tak nezhadzoval, po tom všetkom, čím si prechádzal hlavný hrdina to chcelo nejaké svetielko na konci tunela, niečo pozitívne. Aj na ľudí s podobným problémom to lepšie zapôsobí, keď vidia, že existuje aj iná možnosť z toho marazmu než samovražda, ak sami chcú a stojí pri nich niekto, kto im chce pomôcť.(23.12.2015)
Jako by si tenhle film objednala u Billyho WIldera samotná Americká vláda, kvůli nárůstu alkoholismu. Film jako na zakázku podle nejpřesnějších parametrů s více než našlehaným koncem, který jako raztko potvrzuje celkový záměr. __ Je to asi poprvé, kdy mě nechalo wilderovo drama úplně klidným. Možná na tom má zásluhu taky Millard, kteréhop nemůžu cítit na sto honů, ale uznat musím, že to zahrál precizně, ale Oscar měl padnout do jiných rukou a Rayovi za jinej film.(18.2.2009)
„Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90%(14.5.2013)
-
Při přípravě na roli strávil Ray Milland jednu noc v nemocnici v Bellevue jako pacient.
(Kulmon)
-
Látku na snímek objevil Wilder v roce 1944, kdy si na cestou vlakem z New Yorku do Hollywoodu koupil na nádraží v Chicagu několik knih na čtení. Jedna z nich se jmenovala "Ztracený víkend" a než dojel do cíle, věděl, že ji musí natočit.
(kenny.h)
-
Earle Hyman zde začal svou více než padesátiletou kariéru, a to jako sedmnáctiletý komparsista.
(Kulmon)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Na DVD
od:
Radko
Slušná štúdia alkoholického rozkladného tápania v prevažne konverzačnom filme. Nevyslovený súhlas s filmom dal aj vari najslávnejší americký spisovateľ - alkoholik Charles Bukowski, keď v jednom z pravidelných stĺpčekov pre akýsi undergroundový časopis spomenul, že telku nepozeráva, ani filmy. Počas dlhej doby si pozrel len jediný - Stratený víkend - aby sa presvedčil, či je pravdivý. Následný hodnotiaci úsudok z jeho strany chýba a podľa hesla - "Kto mlčí, svedčí" - to snáď možno brať za Bukowského mlčky prejavený súhlas.(21.5.2013)
Krissty
Možná jsem očekávala až příliš, i když si myslím, že i to příliš by se z takového námětu dalo vytřískat docela bez problémů, protože je to dost citlivé téma. A některé scény mi skutečně na city zahrály, bohužel ale skončily dřív, než jsem se do toho stihla pořádně ponořit a než mi stačila ukápnout slza. Nedokázala jsem se prostě s hlavním hrdinou sžít, nevytvořila jsem si k němu žádné pouto a to není dobře. Takže jsem u toho jen seděla se sklenkou vína a nakonec mě to vážně neodradilo od pití alkoholu. Navíc za ten závěr musím hvězdu ubrat, takhle to nemělo skončit...(14.11.2015)
Dale
Perfektná štúdia alkoholického závisláka, silná a depresívna (až na ten koniec). Veľmi presvedčivý Ray Milland. A ten koniec by som až tak nezhadzoval, po tom všetkom, čím si prechádzal hlavný hrdina to chcelo nejaké svetielko na konci tunela, niečo pozitívne. Aj na ľudí s podobným problémom to lepšie zapôsobí, keď vidia, že existuje aj iná možnosť z toho marazmu než samovražda, ak sami chcú a stojí pri nich niekto, kto im chce pomôcť.(23.12.2015)
lesumir
Jako by si tenhle film objednala u Billyho WIldera samotná Americká vláda, kvůli nárůstu alkoholismu. Film jako na zakázku podle nejpřesnějších parametrů s více než našlehaným koncem, který jako raztko potvrzuje celkový záměr. __ Je to asi poprvé, kdy mě nechalo wilderovo drama úplně klidným. Možná na tom má zásluhu taky Millard, kteréhop nemůžu cítit na sto honů, ale uznat musím, že to zahrál precizně, ale Oscar měl padnout do jiných rukou a Rayovi za jinej film.(18.2.2009)
Šakal
„Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90%(14.5.2013)