Nastala chyba při přehrávání videa.
  • mat.ilda
    ****

    Jó, barmani vyslechnou tolik románů, co kdejaké nakladatelství nestačí vydat za celý rok, chyba, že ač je každý z nich originál, stejná romantická zápletka dvou hlavních osob (vypravěče a lahve) a ve většině případů i stejný konec, se časem mohou stát poněkud nezáživnými. I Don Birnam se pouští do vyprávění, když už nemůže psát - o tom, jak vyměnil víkend s milujícím bratrem, svou láskou a šanci na opuštění uzavřeného kruhu, jehož je zajatcem, za starou dobrou párty o třech kumpánech - Dona opilce, Dona spisovatele a levné režné... A Billy Wilder nám jeho příběh vybavil obrazem, doplnil kvílivým zvukem hry na pilu a obsadil výborným Rayem Millandem, který k večeru s alkoholem přistupuje jako k noci s vytouženou milenkou a jeho šťastný úsměv z vlastnictví plné lahve předčí i ten dětský, štědrovečerní... Pravda, bylo by lepší, kdyby si v okamžicích pohnutí herci nepomáhali trháním hlavy a dialogy nevedli tolik divadelnicky (čestnou výjimkou je skvělý ošetřovatel Bim), i tak se toto drinking drama může směle rovnat těm dnešním, co chytnou a nepustí až do typického - The End...(10.5.2014)

  • Šakal
    ****

    „Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90%(14.5.2013)

  • Padme_Anakin
    ****

    Jůchů, bouchnu si šampáňo! Smrtelná jízda alkoholikova zabalená do pohádkového hávu. Ale jo, proč ne… odlehčení delirickému tématu sluší. Negativa snímku si strčím za klobouk, neb ho vlastním a tak si to můžu dovolit. Pozitiva zmíním a vyzdvihnu, tedy – každý sám za sebe se musí rozhodnout, co chce, jak to chce, kam míří. Nikdo jiný to totiž neudělá. Tisíce rad a doporučení nezmůže zhola nic. A o tom to celé je, udělat to těžké rozhodnutí, napřímit se a prát se, já, za sebe, za svůj život. P.S. Taky hodím zapálené cígo do nalité sklenky a budu chtít po boku Helen. Ona je držák a vytáhne mě z toho!(22.7.2016)

  • cheyene
    *****

    Geniální snímek o alkoholismu a jeho destruktivních účincích na lidskou osobnost. Scény se žadoněním o panáka či abstinenční přeludy, ale také flashbacky k událostem v životě hlavního hrdiny, jež se podepsaly na jeho závislosti a současné situaci, jsou perfektní a napětí během několika posledních minut je tak husté, že by se dalo krájet. Pro mě osobně po všech stránkách vynikající psychologický exkurz do duše notorika.(17.11.2014)

  • betelgeuse
    ****

    Nejzajímavější na ZTRACENÉM VÍKENDU je jeho stylizace [film je “realistický”, co se týče jeho tematické otevřenosti, nikoliv stylu] někde na pomezí filmu noir a německého expresionismu. Nicméně, pokud bych měl vybrat nejlepší film klasického Hollywoodu na téma závislosti, volil bych spíš sinatrovku THE MAN WITH THE GOLDEN ARM. Preminger byl jednak lepší režisér a navíc do svých postav vkládal víc víry v jejich dobré vlastnosti, čímž získávaly na plasticitě – to ve srovnání s Wilderovým “osvědčeným” mixem cynismu, špatných vlastností a sebevražedných tendencí.(25.5.2006)

  • - Ray Milland (Don Birnam) začal kvôli úlohe jesť toľko, čo pacienti s alkoholizmom. (shimik77)

  • - Študio Paramount zaplatilo 50.000 dolarů za práva k filmu autorovi předlohy Charlesi. R. Jacksonovi. (Kulmon)

  • - Pro hlavní roli byl zvažován Cary Grant či José Ferrer. (Kulmon)