Nejlepší film roku 1945 ukazuje na svou dobu velmi otevřeně zničující vliv alkoholismu. Je ironií osudu, že toto vynikající dílo klasika Billyho Wildera téměř nešlo do kin, protože ho testovací publikum, nezvyklé na tak syrový realismus, hodnotilo velmi negativně. V dnešní době je film označován za jedno z nejlepších dramat v historii kinematografie vůbec. Neúspěšný spisovatel, v podání vynikajícího Raye Millanda, prožívá hluboké rozčarování ze života, které ho přivede na třídenní sebezničující flám. Film byl ověnčen hned několika cenami Americké filmové akademie.(oficiální text distributora)
Drama muže, který propadl jediné vášni. Americký film oceněný čtyřmi Oscary (1945). Klasik amerického filmu režisér Billy Wilder natočil řadu nezapomenutelných děl, jakými jsou klasické komedie Ninočka, Někdo to rád horké, Nebožtíci přejí lásce či Byt, kriminální drama Pojistka smrti, drama z prostředí hollywoodské továrny na sny Sunset Boulevard nebo strhující drama z druhé světové války Stalag 17. Mezi jeho nejlepší filmy patří také příběh o zničující síle závislosti, nazvaný Ztracený víkend. Hlavní hrdina, neúspěšný spisovatel a dlouholetý alkoholik Don Birnam, prožívá delší dobu hluboké rozčarování ze života. Cítí, že okolí ho má v lásce. Stejně dobře ví, že nedokáže ovládnout své slabosti a zlozvyky, vše utápí v láhvi alkoholu. Láska, přátelství a další hodnoty jsou pro něj zbytečnou přítěží. Právě pro skleničku oblíbeného pití se Don obratně vyhne společné cestě, kterou naplánovali jeho bratr Wick a přítelkyně Helena. Místo toho na něj čeká třídenní sebezničující flám… Již v době vzniku měl film problémy s uvedením do kin, především pro svou neobyčejně realistickou působivost, ostatně také dodnes při sledování herecké kreace Raye Millanda v úloze Dona Birnama doslova zamrazí v zádech. Snímek, který je řazen mezi nejlepší tituly světové historie filmu, byl v roce 1945 nominován na Oscara v sedmi kategoriích, nakonec získal čtyři sošky jako nejlepší film, za režii, nejlepšího herce v hlavní roli (Ray Milland) a scénář (Charles Brackett a Billy Wilder).(Česká televize)
Je to jeden z Wilderových nejkrásnějších obrazů vůbec: dlouhý záběr, putující po newyorských mrakodrapech až ke stěně domu a oknu, z něhož visí na provaze láhev žitné. A jde ještě dál, do nitra bytu, kde se Don Birnham chystá odjet s bratrem Wickem na víkend na venkov. Jak Wick, tak Donova oddaná přítelkyně Helen dělají jakoby nic, a přesto všichni vědí, o co jde. Dostat Dona z New Yorku, mít ho pod dohledem, pomoci mu snášet vynucenou abstinenci. Trvá už deset dní! Trapná i tragická minulost je jasně patrná z jejich mírně přehnané bezstarostnosti a stejně patrná je Donova chabě maskovaná nervozita, potřeba zůstat v bytě alespoň na chvíli sám... Don samozřejmě na venkov neodjede. Naopak, vydá se po osamělé opilecké spirále, která ho vede hlouběji a hlouběji, do pekla záchytky a prvního deliria. Ústřední požadavek, který si Wilder s Brackettem stanovili, zněl: realismus, a to tak brutální, jak to bude možné. Razantně odmítli točit ve studiu a odjeli do New Yorku, byť se vystavili úmorné nepřízni počasí i obyvatel, nepřivyklých natáčení. Odměnou jim byla nezaměnitelná atmosféra města a až dokumentaristický dojem, v té době ještě vzácný. Podobně neúprosní byli při práci s hlavním představitelem, jímž byla hvězda Paramountu Ray Milland. Počínaje makrodetailem jeho oka, zahaleného kocovinou, až po děsivý záběr jeho tváře, požadující na prodavači láhev whisky, proměnili jindy pohledného Millanda ve velmi přesvědčivě upadající trosku. Čekal je samozřejmě tuhý boj s Breenovým cenzurním úřadem. Přestože moudře potlačili (v románu jednoznačný) motiv Donovy homosexuality, cenzura měla problémy už se samotným tématem, ale i napříkald s postavou jedné z návštěvnic Donova oblíbeného baru, která byla zcela evidentně prostitutka. Film navíc neměl mít jednoznačně pozitivní konec šťastně napraveného hrdiny, ale už pouhá možnost záchrany byla pro Wildera maximum. Dál zajít nehodlal a problémům s cenzurou se vyhýbal tím, že scénář s Brackettem stále nedopisovali, byť film se už dávno točil. Další ohrožení představovali výrobci lihovin. Říkalo se, že do studia byl dokonce jako jejich zástupce vyslán gangster Frank Costello, aby nabídl 5 milionů za zničení negativu. Není divu, že studio filmu příliš nevěřilo - ale neprávem. Ztracený víkend po zásluze triumfoval a stejně sugestivní jako v době své premiéry je i dnes. - Iva Hejlíčková(Letní filmová škola)
Rok po Pojistce smrti (Double Indemnity, 1944), kterou jsme loni oficiálně zahájili premiérový ročník NFF, dal Billy Wilder vzniknout dalšímu brilantnímu noirovému dramatu, které už (navzdory prvotním negativním reakcím diváků) nezůstalo při udělování výročních cen Americké filmové akademie jen u nominací, ale hned čtyři z nich proměnilo. Ztracený víkend, který se ve své době vcelku netypicky ve vážné rovině zaobíral problematikou alkoholismu, získal Oscara v kategorii nejlepší film, režie, scénář a mužský herecký výkon. Doceněn byl rovněž v Evropě, kde v roce 1946 získal jednu z Velkých cen prvního ročníku festivalu v Cannes a rovněž další ocenění pro Raye Millanda. Neúspěšný spisovatel Don Birnam marně bojující s démonem alkoholem je dodnes považován za jeho životní roli.(Noir Film Festival)
Jó, barmani vyslechnou tolik románů, co
kdejaké nakladatelství nestačí vydat za celý rok,
chyba, že ač je každý z nich originál, stejná romantická
zápletka dvou hlavních osob (vypravěče a lahve) a
ve většině případů i stejný konec, se časem mohou stát poněkud
nezáživnými. I Don Birnam se pouští do vyprávění, když už nemůže
psát - o tom, jak vyměnil víkend s milujícím bratrem,
svou láskou a šanci na opuštění uzavřeného kruhu, jehož je
zajatcem, za starou dobrou párty o třech kumpánech - Dona opilce,
Dona spisovatele a levné režné... A Billy Wilder nám
jeho příběh vybavil obrazem, doplnil kvílivým zvukem hry
na pilu a obsadil výborným Rayem Millandem, který k
večeru s alkoholem přistupuje jako k noci s vytouženou
milenkou a jeho šťastný úsměv z vlastnictví plné lahve
předčí i ten dětský, štědrovečerní... Pravda, bylo by
lepší, kdyby si v okamžicích pohnutí herci nepomáhali
trháním hlavy a dialogy nevedli tolik divadelnicky (čestnou
výjimkou je skvělý ošetřovatel Bim), i tak se toto
drinking drama může směle rovnat
těm dnešním, co chytnou a nepustí až do typického
- The End...(10.5.2014)
„Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90%(14.5.2013)
Jůchů, bouchnu si šampáňo! Smrtelná jízda alkoholikova zabalená do pohádkového hávu. Ale jo, proč ne… odlehčení delirickému tématu sluší. Negativa snímku si strčím za klobouk, neb ho vlastním a tak si to můžu dovolit. Pozitiva zmíním a vyzdvihnu, tedy – každý sám za sebe se musí rozhodnout, co chce, jak to chce, kam míří. Nikdo jiný to totiž neudělá. Tisíce rad a doporučení nezmůže zhola nic. A o tom to celé je, udělat to těžké rozhodnutí, napřímit se a prát se, já, za sebe, za svůj život. P.S. Taky hodím zapálené cígo do nalité sklenky a budu chtít po boku Helen. Ona je držák a vytáhne mě z toho!(22.7.2016)
Geniální snímek o alkoholismu a jeho destruktivních účincích na lidskou osobnost. Scény se žadoněním o panáka či abstinenční přeludy, ale také flashbacky k událostem v životě hlavního hrdiny, jež se podepsaly na jeho závislosti a současné situaci, jsou perfektní a napětí během několika posledních minut je tak husté, že by se dalo krájet. Pro mě osobně po všech stránkách vynikající psychologický exkurz do duše notorika.(17.11.2014)
Nejzajímavější na ZTRACENÉM VÍKENDU je jeho stylizace [film je “realistický”, co se týče jeho tematické otevřenosti, nikoliv stylu] někde na pomezí filmu noir a německého expresionismu. Nicméně, pokud bych měl vybrat nejlepší film klasického Hollywoodu na téma závislosti, volil bych spíš sinatrovku THE MAN WITH THE GOLDEN ARM. Preminger byl jednak lepší režisér a navíc do svých postav vkládal víc víry v jejich dobré vlastnosti, čímž získávaly na plasticitě – to ve srovnání s Wilderovým “osvědčeným” mixem cynismu, špatných vlastností a sebevražedných tendencí.(25.5.2006)
Na DVD
od:
mat.ilda
Jó, barmani vyslechnou tolik románů, co kdejaké nakladatelství nestačí vydat za celý rok, chyba, že ač je každý z nich originál, stejná romantická zápletka dvou hlavních osob (vypravěče a lahve) a ve většině případů i stejný konec, se časem mohou stát poněkud nezáživnými. I Don Birnam se pouští do vyprávění, když už nemůže psát - o tom, jak vyměnil víkend s milujícím bratrem, svou láskou a šanci na opuštění uzavřeného kruhu, jehož je zajatcem, za starou dobrou párty o třech kumpánech - Dona opilce, Dona spisovatele a levné režné... A Billy Wilder nám jeho příběh vybavil obrazem, doplnil kvílivým zvukem hry na pilu a obsadil výborným Rayem Millandem, který k večeru s alkoholem přistupuje jako k noci s vytouženou milenkou a jeho šťastný úsměv z vlastnictví plné lahve předčí i ten dětský, štědrovečerní... Pravda, bylo by lepší, kdyby si v okamžicích pohnutí herci nepomáhali trháním hlavy a dialogy nevedli tolik divadelnicky (čestnou výjimkou je skvělý ošetřovatel Bim), i tak se toto drinking drama může směle rovnat těm dnešním, co chytnou a nepustí až do typického - The End...(10.5.2014)
Šakal
„Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90%(14.5.2013)
Padme_Anakin
Jůchů, bouchnu si šampáňo! Smrtelná jízda alkoholikova zabalená do pohádkového hávu. Ale jo, proč ne… odlehčení delirickému tématu sluší. Negativa snímku si strčím za klobouk, neb ho vlastním a tak si to můžu dovolit. Pozitiva zmíním a vyzdvihnu, tedy – každý sám za sebe se musí rozhodnout, co chce, jak to chce, kam míří. Nikdo jiný to totiž neudělá. Tisíce rad a doporučení nezmůže zhola nic. A o tom to celé je, udělat to těžké rozhodnutí, napřímit se a prát se, já, za sebe, za svůj život. P.S. Taky hodím zapálené cígo do nalité sklenky a budu chtít po boku Helen. Ona je držák a vytáhne mě z toho!(22.7.2016)
cheyene
Geniální snímek o alkoholismu a jeho destruktivních účincích na lidskou osobnost. Scény se žadoněním o panáka či abstinenční přeludy, ale také flashbacky k událostem v životě hlavního hrdiny, jež se podepsaly na jeho závislosti a současné situaci, jsou perfektní a napětí během několika posledních minut je tak husté, že by se dalo krájet. Pro mě osobně po všech stránkách vynikající psychologický exkurz do duše notorika.(17.11.2014)
betelgeuse
Nejzajímavější na ZTRACENÉM VÍKENDU je jeho stylizace [film je “realistický”, co se týče jeho tematické otevřenosti, nikoliv stylu] někde na pomezí filmu noir a německého expresionismu. Nicméně, pokud bych měl vybrat nejlepší film klasického Hollywoodu na téma závislosti, volil bych spíš sinatrovku THE MAN WITH THE GOLDEN ARM. Preminger byl jednak lepší režisér a navíc do svých postav vkládal víc víry v jejich dobré vlastnosti, čímž získávaly na plasticitě – to ve srovnání s Wilderovým “osvědčeným” mixem cynismu, špatných vlastností a sebevražedných tendencí.(25.5.2006)